Tajná deska v trezoru, miliony i konec, o kterém se dozvěděli z bulváru. Lunetic odkryl zákulisí největší slávy

Kapela Lunetic byla na přelomu devadesátých let a nového tisíciletí fenoménem. Dívky na jejich koncertech šílely, desky se prodávaly ve statisícových nákladech a čtveřice mladíků patřila k největším idolům své doby. Přesto jejich hvězdná éra trvala jen několik let. Dnes, když znovu koncertují, za nimi chodí ženy, které na setkání se svými někdejšími idoly čekaly téměř tři desetiletí.

Pro samotné členy kapely je dnešní návrat na pódia možná o to silnější, že původní příběh Luneticu skončil poměrně nečekaně. Po zhruba pěti aktivních letech odehráli poslední koncert v roce 2003. A způsob, jakým se tehdy dozvěděli o konci jedné éry, dnes popisují s jistou dávkou hořkého humoru.

„To tehdy zaseknul klasicky Martin. Ten to rozhodl. My jsme měli vlastně velký koncert a ráno jsme se v bulváru dočetli, že Martin končí, že jde na sólovou dráhu,“ vzpomíná Vašek Jelínek. Kapela přitom měla před sebou další velké vystoupení. „Měli jsme hrát ještě velký a vyprodaný koncert na Brumlovce. Martin večer přišel na zkoušku, tak jsme ho konfrontovali a on nám řekl: ‚Jojo, já už toho mám dost, já chci být český Eminem.‘“

Zbylí členové ještě přibližně rok pokračovali ve třech, nakonec ale přišlo definitivní rozhodnutí koncertování ukončit. Pro Aleše to nebylo jednoduché období.

„Já jsem byl pak hodně dlouho v depkách. Já to miloval a miluju. Nějaký alkohol, válel jsem se v bytě a přemýšlel, co budu dělat,“ přiznává.

Prodali statisíce desek, milionáři z nich ale nebyli

Lunetic v dobách své největší slávy prodával obrovské množství alb. Aleš mluví až o 700 tisících prodaných kusů. Přesto členové kapely podle svých slov z prodejů nezískávali takové částky, jaké by si fanoušci mohli představovat.

„Na tu dobu to byly obrovské peníze, ale my jsme měli manažery a vydavatelské firmy. My jsme měli asi dvanáctiprocentní podíl ze všeho, co se prodá, a to včetně manažera a producenta,“ říká Aleš. S odstupem času ale chápe, proč podmínky tehdy vypadaly právě takto. Česká hudební vydavatelství s domácími boybandy prakticky neměla zkušenosti a do neznámého projektu se nikomu příliš nechtělo.

„Šli do toho trochu s ostychem. Nikdo nás nechtěl. Náš manažer Pavel Rameš tenkrát objížděl všechna vydavatelství v Čechách, ale ta preferovala spíš rockový styl než boyband. Vlastně jediný Martin Červinka se na nás přijel podívat a řekl, že je to docela dobré,“ vzpomíná Aleš.

Hlavní příjem proto přicházel z koncertů. Z těch se kapela podle svých slov dělila s manažerem napůl. Ani na to ale dnes členové Luneticu nevzpomínají s hořkostí. „Na jeho obranu – on do toho na začátku koupil auto, koupil nám první oblečení, seznámil nás s producentem, zařídil nám rádia i vydavatelství. Takže ten první rok jsme to tak nějak brali,“ vysvětluje Aleš.

Horší bylo, že mladí členové kapely neměli prakticky žádné zkušenosti s tím, jak se o vydělané peníze starat. „Peníze byly, ale nikdo nám neříkal, že si máme šetřit na nějaké daně, sociální a zdravotní. Nám bylo sedmnáct, osmnáct. Takže to nás pak taky dohnalo,“ doplňuje Vašek.

Deska, kterou nikdy nikdo neslyšel

V historii Luneticu navíc existuje jedna téměř zapomenutá kapitola. Ještě před slavnými hity totiž vzniklo celé album, které se nikdy nedostalo k veřejnosti. „První desku a album jsme si udělali sami,“ prozradil Vašek. Nahrávání tehdy vypadalo úplně jinak než v profesionálních studiích, do kterých se později dostali.

„Měli jsme kamaráda, který měl starý počítač a nějakou Amigu, vytvořil nějakou čtyřstopou hudbu a šli jsme do studia. Pavel, manažer skupiny, to tehdy zaplatil a ta deska je u něj v trezoru. Ani my ji nemáme,“ vysvětluje Aleš. Album navíc natočili v angličtině. Ta ale tehdy nebyla jejich silnou stránkou.

„My jsme to tenkrát dělali podle slovníku, protože tehdy nikdo anglicky neuměl, takže podle toho to taky vypadá a zní,“ směje se Vašek. Jedna píseň z tajemné desky přece jen přežila. Jmenuje se Go Go Very Good Boy a Lunetic k ní dokonce natočili svůj první videoklip. Peníze na něj ale museli dát dohromady sami.

Každý z členů si od rodičů půjčil pět tisíc korun, dalších pět tisíc přidal manažer. Klip pak vznikl ve staré panelárně v Mostě, která už dnes nestojí.

Martin dostal několik šancí. Další návrat už ale neplánují

Životy členů kapely se mezitím posunuly dál. Aleš už zhruba 25 let pracuje v rádiu a moderuje nejrůznější akce, Vašek vlastní nahrávací studio. Lunetic ale dál zůstává důležitou součástí jejich života. S bývalým členem Martinem Kociánem se kapela pokusila znovu spojit naposledy v roce 2018. Podle Aleše se tehdy zdálo, že by návrat mohl fungovat. Martin se podle něj snažil a vše nějakou dobu vypadalo dobře. Problémy se ale postupně vrátily.

Vašek s ním přesto zůstává v kontaktu. „Mně se Martin občas ozve nebo zazvoní před barákem, tak jde na návštěvu a pokecáme. Furt má ty velké plány… To už ale nejde, vydal se jinou cestou. My máme rádi i ten klid na té stage, v autě a tu pohodu. Už to tak chceme,“ přiznává.

Podle Aleše dostal Martin za roky společného působení řadu příležitostí. „Šancí dostal hodně. Někdy odešel sám, jen před sedmi lety jsme ho vyhodili a od té doby se furt snaží nějak vrátit. Ale to, jak žije teď a co dělá, to k nám už nepatří. My už jsme jinde.“

Lunetic dnes funguje jinak než v dobách, kdy jejich plakáty visely v pokojích dospívajících dívek po celé republice. Právě tyto někdejší fanynky ale na koncerty přicházejí znovu. Tentokrát o desítky let starší, často s vlastními rodinami, ale stále se stejnými vzpomínkami.

A možná právě proto má návrat kapely po letech takové kouzlo. Pro členy Luneticu je to možnost znovu dělat to, co měli vždycky rádi. Pro jejich fanoušky zase šance na chvíli se vrátit do doby, kdy stačilo pustit oblíbenou písničku a svět byl zase o něco jednodušší.

Zdroj: autorský text, Agáta Hanychová