Fascinoval vás svět iluzí, kde kouzelníci popírají smrt? Nahlédněte za oponu osmi mistrů, pro které se poslední trik stal osudným. Od nešťastné lásky, která vedla do plamenů, přes kulku, jež neměla vyjít, až po pohřbení zaživa pod tíhou ega. Objevte skutečné příběhy odvahy, fatálních chyb a vášně, která stála život. Toto je odvrácená tvář magie.
Svět kouzel a iluzí fascinuje svou schopností popírat realitu. Za každým úsměvem a elegantním gestem se však skrývá odvrácená strana – svět, kde jediná chyba může znamenat rozdíl mezi bouřlivým potleskem a věčným tichem. Pro některé mistry svého řemesla se právě jejich největší vášeň stala osudnou. Jejich příběhy jsou mrazivou připomínkou, že i ta nejdokonalejší iluze je dílem smrtelného člověka, jehož život je stejně křehký jako ten náš.
Legendární trik s chytáním kulky se stal osudným hned několika umělcům. Michael Hatal si v roce 1899 omylem nabil do zbraně ostré náboje a po výstřelu od asistenta zemřel se slovy, která střelce zprostila viny. O devatenáct let později Američan William Robinson, známý jako čínský mág Chung Ling Soo, odhalil svou pravou tvář až v okamžiku smrti. Kvůli zanedbané údržbě zbraně ho zasáhla skutečná kulka a jeho poslední slova v angličtině – „Můj Bože, spusťte oponu“ – šokovala svět, který ho znal jen jako mlčícího cizince.
Stejně nebezpečné byly úniky, často inspirované Houdinim. Gilbert Genesta, jeho následovník, se v roce 1930 utopil ve své slavné konvi na mléko. Důvodem byla banální promáčklina na rekvizitě, která zablokovala tajný únikový mechanismus. I o téměř 90 let později si umění úniku vyžádalo svou daň. Indický kouzelník Chanchal Lahiri se v roce 2019 nechal spoutaný spustit do řeky Hooghly, ale na hladinu se již nikdy nevynořil.
Někdy však nezabíjela technika, ale lidské emoce. The Great Lafayette, jedna z největších hvězd své doby, se v roce 1911 zachránil z požáru divadla, ale vrátil se do plamenů pro svého koně a zahynul. Jeho ohořelé tělo bylo pohřbeno vedle jeho milovaného psa Beauty. Ambice se zase staly hrobem pro Josepha Burruse, který se v roce 1990 nechal na Halloween pohřbít pod sedmi tunami hlíny a betonu. Jeho podomácku vyrobená rakev tíhu nevydržela a rozdrtila ho.
Tragédie se nevyhýbaly ani amatérům. Australský zubař Dr. Vivian Hensley v roce 1938 zemřel poté, co mu při předvádění triku pro syna nešťastnou náhodou sklouzla do krku žiletka. Janaka Basnayake ze Srí Lanky zase v roce 2012 zemřel při pokusu o rekord v délce pobytu pod zemí, čímž dokázal, že touha posouvat hranice může být smrtící i bez kouzelnického pláště.
Od technické závady přes lidskou chybu až po fatální podcenění rizika – příčiny těchto tragédií jsou různé, ale spojuje je vášeň a odvaha. Příběhy těchto osmi mužů se staly nejen mementem, ale i impulzem ke zpřísnění bezpečnostních postupů v kouzelnickém světě. Připomínají nám, že za každým dechberoucím kouzlem stojí člověk a že největší iluzí může být pocit absolutní kontroly nad životem a smrtí.
Chcete vidět tváře těchto odvážných mužů a nahlédnout do zákulisí jejich osudových triků? Prohlédněte si galerii, kde se dozvíte všechny detaily.
Světlomety zalévají sametovou oponu, v hledišti to zašumí očekáváním a na scénu vstupuje mistr nemožného. Svět kouzel a iluzí je fascinujícím divadlem, kde se popírají fyzikální zákony a realita se ohýbá podle vůle umělce. V rukou těchto moderních mágů se karty zjevují z ničeho, ženy mizí v zamčených truhlách a oni sami unikají ze smrtících pastí. Publikum tají dech, okouzleno dokonalým představením. Jenže za každým úsměvem a elegantním gestem se skrývá odvrácená, temnější strana tohoto umění – svět, kde jediná drobná chyba, jediný špatně načasovaný pohyb, může znamenat rozdíl mezi bouřlivým potleskem a absolutním, nezvratným tichem.
Stát se iluzionistou vyžaduje víc než jen zručnost a charisma. Vyžaduje to odvahu hraničící s hazardem a odhodlání posouvat hranice lidských možností. Tito umělci nejsou jen baviči; jsou to atleti, inženýři a psychologové v jednom, kteří pro dokonalou iluzi neváhají podstoupit extrémní riziko. Ať už jde o únik z vodní kobky, chytání kulky mezi zuby nebo pohřbení zaživa, každý takový kousek je pečlivě nacvičeným baletem na ostří nože. Jsou to okamžiky, kdy se publikum ptá: „Jak to jen dělá?“ a zapomíná se ptát: „Co se stane, když se to nepovede?“ Právě v tomto zapomnění spočívá síla magie, ale i její největší nebezpečí.
Tento článek je poctou osmi mužům, jejichž vášeň pro magii se jim stala osudnou. Nevzpomínáme na ně pro jejich chyby, ale pro jejich odvahu snít o nemožném a pro jejich touhu přinést úžas do světa všedních dnů. Ponoříme se do jejich životů, nahlédneme do zákulisí jejich nejslavnějších triků a prožijeme s nimi poslední okamžiky, kdy se iluze tragicky prolnula s realitou. Od zaprášených jevišť vaudevillu na přelomu století až po moderní pokusy o překonání rekordů, jejich příběhy jsou mrazivou připomínkou, že i ta nejpropracovanější iluze je dílem smrtelného člověka.
Přestože se dotýkáme okamžiků, které ukončily životy, přistupujeme k těmto osudům s nejvyšší úctou a empatií. Naším cílem není vyvolat senzaci, ale porozumět lidským příběhům, které se za nimi skrývají. Všechny informace jsou pečlivě ověřeny a vycházejí z historických pramenů, dobových novinových zpráv a svědectví. Vydejme se tedy na cestu za oponu, kde světla pohasla příliš brzy, a uctěme památku těch, pro které bylo poslední vystoupení skutečně posledním.
Světlomety zalévají sametovou oponu, v hledišti to zašumí očekáváním a na scénu vstupuje mistr nemožného. Svět kouzel a iluzí je fascinujícím divadlem, kde se popírají fyzikální zákony a realita se ohýbá podle vůle umělce. V rukou těchto moderních mágů se karty zjevují z ničeho, ženy mizí v zamčených truhlách a oni sami unikají ze smrtících pastí. Publikum tají dech, okouzleno dokonalým představením. Jenže za každým úsměvem a elegantním gestem se skrývá odvrácená, temnější strana tohoto umění – svět, kde jediná drobná chyba, jediný špatně načasovaný pohyb, může znamenat rozdíl mezi bouřlivým potleskem a absolutním, nezvratným tichem.
Stát se iluzionistou vyžaduje víc než jen zručnost a charisma. Vyžaduje to odvahu hraničící s hazardem a odhodlání posouvat hranice lidských možností. Tito umělci nejsou jen baviči; jsou to atleti, inženýři a psychologové v jednom, kteří pro dokonalou iluzi neváhají podstoupit extrémní riziko. Ať už jde o únik z vodní kobky, chytání kulky mezi zuby nebo pohřbení zaživa, každý takový kousek je pečlivě nacvičeným baletem na ostří nože. Jsou to okamžiky, kdy se publikum ptá: „Jak to jen dělá?“ a zapomíná se ptát: „Co se stane, když se to nepovede?“ Právě v tomto zapomnění spočívá síla magie, ale i její největší nebezpečí.
Tento článek je poctou osmi mužům, jejichž vášeň pro magii se jim stala osudnou. Nevzpomínáme na ně pro jejich chyby, ale pro jejich odvahu snít o nemožném a pro jejich touhu přinést úžas do světa všedních dnů. Ponoříme se do jejich životů, nahlédneme do zákulisí jejich nejslavnějších triků a prožijeme s nimi poslední okamžiky, kdy se iluze tragicky prolnula s realitou. Od zaprášených jevišť vaudevillu na přelomu století až po moderní pokusy o překonání rekordů, jejich příběhy jsou mrazivou připomínkou, že i ta nejpropracovanější iluze je dílem smrtelného člověka.
Přestože se dotýkáme okamžiků, které ukončily životy, přistupujeme k těmto osudům s nejvyšší úctou a empatií. Naším cílem není vyvolat senzaci, ale porozumět lidským příběhům, které se za nimi skrývají. Všechny informace jsou pečlivě ověřeny a vycházejí z historických pramenů, dobových novinových zpráv a svědectví. Vydejme se tedy na cestu za oponu, kde světla pohasla příliš brzy, a uctěme památku těch, pro které bylo poslední vystoupení skutečně posledním.
Na přelomu 19. a 20. století neexistoval nebezpečnější a zároveň přitažlivější kouzelnický trik než „chytání kulky“. Samotná představa, že člověk dokáže holýma rukama nebo dokonce zuby zastavit letící projektil, elektrizovala publikum toužící po senzaci. Princip byl v teorii prostý, ale v praxi smrtelně riskantní. Iluzionista nechal člena publika nabít do zbraně označenou kulku, která byla následně tajně vyměněna za slepý náboj. Poté, co asistent vystřelil, kouzelník dramaticky odhalil původní, nepoškozenou kulku. Tento trik byl vrcholným důkazem odvahy a mistrovství, ale také se stal labutí písní pro více než tucet kouzelníků.
Michael Hatal patřil mezi ty, kteří byli ochotni riskovat vše pro dokonalý efekt. Večer 29. října 1899 stál na jevišti v jedné z newyorských síní a připravoval se na svůj velkolepý kousek. Sám si nabíjel starou perkusní mušketu. Místo neškodné atrapy, která se měla při výstřelu rozpadnout na prach, však do hlavně omylem vložil dvě skutečné olověné kulky ráže .38. Proč k této fatální záměně došlo, se už nikdy nedozvíme. Možná to byla nervozita, špatné osvětlení v zákulisí, nebo jen okamžik nepozornosti, který měl brzy změnit večer plný zábavy v tragédii.
Pro provedení triku Hatal vyzval publikum, aby se přihlásil dobrovolník, který sloužil v armádě. Z davu vystoupil muž jménem Frank Benya. Hatal mu předal mušketu, zaujal pozici na druhé straně jeviště a z plných plic zvolal povel, ze kterého dodnes mrazí: „Mířete přímo na mé srdce! Nebojte se.“ Benya, nic netuše, poslechl. Ozval se výstřel. Místo triumfálního chycení kulky však Hatal s bolestným výkřikem rozhodil rukama a zhroutil se na podlahu.
Zatímco publikum v šoku sledovalo dění, bylo jasné, že toto není součást představení. Hatal, smrtelně zraněný jednou kulkou do plic a druhou těsně nad srdce, ještě před smrtí stihl učinit prohlášení, kterým zbavil Franka Benyu veškeré viny. Jeho smrt se stala mrazivým symbolem doby, kdy bezpečnostní standardy prakticky neexistovaly a touha po stále větší a nebezpečnější podívané byla silnější než pud sebezáchovy. Michael Hatal zemřel tak, jak žil – uprostřed iluze, která se stala až příliš skutečnou.
Sigmund Neuberger, známý pod pseudonymem The Great Lafayette, nebyl jen kouzelník. Byl to showman, vizionář a ve své době jeden z nejlépe placených umělců na světě. Jeho extravagantní vystoupení plná exotických zvířat, bleskových převleků a dramatických iluzí mu na začátku 20. století zajistila status superhvězdy. Mimo jeviště byl však uzavřeným člověkem, který se stranil společnosti. Jeho nejbližším a jediným opravdovým přítelem byl pes jménem Beauty, kterého mu jako štěně daroval jeho obdivovatel a kolega Harry Houdini. Lafayette svého psa zbožňoval, Beauty měla vlastní personál, jedla z pěti chodů a nosila obojek posetý diamanty.
Osudový řetězec událostí se dal do pohybu jen pár dní před Lafayettovým angažmá v divadle Empire Palace v Edinburghu. Jeho milovaná Beauty náhle zemřela. Zlomený kouzelník, který kdysi prohlásil: „Čím víc poznávám lidi, tím víc miluji svého psa,“ se rozhodl, že jeho věrný společník musí být pohřben s veškerou úctou. Po složitém vyjednávání s městskou radou dosáhl svého. Beauty mohla být uložena na hřbitově Piershill, avšak pod jednou bizarní podmínkou – že sám Lafayette bude po své smrti pohřben na stejném místě. Netušil, jak brzy se tento slib naplní.
Dne 9. května 1911 se odehrálo finále Lafayettova nejznámějšího čísla „The Lion‚s Bride“ (Lví nevěsta). Během dramatické scény, kdy se lev vrhal na obětovanou dívku, aby se v poslední chvíli proměnil v samotného kouzelníka, vzplála od jedné z lamp bohatá orientální dekorace. Publikum, zvyklé na Lafayettovy velkolepé efekty, si zpočátku myslelo, že oheň je součástí show. Když však orchestr začal hrát „God Save the King“, všem došlo, že jde o skutečné peklo. Lafayette se nejprve dostal do bezpečí, ale když si uvědomil, že v plamenech zůstal jeho kůň, vrátil se pro něj zpět do hořící budovy. Tento hrdinský, leč zoufalý čin se mu stal osudným.
Zmatek však neskončil ani po uhašení požáru, který si vyžádal životy deseti dalších členů souboru. Když bylo nalezeno ohořelé tělo, všichni předpokládali, že patří Lafayettovi. Teprve o dva dny později objevili dělníci pod jevištěm další tělo, oblečené do identického kostýmu a ozdobené kouzelníkovými typickými prsteny s diamanty. První obětí byl jeho dvojník. Lafayettův pohřeb se stal celonárodní událostí. Urna s jeho popelem byla v obrovském průvodu, který sledovalo na čtvrt milionu lidí, převezena na hřbitov Piershill a uložena mezi tlapy jeho milované, vycpané Beauty. Muž, který žil pro iluzi, tak našel věčný odpočinek po boku jediného tvora, kterému bezmezně věřil.
Na jevištích Evropy na počátku 20. století nebylo záhadnější postavy než Chung Ling Soo. Tento „podivuhodný čínský kouzelník“ fascinoval davy svou exotickou vizáží, tradičním oděvem a naprostým mlčením, které během vystoupení jen občas proložil několika nesrozumitelnými slovy. Nikdo netušil, že za propracovanou maskou se neskrývá muž z Dálného východu, ale Američan jménem William Ellsworth Robinson. Robinson stvořil dokonalou iluzi, která přesahovala jeviště – stal se Chung Ling Soo nejen pro své publikum, ale pro celý svět. Svou skutečnou identitu držel v tak úzkostlivém utajení, že ani mnozí jeho přátelé netušili, kým doopravdy je.
Jeho nejslavnějším a nejnebezpečnějším trikem byla variace na chytání kulky nazvaná „Odsouzen k smrti Boxery“. Během tohoto čísla na něj jeho asistenti vystřelili ze dvou mušket. Robinson alias Soo však nepoužíval zcela standardní metodu. Jeho zbraně byly upraveny tak, aby skutečná kulka zůstala v hlavni a výstřel vyšel z jiné komory. Problémem bylo, že Robinson po každém představení zbraně nečistil. Po léta se v tajné komoře hromadily neshořelé zbytky střelného prachu. A právě tato nedbalost se mu stala 23. března 1918 v londýnském Wood Green Empire osudnou.
Ten večer probíhalo vše jako obvykle. Asistent vystřelil a publikum očekávalo, že Soo kulku triumfálně chytí. Nahromaděný střelný prach se však vznítil a inicioval i ostrou nábojnici. Skutečná kulka byla vystřelena a zasáhla Robinsona do hrudi. V ten moment se iluze, budovaná s takovou péčí po téměř dvě dekády, v jediném okamžiku zhroutila. Kouzelník padl k zemi a poprvé na jevišti prolomil svou roli. Dokonalou angličtinou, kterou od něj nikdo nikdy neslyšel, pronesl slova, jež se zapsala do dějin magie: „Můj Bože. Něco se stalo. Spusťte oponu.“
William Robinson zemřel následujícího dne v nemocnici. Jeho smrt odhalila světu jedno z největších tajemství kouzelnického světa. Ironií osudu muž, který celý svůj profesní život předstíral, že je někým jiným, odhalil svou pravou tvář až v okamžiku smrti. Chung Ling Soo zemřel na jevišti, ale spolu s ním odešel i William Robinson – muž, jehož největším trikem byl jeho vlastní život. Stal se tak symbolem absolutního oddání se iluzi, které ho nakonec stálo život.
Gilbert Genesta, vlastním jménem Royden Joseph Gilbert Raison DelaGenesta, byl jedním z mnoha talentovaných umělců, kteří na počátku 20. století kráčeli ve stopách legendárního Harryho Houdiniho. Specializoval se na únikové triky a jeho nejslavnějším číslem bylo osvobození z uzamčené konve na mléko naplněné vodou. Tento kousek, který vyžadoval nejen fyzickou zdatnost a chladnou hlavu, ale i dokonale fungující mechanismus, předváděl Genesta s bravurou a železnou pravidelností. Publikum milovalo napětí, když sledovalo, jak se mistr úniků nechává spoutat a zavřít do stísněného prostoru pod vodou, aby se o chvíli později vynořil, usmíval se a klaněl se bouřlivému potlesku.
Devátého listopadu 1930 mělo být vše jako obvykle. Genesta se připravoval na své vystoupení ve vaudevillovém divadle v Kentucky. Co však on ani jeho asistenti netušili, byla skutečnost, že osud nad ním již vynesl svůj rozsudek. Někdy během přepravy nebo přípravy v zákulisí došlo k zdánlivě banální nehodě – jeho rekvizita, masivní konev na mléko, nešťastnou náhodou upadla. Pád způsobil promáčklinu, která sice na první pohled nevypadala nijak závažně, ale ve skutečnosti poškodila a zablokovala tajný únikový mechanismus. Dvířka, která mu měla zajistit cestu na svobodu, se stala neproniknutelnou pastí.
Genesta, nevědom si skrytého poškození, vstoupil do konve. Asistenti ji naplnili vodou a pevně uzamkli víko. Vteřiny ubíhaly a měnily se v minuty. Zpočátku bylo publikum klidné, zvyklé na Genestovo dramatické protahování úniku pro zvýšení napětí. Jak ale čas plynul, tichá nervozita v sále houstla a postupně se měnila v paniku. Jeho asistenti, kteří věděli, kolik času má jejich mistr k dispozici, začali tušit, že se děje něco strašného. Jejich pokusy o otevření konve byly marné.
Když se konečně podařilo víko násilím otevřít, bylo již pozdě. Gilbert Genesta se utopil, uvězněn ve své nejslavnější rekvizitě. Jeho smrt se stala tragickým mementem, jak křehká je hranice mezi životem a smrtí v umění úniku. Nešlo o selhání kouzelníka, ale o selhání techniky. Jediný promáčknutý kus kovu, jediná nepozornost v zákulisí, změnila dechberoucí iluzi v tichou a děsivou realitu. Příběh Gilberta Genesty je smutnou připomínkou, že v tomto oboru i ta nejmenší, nepředvídaná chyba může mít fatální a nezvratné následky.
Ne každá kouzelnická tragédie se odehraje na velkém, světly zalitém jevišti před zraky stovek diváků. Někdy se ta nejhrůznější dramata stanou v tichosti domova, kde je jediným publikem milující rodina. Takový byl i případ Dr. Viviana Hensleyho, váženého zubaře z australského Lutwyche. Hensley nebyl profesionální iluzionista, ale nadšený amatér a především milující otec, který si pro pobavení svého malého syna a manželky nacvičil několik jednoduchých kouzelnických triků. Jedním z nich byla i variace na polykání nebezpečných předmětů.
V červenci roku 1938 se Hensley rozhodl předvést svému dvanáctiletému synovi Williamovi trik s „polykáním“ žiletky. Princip byl jednoduchý a známý: kouzelník předstírá, že vkládá ostrou čepelku do úst, ale ve skutečnosti ji bleskurychle ukryje v dlani a následně v rukávu, zatímco předvádí dramatické polykací pohyby. Hensley tento trik prováděl již mnohokrát a vždy s úspěchem. Toho osudného dne však došlo k nepochopitelné a tragické nehodě. V momentě, kdy si vkládal žiletku k ústům, mu vyklouzla z prstů a nešťastnou náhodou mu vletěla přímo do krku. Reflex ho donutil polknout.
Paní Hensleyová okamžitě odvezla svého manžela k lékaři. Ten mu podal vatu v naději, že obalí ostré hrany, a poslal ho do nemocnice. Rentgen potvrdil, že se v jeho žaludku skutečně nachází žiletka. Lékaři naplánovali operaci, ale během dvou hodin mezi rentgenem a zákrokem se čepel v těle posunula a chirurgové ji nedokázali najít. Zoufalý boj o záchranu pokračoval. Další rentgen sice odhalil novou polohu žiletky, ale Hensleyho stav se rychle zhoršoval.
Po několika dnech v nemocnici došlo k vážným komplikacím. Ostrá čepel způsobila zablokování střeva. Lékaři provedli další operaci, ale Hensleyho tělo již bylo příliš zesláblé na to, aby se pokusili žiletku znovu hledat a vyjmout. Dr. Vivian Hensley, muž, který chtěl jen pobavit svého syna, zemřel čtyři dny po nehodě. Jeho příběh je mimořádně tragický právě pro svou intimitu a absurditu. Smrt ho nezastihla při honbě za slávou a potleskem, ale v soukromí domova, a zanechala hlubokou a nezhojitelnou jizvu na duši jeho rodiny, která se stala nedobrovolným svědkem kouzla, jež se změnilo v noční můru.
Joseph „The Amazing Joe“ Burrus byl mužem spalovaným ambicemi. Toužil po slávě, po uznání a po tom, aby se jeho jméno skloňovalo s obdivem jako jméno jeho velkého idolu, Harryho Houdiniho. Neváhal se proto sám prohlásit za „příštího Houdiniho“ a byl odhodlán dokázat to světu tím nejriskantnějším možným způsobem. Jeho specialitou se stal trik pohřbení zaživa, který Houdini kdysi také předváděl. Burrus však chtěl zajít ještě dál, posunout hranice nebezpečí a zapsat se tak nesmazatelně do historie.
Na Halloween, 31. října 1990, si pro svůj velkolepý kousek vybral parkoviště u rodinného zábavního centra ve Fresnu. Plán byl velkolepý a děsivý zároveň. Nechal se spoutat, zavřít do průhledné plastové rakve a spustit do sedm stop hlubokého hrobu. To však nestačilo. Na rakev měly být naházeny tři stopy zeminy a na ně pak nalita vrstva tří stop mokrého betonu. Burrus fatálně podcenil fyzikální zákony. Podle svědectví jeho asistentů neprovedl žádné výpočty týkající se pevnosti rakve ani váhy materiálu, který ho měl pohřbít.
Představení začalo. Burrus, oblečený v bílém smokingu, byl uložen do rakve. Ještě než byla zcela zasypána, zaklepal zevnitř. Asistenti ho částečně odkryli. Stěžoval si, že řetěz kolem jeho krku je příliš těsný. Poté, co si ho sám uvolnil, dal gestem palce nahoru pokyn k pokračování. Lopatami na něj naházeli hlínu a následně přijel domíchávač a díru zalil mokrým betonem. V okamžiku, kdy se nákladní vůz odtáhl, se ozval praskavý zvuk a celá masa betonu a hlíny se propadla o dva stopy. Rakev pod ohromnou tíhou téměř sedmi tun nevydržela a roztříštila se.
Záchranáři se k němu snažili zoufale prokopat, ale bylo pozdě. Joseph Burrus zemřel na udušení způsobené stlačením hrudníku. Pitva odhalila mrazivý detail – pod nehty měl zbytky betonu, němý důkaz jeho zoufalého boje o život v posledních vteřinách. Jeho touha vyrovnat se Houdinimu, který zemřel shodou okolností také na Halloween, se mu tragicky vyplnila. Burrusův příběh je mrazivou studií o tenké hranici mezi odvahou a hazardem, mezi sebevědomím a arogancí. Zemřel pohřben pod tíhou svých vlastních, nesplnitelných ambicí.
VANDAAG 10 JAAR GELEDEN: 03/03/2012 + Janaka Basnayake, Sri Lankaans inwoner van Kantale: bij poging niet bestaand WR levend begraven te breken (24) https://t.co/unOtDFpqzb pic.twitter.com/ZhQewzfusc
— John Brouwer de Koning (@BkingJohn) March 3, 2022
Ne všichni, kdo se odhodlali k nebezpečnému pohřbení zaživa, byli iluzionisté toužící po obdivu publika. Některé k tomuto extrémnímu činu vedla jiná motivace – touha překonat hranice lidské vytrvalosti a zapsat se do knihy rekordů, i kdyby jen neoficiálně. To byl i případ Janaky Basnayake, čtyřiadvacetiletého mladíka ze Srí Lanky. Jeho cílem nebylo oslnit davy kouzlem, ale otestovat vlastní limity a vydržet pod zemí déle než kdokoli před ním.
V sobotu 3. března 2012 se Basnayake s pomocí své rodiny a přátel nechal pohřbít ve městě Kantale. Vyhloubili pro něj tři metry hlubokou jámu, kterou po jeho uložení utěsnili dřevěnými deskami a zasypali hlínou. Nejednalo se o jeho první pokus. Podle jeho rodiny již dříve strávil pod zemí dvě a půl a následně šest hodin. Tentokrát chtěl svůj vlastní výkon překonat. Jeho rodina a přátelé napjatě čekali na povrchu, věřili v jeho schopnosti a doufali, že se vynoří jako hrdina.
Čas, který si pro svůj rekordní pokus stanovil, však uplynul a z podzemí se neozýval žádný signál. Znepokojení přátelé a rodina začali horečně odklízet hlínu a dřevěné bednění. Když se konečně dostali k Basnayakeovi, nalezli ho v bezvědomí. Okamžitě ho převezli do nejbližší nemocnice, ale veškerá snaha lékařů byla marná. Mladý muž byl po příjezdu prohlášen za mrtvého. Jeho pokus o překonání rekordu se změnil v tichou a nepochopitelnou tragédii.
Největší záhadou celého případu se stala příčina smrti. Lékaři při pitvě nedokázali jednoznačně určit, co přesně vedlo k Basnayakeho úmrtí. Ačkoli nejpravděpodobnější příčinou bylo udušení, nebylo to možné s jistotou potvrdit. Jeho smrt tak zůstala obestřena tajemstvím a stala se smutnou připomínkou obrovských rizik, která s sebou nesou podobné amatérské a nedostatečně zajištěné pokusy. Janaka Basnayake nezemřel při kouzelnickém triku, ale při snaze dokázat si sobě i ostatním, že dokáže nemožné. Bohužel, i on se stal obětí touhy posunout hranice, které jsou pro lidské tělo konečné.
I v moderní době, kdy kouzelnické triky často spoléhají na sofistikovanou technologii a televizní kamery, existují umělci, kteří se vrací k syrové a nebezpečné podstatě tohoto umění. Indický iluzionista Chanchal Lahiri, známý pod uměleckým jménem Jadugar Mandrake, byl jedním z nich. Jeho velkou vášní bylo oživit v Indii zájem o magii, která pomalu ztrácela na popularitě. Cestu k tomu viděl v předvádění velkolepých a riskantních únikových kousků ve stylu svého velkého vzoru, Harryho Houdiniho.
Šestnáctého června 2019 se Lahiri rozhodl pro jeden z nejklasičtějších úniků. Chtěl se nechat spoutaný řetězy se šesti zámky a provazy spustit jeřábem do kalných vod řeky Hooghly v Kalkatě a odtud se vlastními silami osvobodit. Tento trik již v minulosti úspěšně předvedl, ale věděl, že každé opakování je stejně nebezpečné jako to první. Než se ponořil pod hladinu, pronesl k davům přihlížejících prorocká slova, která dokonale vystihla podstatu jeho řemesla: „Pokud se mi to povede, je to magie. Pokud ne, bude to tragédie.“
Davy na břehu a jeho rodina na lodi napjatě čekaly, až se Mandrake vítězně vynoří z hlubin. Minuty ubíhaly a hladina řeky zůstávala klidná. Původní vzrušené očekávání se pomalu měnilo v nervozitu a poté v otevřený strach. Když se iluzionista neobjevil ani po více než deseti minutách, bylo jasné, že se stalo něco strašného. Záchranné týmy začaly prohledávat řeku, ale marně. Jeho tělo, stále spoutané řetězy, bylo nalezeno až následující den, přibližně kilometr po proudu od místa, kde se ponořil.
Případ Chanchala Lahiriho se stal smutnou připomínkou, že ani 21. století neodstranilo smrtelná rizika z umění úniku. Jeho smrt ukázala, že i mnohokrát úspěšně provedený a pečlivě nacvičený trik může v jediném okamžiku selhat. Stačí nečekaný proud, zaseknutý zámek nebo chvilková ztráta orientace v kalné vodě. Lahiri zemřel při snaze vrátit magii její zašlou slávu a stal se tak poslední obětí jednoho z nejnebezpečnějších kouzelnických žánrů, který si i po sto letech stále vybírá svou krutou daň.
Příběhy osmi mužů, jejichž životní pouť skončila na jevišti nebo při přípravě na něj, jsou stejně rozmanité jako kouzla, která předváděli. Za jejich tragédiemi stály různé příčiny: fatální technická závada na promáčknuté konvi, smrtící nedbalost při čištění zbraně, podcenění fyzikálních zákonů pod tíhou betonu, nebo jen nešťastná náhoda v soukromí domova. Ať už je zabilo selhání rekvizity, lidská chyba, nebo vlastní přecenění sil, všechny tyto osudy spojuje jedna společná nit – bezmezná vášeň pro umění iluze a sen přinášet lidem úžas.
Jejich oběť však nebyla marná. Ačkoli jejich smrt byla v první řadě osobní tragédií pro jejich rodiny a blízké, jejich příběhy se staly varovným mementem pro další generace kouzelníků. Tragédie jako požár v Edinburghu, při kterém zemřel The Great Lafayette, nebo nehoda Chung Ling Soo vedly k postupnému zpřísňování bezpečnostních postupů v divadlech a k mnohem většímu důrazu na kontrolu rekvizit a mechanik. Tyto smutné události přinutily kouzelnickou komunitu pohlédnout na své umění s větší pokorou a respektem k rizikům, která s sebou nese.
Když se dnes díváme na moderního iluzionistu, který předvádí nebezpečný kousek, měli bychom si vzpomenout na tenkou hranici mezi dokonalým klamem a drsnou realitou. Kouzla nás fascinují právě proto, že se zdají být nemožná, že popírají to, co známe. Za každou takovou iluzí však stojí člověk z masa a kostí. Člověk, který strávil nespočet hodin tréninkem, který do svého snu investoval vše a jehož život je stejně křehký jako život kohokoli z nás v publiku.
Opona za těmito osmi umělci se již nikdy nezvedla. Jejich poslední potlesk navždy utichl. Zanechali za sebou však odkaz, který přesahuje jejich triky. Je to odkaz odvahy, odhodlání a touhy dotknout se hranic nemožného. Jejich příběhy nám připomínají, že největší kouzlo se neskrývá v samotné iluzi, ale v lidském duchu, který je ochoten pro ni riskovat naprosto vše. A za to si zaslouží naši nejhlubší úctu.
