Upadá kvalita i úroveň. Co se stalo s naším vkusem?
V kinematografii i v divadle byla úloha dramaturga nesmírně potřebnou tvůrčí složkou. V 90. letech 20. století se z filmu tato pozice vytratila a nahradila ji více či méně role producenta. Myslím si, že dnešní doba více než jakákoliv jiná potřebuje dramaturgy nejen v kultuře, ale hlavně v obyčejném životě.
Proč? Protože upadá v lidech i v umění kvalita a invence a vůbec nikdo si toho nevšimne. Ten úpadek je smutný, ale ještě tristnější je skutečnost, že se absolutně sesunula hranice vkusu a nároků na úroveň i hodnotu. A to i u odborné veřejnosti.
Lidé nemají srovnání, vzdělání, neznají kontext a minulost. "Protagonistům" chybí pokora, přirozené rozpaky a sebereflexe, zato nepostrádají nakypřené selfpromo. Mám pocit, že "sebeprezentačky", ať jsou jakkoliv neoslňující, jsou hlavně to jediné, čím se dnes můžeme chlubit a čím se chlubíme. A máme vedle sebe někoho, kdo nám umí říct, že se vlastně v našem případě není čím chlubit?
Všem nám chybí korekce
Tleskáme písničkám na jeden takt, hltáme plytké knižní recepty na život ezoterických pseudomágů, potřebujeme se dívat na předžvýkané, popisné a dovysvětlené příběhy v televizi i v kině a na základě toho asi nabudeme dojmu, že máme světu také co sdělovat, a tak doslova každý svůj domněle akční pšouk sdílíme na sociálních sítích a blozích a vzájemně se poplácáváme po ramenou.
K čemu všemu potřebujeme lajky? A co nám přinese ta intenzita, se kterou útočíme na druhé? A co přinese těm druhým? Stopadesát tiků za den, kdy se díváme na mobil, abychom něco veledůležitého neprošvihli, a necítili se tak méněcenní, zatímco prošviháváme dialog se svým dítětem, pohled někoho, komu se líbíme, nebo vlastní pohled na každodenní drobnosti kolem nás? Svět "one man show" a "one woman show" se dlouhodobě neudrží jen na hercích, režisérech a producentech v jedné osobě, ale potřebuje především nějakou tu korekci zvenčí. Umíme druhým říct, že už je jich moc?
Chvála nezávislému klidu
Dovolit si může dnes každý VŠECHNO. Opravdu si dovolit NĚCO může jen hrstka lidí. I když je takový "life style" všudypřítomný, možná by ale nebylo od věci přibrzdit a připomenout si, že jakákoliv opravdová hodnota si své posluchače, diváky a spřízněné duše najde sama. A že veřejně nesdílený, nezávislý klid, který vychází z člověka i umění, je asi ten největší "majstrštyk" dneška.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
