Byt hrůzy v Milwaukee: Jeffrey Dahmer za zdmi skrýval 13 let vražd a děsivých experimentů

Byla noc z 22. na 23. července 1991, když policejní hlídku v Milwaukee zastavil muž s pouty visícími z jednoho zápěstí. Jmenoval se Tracy Edwards. Byl zadýchaný, roztřesený a mluvil o bytě, kde ho měl cizí muž držet pod hrozbou nože. Tvrdil, že mu útočník vyhrožoval, že mu vyřízne a sní srdce. Policisté se rozhodli jeho výpověď prověřit. Netušili, že stojí na prahu jednoho z nejotřesnějších odhalení v moderních dějinách americké kriminalistiky.

Samotář s podivnými zájmy

Jeffrey Dahmer byl od dětství uzavřený a vyhýbal se kolektivu. Zajímal se o hmyz, kosti a mrtvá zvířata, která nacházel u silnic. Rozřezával je a čistil jejich kostry. S dospíváním se jeho fascinace smrtí propojila se sexualitou a touhou po absolutní kontrole. Rodinné prostředí tomu nepomohlo. Otec byl často pryč, matka bojovala s psychickými potížemi, doma panovalo napětí. Alkohol se stal Dahmerovou každodenní berličkou. Už na střední škole si vysloužil přezdívku díky výstřednímu chování pod vlivem – spolužáci tomu říkali „Doing a Dahmer“.

První vražda

V létě 1978, krátce po maturitě, zůstal doma sám. Na silnici potkal stopaře Stevena Hickse. Nabídl mu svezení a pivo. Když se Hicks chystal odejít, Dahmer později tvrdil, že ho přepadla panika z opuštění. Omráčil ho a uškrtil. Tělo rozřezal v suterénu. Ostatky nejprve zakopal, později vykopal, rozpustil měkké tkáně v kyselině a kosti rozbil na fragmenty. Forenzní týmy o mnoho let později skutečně našly na pozemku lidské kostní úlomky. Po této vraždě následovalo téměř deset let zdánlivého klidu. Ve skutečnosti šlo o období, kdy Dahmer piloval své metody.

Dvojí život

Sloužil v armádě v Německu, poté žil na Floridě a nakonec se přestěhoval k babičce do West Allis. Přes den pracoval v čokoládovně Ambrosia. Večer vyrážel do barů. Od roku 1986 začal muže omamovat sedativy, aby nad nimi získal kontrolu. V babiččině sklepě experimentoval s chemikáliemi a pokoušel se konzervovat kosti. Jeho chování eskalovalo. Rok 1987 přinesl další zlom. Steven Tuomi odešel s Dahmerem z baru do hotelu. Tuomi zemřel – Dahmer později tvrdil, že si nic nepamatuje. Přesto tělo metodicky ukryl, převezl a rozřezal. Tvrzení o výpadku paměti působilo stále méně věrohodně.

Selhání systému

V letech 1988–1989 měl být Dahmer zastaven. Byl zatčen za sexuální napadení třináctiletého chlapce a odsouzen, ale místo dlouhého trestu dostal roční pobyt v nápravném zařízení s možností práce a podmínku. Jeho otec žádal povinnou léčbu závislosti. Soud nevyhověl. Dahmer mezitím dál vraždil. 

Nejtragičtější moment přišel v květnu 1991. Čtrnáctiletý Konerak Sinthasomphone uprchl z Dahmerova bytu omámený a nahý. Přivolaná policie uvěřila Dahmerovu vysvětlení, že jde o dospělého partnera po hádce, a chlapce mu vrátila. Krátce poté byl Konerak zavražděn. Incident se stal symbolem fatálního selhání.

Oltář a „zombie“

V bytě 213 Dahmer budoval děsivý svět. Polaroid používal jako nástroj moci – dokumentoval každou fázi zločinu. Lebky vyvařoval, bělil a některé barvil. Vytvářel si jakýsi oltář. Nejhrůznější byly jeho pokusy o vytvoření „zombie“. Do lebek živých, omámených obětí vrtal otvory a aplikoval chemikálie či vařící vodu, aby potlačil jejich vůli. Toužil po poslušném, živém partnerovi bez odporu. Histologické analýzy potvrdily, že některé zásahy proběhly za života obětí.

Odhalení

V červenci 1991 Dahmer během dvaceti dnů zavraždil další čtyři muže. Jeho brutalita zrychlovala. Konec přišel díky Tracy Edwardsovi, který dokázal předstírat spolupráci, udeřit a uprchnout. Policie se vrátila do bytu – a objevila místo, které připomínalo laboratoř hrůzy.

Soud a konec

Proces se soustředil na otázku příčetnosti. Důkazy byly drtivé, Dahmer se přiznal. Porota ho shledala vinným a právně příčetným. V únoru 1992 dostal patnáct doživotních trestů, další přibyl v Ohiu za vraždu Stevena Hickse. V listopadu 1994 byl ve věznici Columbia Correctional Institution napaden spoluvězněm Christopherem Scarverem a zemřel. Jeho tělo bylo zpopelněno, mozek na příkaz soudu zničen.

Případ Jeffreyho Dahmera změnil přístup k forenzní práci i policejním postupům. Tým soudního lékaře Jeffreyho Jentzena spojil odontologii, antropologii i histologii, aby identifikoval oběti a doložil průběh zločinů. Zároveň šlo o bolestné poučení o předsudcích a nedbalosti. Selhání při případu Koneraka Sinthasomphoneho ukázalo, jak fatální mohou být chyby v terénu. Dům Oxford Apartments byl v roce 1992 zbořen. Fyzické místo zmizelo. Vzpomínka a poučení však zůstávají. Dveře bytu číslo 213 se zavřely navždy – ale otázky o odpovědnosti, profesionalitě a lidské důstojnosti zůstávají otevřené.

Zdroj: Aktuálně.cz, Enycyclopedia of Milwaukee, Inquirer