Žádné notifikace, žádné kolony – a méně stresu. Vědkyně Lucie Ráčková o životě v izolaci i tlaku na ženy

Lucie Ráčková působí jako člověk, který si umí udržet klid i tam, kde by jiným stačilo pár hodin a začali by počítat dny do návratu. Tři měsíce v Antarktidě, izolace, rutina výzkumu, minimum komfortu – a přesto právě tam její data ukázala něco, co zní skoro jako paradox: fyziologická hladina stresu týmu klesla oproti běžnému životu v civilizaci. V době, kdy se svět přehlcuje podněty, tlakem a permanentní dostupností, se její práce stává nečekaně osobní otázkou pro každého z nás: co s námi dělá stres – a kde se bere úleva?

Když se mluví o Mezinárodním dni žen a dívek ve vědě, Lucie neodmítá samotnou myšlenku svátku. Připomíná ale, proč vůbec vznikl. „Důvod, proč je Mezinárodní den žen ve vědě, je asi ten, že se takovou iniciativou snaží přitáhnout pozornost k této problematice,“ říká. A pak dodá větu, která zní jednoduše, ale míří přesně: „To, že ženy ve vědě vůbec jsou, ještě neznamená, že dosahují stejného kariérního postupu… a že je jejich pozice rovnocenná.“

Zároveň netvrdí, že by její zkušenost byla příběhem přímé diskriminace. „Pokud bychom se bavily o nějakém typu diskriminace… tak s tím jsem se v akademickém prostředí nesetkala,“ popisuje. Všímá si ale jemnějších vrstev, které se umí zařezat pod kůži: „Občas se ale objeví takové nemístné vtípky… když muž přednáší společně se ženou a poznamená, že on do prezentace vnesl myšlenky a ona připravila hezké obrázky… nepřímo tím shazuje její roli a intelekt.“ Není to útok, který by šel snadno „nahlásit“. Spíš mikroskopické podsouvání, že vědkyně je u projektu od dekorací. A právě v tom je potíž: často to není zlá vůle, ale nastavení, které si společnost nese.

Postdoc, kariéra – a tiché tikání času

Nejtěžší část akademického života podle Lucie nezačíná v laboratoři, ale v kalendáři. „Kdybych se narodila jako muž, asi bych to měla lehčí,“ říká bez okolků. Vědecká dráha má totiž nepsaný plán: pokud chcete uspět, „měla byste odjet aspoň na dva roky na postdoktorandské studium do zahraničí“. Jenže to se děje v době, kdy člověku není čtyřicet, ale často „zhruba osmadvacet“. A místo není jisté hned: „Když to nevyjde jeden rok, zkoušíte to další a další… a takhle je vám třicet, jednatřicet…“, říká Lucie.

Do toho vstupuje tělo a biologie, které nemají ohledy na grantová kola. Lucie popisuje dilema, které se v ženské vědě opakuje pořád dokola: „Je to doba, kdy musíte nastartovat svou kariéru, zároveň ale přemýšlíte, že jestli chcete mít děti, asi byste taky měla založit rodinu.“ A hned skládá otázky, které zní jako audit reality: „Když ji ale založíte, jak to dáte s postdocem dohromady? S dítětem, v zahraničí, abyste se uživila? Bez přátel, bez rodiny…? A co váš partner?“ Z vědkyně se najednou stává někdo, kdo vidí systém jako mapu překážek. Ne proto, že by chtěl obviňovat, ale proto, že v něm žije.

„Když se chce, tak to jde.“ Jenže…

Lucie zná klasickou větu, která má být povzbuzením, a zní jako soud. „Často slyším, že ‚když se chce, tak to jde‘,“ říká. Jenže podle ní to není jen o vůli. Pokud se někomu podaří skloubit kariéru a rodinu, bývá za tím více než talent: „Mají třeba vybudovanou podpůrnou síť nebo manžela, který je podpoří. Potřebujete podporu v zaměstnání, abyste zkrátka zůstala v systému."

Antarktida a zvláštní úleva bez internetu

Expedice do Antarktidy nebyla pro Lucii jen dobrodružství. Byla to laboratoř pod širým nebem. „Byli jsme tam bez internetu a celkově to bylo takové víc v pohodě,“ vysvětluje jednoduše. Zní to banálně, ale ve skutečnosti je to klíč: odříznutí od nekonečného toku zpráv, notifikací a sociálního tlaku. Neříká, že by tam neexistoval stres. Sama přiznává, že ji tížila odpovědnost: „Mě třeba trošku stresovala moje studie, záleželo mi na tom, abych nasbírala potřebná data.“ Jenže ten stres byl jiný – konkrétní, ohraničený, bez tisíce vedlejších kanálů. Režim byl čitelný: „Když bylo hezky, šli jsme ven, když ne, pracovali jsme vevnitř.“ A hlavně odpadla civilizační zátěž: „Nemuseli jsme stát v autě v koloně, tlačit se s lidmi v supermarketu a řešit všechno to, co běžně v životě řešíme."

Tvrdá pravda pro studenty

Když Lucie mluví se studenty, nesnaží se z vědy dělat pohádku. „Mazat jim med kolem pusy… je to nejhorší, co bych jim mohla udělat,“ říká. Nepotřebuje budoucí vědce nalákat na iluze. Raději je připraví na realitu: „Říkám jim narovinu, že je to tvrdé prostředí, kde člověk potřebuje ostré lokty.“ Zároveň ale nepředává cynismus. Ukazuje možnosti a legitimitu jiné cesty. Připomíná, že existuje i soukromý sektor, kde se dá dělat smysluplná práce, někdy s lepším sladěním života a často i s vyšším ohodnocením. Neříká „utečte“, říká „dívejte se kolem“.

Jak se drží v rovnováze

Možná právě proto, že celý den pracuje se stresem jako fenoménem, má i vlastní malý systém, jak se udržet v pohodě. „Mám psa, takže hned ráno jdeme na procházku a snažím se vystavit se slunečnímu světlu,“ popisuje. K tomu cvičení, sauna, protahování, yoga nidra, afirmace – a obyčejné radosti, které nejsou výkonem: „Prostě ale dělám věci, které mám ráda.“ Je to možná nejcivilnější pointa celého jejího příběhu. Vědkyně, která měří stres v Antarktidě a v simulovaném vesmíru, nakonec stojí pevně na zemi díky úplně jednoduchým věcem: pohybu, světlu, rytmu a vědomému zpomalení.

A když se člověk vrátí na začátek – k debatě o ženách ve vědě – dojde mu, že její nejsilnější výpověď není jen o tom, co je špatně. Je o tom, jak křehké je „zůstat v systému“. A jak moc by svět vědy – i svět mimo něj – potřeboval méně náhod, méně mlčení a víc podpory, která není výjimkou pro šťastné, ale standardem pro schopné.

VIDEO: NASA představila nové skafandry, s nimiž astronauti přistanou i na Měsíci

Zdroj: Magazín Aktuálně.cz