Vraždila novorozence v porodnici. "Sušická bestie" skončila na šibenici

Narodila se v roce 1936 do chudé rodiny s problematickým zázemím. Otec byl německého původu a po válce čelil odmítnutí, matka byla submisivní a bratr trpěl duševní nemocí. Malá Marie se stala terčem rodinného násilí a dětství prožila v těžkém psychickém napětí. Výchovou i okolí byla vedena k tichosti, poslušnosti a potlačování emocí.

Přesto vystudovala zdravotnickou školu a nastoupila jako sestra do nemocnice v Sušici. V kolektivu byla oblíbená, většinu kolegů očarovala svým klidem a obětavostí. Na novorozenecké oddělení se starala o miminka s příkladnou pečlivostí, nikdo netušil, co se za její tváří skrývá.

Fikáčková později přiznala, že u ní dětský pláč vyvolával silnou vnitřní nenávist. Záchvaty vzteku mívala často před menstruací a výrazně se u ní projevovala frustrace a vnitřní napětí. Zprvu údajně „jen“ při manipulaci způsobovala miminkům modřiny a drobná poranění, později však záchvaty agrese vyústily v násilí s fatálními důsledky.

23. února 1960 se stala osudným dnem. Během jediné služby Marie Fikáčková zabila dvě novorozeněte: jednu holčičku rozdrtila stiskem hlavy, druhé miminko opakovaně udeřila do temene. Obě děti zranění podlehly. V obou případech se vražedkyně pokusila případ zakrýt, ale soudní pitvy odhalily vážná zhmoždění, která nemohla vzniknout přirozenou cestou.

Krátké vyšetřování vedlo k rychlému zatčení. Fikáčková se hned při prvním výslechu ke všemu přiznala. Nejen ke dvěma vraždám, ale i k více než deseti případům napadení novorozenců. U některých obětí měla za to, že utrpěly trvalé následky.

Proces proběhl neveřejně a v naprostém utajení. V říjnu 1960 byla Marie Fikáčková odsouzena k trestu smrti. Popravena byla 13. dubna 1961 na Pankráci. Její poprava proběhla bez širší pozornosti, režim si nepřál, aby případ vzbudil obavy v nemocnicích a mezi rodiči.

O případu se za socialismu nemluvilo. Lékařská dokumentace byla uchovávána pod zámkem, pozůstalým byly udávány smyšlené příčiny úmrtí. Až po roce 1989 se případ dostal znovu na světlo. Příběh Marie Fikáčkové se stal symbolem zla ukrytého tam, kde bychom ho nečekali. Zároveň otevřel diskusi o nutnosti psychologických testů zdravotníků a lepšího sledování nestandardních událostí v nemocnicích.

Dnes případ Fikáčkové slouží jako připomínka toho, že zlo může mít velmi nenápadnou tvář a že i na místech, kde se očekává láska a ochrana, může dojít k těm nejhorším skutkům.