

Stačí pár kroků doprava, správně natočit fotoaparát a chvíli počkat na ideální okamžik. Tam, kde většina lidí vidí obyčejnou ulici, lavičku nebo známou stavbu, dokáže portugalský fotograf Hugo Suíssas objevit úplně jiný svět. Jeho snímky si pohrávají s perspektivou tak přesvědčivě, že člověk často musí chvíli přemýšlet, co vlastně vidí.



Princip jeho fotografií se může zdát jednoduchý. Stačí umístit předmět do popředí, v pozadí najít vhodnou budovu, sochu nebo jiný architektonický prvek a oba světy opticky propojit. Jenže právě v přesnosti se skrývá celé kouzlo.
Suíssas využívá takzvanou nucenou perspektivu, díky níž mohou předměty na snímku působit větší, menší, bližší nebo vzdálenější, než ve skutečnosti jsou. Výsledkem jsou fotografie, na kterých se známé stavby mění v součást hry, obyčejné předměty získávají nečekané rozměry a realita jako by na okamžik přestala respektovat fyzikální zákony.
Jednou se architektura stává drobným objektem, který by se dal téměř sevřít mezi prsty, jindy zase obyčejný předmět vytvoří se stavbou dokonale fungující celek.
Právě skutečnost, že působivé scény vznikají především už při samotném fotografování, dává jeho tvorbě zvláštní kouzlo. Nejde o skládání fantastických světů na počítači, ale o hledání nečekaných vztahů mezi věcmi, které už ve skutečném prostoru existují.
Rozhodující jsou linie, vzdálenosti, proporce a geometrie. Fotograf musí přesně odhadnout, kam se postavit, jak vysoko držet fotoaparát nebo telefon a jak jednotlivé prvky obrazu spojit.
Často přitom stačí posunout se jen o několik centimetrů a celá iluze přestane fungovat. To, co na výsledné fotografii vypadá jako spontánní vizuální vtip, proto může být výsledkem dlouhého hledání správné pozice.
Právě v tom je Suíssasova tvorba tak přitažlivá. Nepotřebuje exotické kulisy ani místa, která by sama o sobě brala dech. Dokáže využít běžnou městskou architekturu, památky i předměty každodenní potřeby a vytvořit z nich něco, co diváka přiměje podívat se podruhé.
Jeho fotografie připomínají, jak moc je naše vnímání prostoru závislé na tom, odkud se právě díváme. Budova zůstává stejná, stejně jako ulice nebo předmět v ruce. Změní se pouze perspektiva – a s ní najednou i celý příběh fotografie.
Suíssas navíc své nápady nepouští k vodě jen proto, že nefungují napoprvé. Ke své tvorbě přistupuje vytrvale a jednotlivé kompozice upravuje tak dlouho, dokud se nepřiblíží představě, kterou měl původně v hlavě.
V době, kdy lze během několika sekund vytvořit téměř jakýkoliv obraz pomocí digitálních nástrojů, působí jeho přístup téměř osvěžujícím způsobem. Největší efekt totiž nevzniká díky složité technologii, ale díky schopnosti dívat se.
Jeho fotografie nejsou jen efektními optickými hříčkami. Jsou zároveň malou připomínkou, že kreativita často nezačíná tím, co máme k dispozici, ale tím, čeho si dokážeme všimnout. A možná je právě to důvod, proč jeho snímky tolik baví. Ukazují totiž svět, který dobře známe – jen z úhlu, ze kterého jsme se na něj dosud nepodívali.
Zdroj: Suíssas














