Žijeme v modelu "potom", říká v rozhovoru psychoterapeutka Karin Řeháková
Všichni chceme být šťastní a spokojení. Jenže samo od sebe k nám nic nepřijde. Je proto důležité pracovat na sobě, mít rádi sami sebe, umět správně odpočívat. A když se nám to z nějakého důvodu nedaří, nebát se říci si o pomoc odborníkovi.
Psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka Karin Řeháková říká, že nemocná duše se projeví nemocným tělem.
Povídaly jsme si o tom, jak je důležité naučit se sebelásce, i o jejích knihách, které jednoduchou formou mohou naučit relaxovat…
Nedávno jsem s vámi četla hezký rozhovor, kde se často mluví o sebelásce. Jak vůbec sebelásku vybudovat a jak může pomoci v léčení lidské duše?
Schopnost sebelásky je v našich životech velmi důležitým zdrojem a předpokladem k tomu, umět být šťastní. My sami jsme přece těmi, se kterými prožijeme celý život. Přirozeně řešíme, s kým být v rámci partnerských vztahů, vybíráme, hodnotíme… Ale sami sebe často neumíme milovat a vážit si svých kladů. Klíčovými figurami v sebecítění jsou logicky naši rodiče. To, zda vyrůstáme v prostředí plném rodičovské lásky a máme možnost odpozorovávat jejich láskyplný nebo zdravý vztah a přijímat jejich bezpodmínečnou lásku k nám, je přirozeným startem a základním kamenem k sebelásce. Tento pojem se bohužel mylně zaměňuje za pojem sobectví. Pokud jsme neměli to štěstí a sebeúctě nás nenaučili rodiče, je to pro nás práce na celý život, ale rozhodně se vyplatí. Nemocná duše se totiž projevuje nemocným tělem.
Je to možná klišé, ale dnešní doba je hodně uspěchaná, to jistě není dobré pro vznik psychických onemocnění ani pro jejich léčení. Co doporučujete, jsou nějaká pravidla pro každodenní zklidnění se?
Není to klišé, je to tak. Navíc současná doba je mnohem náročnější na náš výkon, vzhled, nutnost učení se novým činnostem. Žijeme v modelu "potom". Až vydělám tolik a tolik, pak si dopřeji… Až dostuduji, pak budu dělat, co mne baví, až vyrostou děti atd. atd… Ale úplně zapomínáme, že to, co žijeme právě teď, nám pomalu protéká mezi prsty. A ono vytoužené "potom" vůbec nemusí nastat nebo dost možná už nebude ten, s kým bychom to chtěli prožívat…Zapomínáme se ptát, co v určitou chvíli sami potřebujeme, a jsme uvězněni ve svých hlavách a nevnímáme svá těla. Ta jsou pak nucena vyslat signál v podobě nemoci, abychom se alespoň na chvíli zastavili. Svou energii věnujeme práci a péči o druhé, na nás samotné nám proto nezbývá čas.
Vzhledem k tomu jsme s kolegyní Leou Paulínovou vydaly knížky s relaxačními technikami. Říkám jim terapeuti na doma. V naší společnosti stále ještě přetrvává předsudek, že ten, kdo vyhledá psychologa, je blázen. Setkávám se s tím, že klienti, kteří přijdou na terapii poprvé, mají pocit vlastního selhání, že obtížnou životní situaci nezvládli sami a potřebují pomoc.
Ve vašich knihách V zrcadle času a Koukej ať vidíš se o nutnosti relaxace mluví hodně. Můžete nám prosím knihy v krátkosti představit? Komu jsou určeny?
Všem, kdo chtějí být se svým tělem a duší v kontaktu, všem, kdo touží po pár minutách zklidnění, vyventilování duševního napětí a rychlého vyladění emocí. Relaxace umí nahradit umělá "zklidňovadla", jež se nám, čím dál častěji, objevují v kabelkách. Zprostředkovává úžasný zážitek, že si příjemný pocit v těle i duši umíme přivodit sami, bez chemických berliček. Naše těla to zkrátka umí. Je škoda to nevyužívat. Knihy jsou určeny všem, kdo prochází nějakým těžkým obdobím a z určitých důvodů - časových i jiných - nechtějí navštívit psychoterapeuta. Jsou pro lidi s úzkostmi, depresemi či pro všechny, kteří uvázli ve vztahových uzlech. Knihy jsou zvláštní tím, že audio relaxace je možno stáhnout do mobilu systémem QR kódu, tedy je možno se o ně podělit s ostatními.
Ve své práci využíváte arteterapii, přiblížíte nám, jakým způsobem? Myslíte, že "terapie uměním" je vhodná pro každého?
Arteterapie je úžasný nástroj, jak otevřít témata, jež jsou obtížně sdělitelná. Výtvarný projev je pro děti naprosto přirozenou potřebou. Bohužel o tento typ komunikace se sebou i se světem nás posléze připraví hodnocení obrázků v mateřské škole či na základce. Tam vznikají bloky, které je potřeba u klientů odstranit. Při arteterapeutickém procesu nejde o vytvoření hezkého obrázku, ale o originální a autentický projev emocí a informací a následné zpracování odžitého. Odblokování a očištění při zvědomování se výstižně říká kanalizace. Problém či téma, které potřebuje klient vyřešit, se najednou lépe emočně vnímá. Slova jdou promyslet a často lze za nimi mnoho schovat, ale v arteterapii se dostaneme k podvědomým procesům a stavům duše. Čili pravdivým informacím o našem nitru. Díky absolvování arteterapie se může stát, že se někteří klienti začnou věnovat výtvarné volnočasové činnosti, znovu objeví kouzlo barev a zážitek z uvolnění, které v "arte" zažili, si přenesou i do svého soukromí.
Vím, že hodně pracujete s lidmi s roztroušenou sklerózou. Ájurvéda, indická medicína, kterou se zabývám, říká, že velkým startérem pro roztroušenou sklerózu je vleklý stres, stále navyšující se oheň, který člověk v těle má a neventiluje. Souhlasíte? Popište nám, prosím, jaká je vaše skupinová i individuální terapie s pacienty s touto diagnózou, co je stěžejním bodem?
Jedním ze stěžejních bodů, které psychoterapie pacientům s RS přináší, je podpora při zpracovávání informace, že mají tuto diagnózu. Vždy je to velký duševní otřes, spousta emocí, strach, katastrofické scénáře, pocit, že skončil život, existenční obavy a další… Tento proces přijetí diagnózy je pro další život s nemocí klíčový. Má několik fází, kterými si noví pacienti musí projít. Důležité je namotivovat pacienta k následné léčbě, jež může pro některé být velmi psychicky náročná a obtěžující. Při injekčním aplikování léčby se též mohou objevit fobie z jehly a samotná léčba se tak významně komplikuje. Během terapie se pracuje na rozklíčování životního scénáře, velkých nároků na sebe a hledá se spouštěč rozvoje nemoci. Řeší se témata primární i současné rodiny, pracovních i osobních vztahů, sexualita, rodičovství. Kdybych měla zjednodušeně popsat, co mají mí klienti společného, je to každopádně velká míra stresových či traumatických zážitků. Neschopnost říkat ne, nedostatek asertivního chování a přemrštěné nároky rodičů či vlastní. Zkrátka, jsem tu proto, abych vyhověl druhým… Další faktor je potlačování vlastních emocí. To se za čas projeví v každém těle. RS je autoimunitní onemocnění, autoagresivní chování našeho vlastního těla. Je zde jasná paralela s tím, jak se k sobě chováme.
Seznamuji své pacienty s různými druhy relaxačních technik, snažím se o to, aby věnovali čas sami sobě a učili se sdělovat své potřeby beze strachu z odmítnutí. Čili té zmiňované sebelásce.
Nedá mi nezeptat se na vaše soukromí. Jste hodně vytížená, je tedy třeba relaxovat. Jak to děláte vy osobně, máte nějaké denní rituály?
Můj relax je zahrada a pes. Mám spoustu skvělých lidí kolem sebe, úžasné děti, ráda běhám, miluji výtvarné umění a sama občas něco tvořím. Také jsem se dlouho učila mít se ráda, a poté co jsem se to naučila, je můj život plnější a šťastnější. A když už se ptáte na rituál - pokaždé když odcházím z ordinace a zamykám za sebou dveře, představuji si, jak za nimi nechávám všechny příběhy, co ten den vyslechnu, abych mohla odejít s čistou hlavou a odpočatá a připravená jít opět do práce. Svou práci mám moc ráda a chci ji dělat co nejlépe. A to by bez kvalitního odpočinku nebylo možné.
Více informací o práci, knihách i seminářích Karin Řehákové najdete na jejím webu - www.karinrehakova.cz.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
