Letecký inženýr a skrytý sadista. Případ Tekverk byl pro Jiřího Markoviče první velkou zkouškou

Byl to příběh, který téměř půl století ležel zapomenutý v archivech normalizační kriminalistiky. Až když v lednu 2026 uvedla platforma Oneplay seriál Metoda Markovič: Straka, začalo se o něm znovu mluvit. Postava inženýra Jaromíra Stahlwerka, kterou ztvárnil Vojtěch Kotek, má totiž reálný základ. Ve skutečnosti se jmenoval Vladimír Tekverk. Letecký inženýr s IQ 140. A muž, který v červnu 1979 zavraždil šestnáctiletou dívku.

Dvacet let žil dvojí život. Navenek spořádaný občan, uvnitř muž, který četl o vraždách, fascinovaně přemýšlel o nožích a budoval si tajný svět obsesí. „Sadismus je jako pavučina – čím víc se snažíš vymanit, tím víc se zamotáváš,“ popsal později. Každodenní režim a pracovní úspěchy držely jeho impulzy na uzdě. Byla to ale rovnováha křehká.

Zlom přišel 5. června 1979. V autobusu směrem do Letňan uviděl šestnáctiletou dívku v bílých šatech. V aktovce měl nůž, který poslední měsíce nosil „na svačinu“. Tentokrát cítil, že se neubrání. Vystoupil za ní a v opuštěném parku zaútočil. Útok byl rychlý a brutální. Když se vzpamatoval, stál nad mrtvým tělem a věděl, že překročil hranici, kterou si celý život hlídal.

Domů přišel celý od krve. Probudil manželku a řekl: „Musíme zpátky do toho parku. Zabil jsem dívku, musím jim to jít říct.“ Na místě činu už byla policie. Tekverk přistoupil k vyšetřujícímu kriminalistovi Jiří Markovič a pronesl větu, která vešla do dějin: „Jsem sadista. A ode dneška i vrah.“

Markovič byl legendou pražské mordparty. Vyslýchal bez nátlaku, spíše pochopením. A Tekverk mluvil otevřeně. Analyzoval své chování, popisoval vnitřní konflikt mezi svědomím a nutkáním. Když mu obhájce doporučil změnit výpověď a tvrdit, že šlo o milenecký spor, Markovič za ním přijel do vazby. Varoval ho, že lež může skončit provazem. Tekverk se vrátil k pravdě.

Soud mu uložil 25 let vězení místo trestu smrti. Psychiatrické posudky konstatovaly sadistickou deviaci se sníženou příčetností. Rozsudek vyvolal rozpaky. Tekverk jej přijal bez odvolání.

Ve Valdicích podstoupil dobrovolnou kastraci, kterou vnímal jako trest za selhání vlastní vůle. A právě tam se mezi ním a Markovičem rozvinula neobvyklá spolupráce. Vyšetřovatel za ním jezdil a vedl s ním dlouhé rozhovory o psychologii sadismu. Tekverk sepsal rozsáhlou studii o vlastní deviaci. „O sadismu mi řekl víc než na vysoké škole,“ přiznal Markovič. Získané poznatky využil i při vyšetřování dalších případů, včetně kanibala Ladislava Hojera.

Po osmnácti letech byl Tekverk za dobré chování propuštěn. A první kroky na svobodě vedly opět za Markovičem. „Navštívil mě dřív než rodiče,“ vzpomínal kriminalista. Jejich vztah nikdy nebyl přátelstvím v běžném slova smyslu. Spíše zvláštním poutem mezi mužem, který poznal zlo v sobě, a tím, kdo se snažil pochopit jeho mechanismy.

Tekverk tvrdil, že jeho sklony s věkem vymizely. Odborníci však upozorňovali, že šlo spíše o důsledek kastrace a stárnutí než o skutečné „vyléčení“. Jeho příběh tak zůstává mrazivou studií dvojí identity – důkazem, že vysoká inteligence nechrání před temnotou, a že hranice mezi kontrolou a selháním může být tenčí, než si kdo dokáže připustit.

VIDEO: „Tady něco nehraje.“ Spisy odhalují šílené praktiky komunistické policie

Zdroj: Aktuálně.cz, Extra.cz, Médium