Roky poslouchala křik zvířat za plotem. Když souseda natočila, čekala zásah státu. Marně

Jihočeské Chvalkovice pro Ilonu Srpovou dlouhé roky znamenaly místo, kam se jezdí za klidem. Rodinnou chalupu tam její rodiče koupili ještě v době, kdy byla dítě. Postupně se ale poklidná vesnice podle jejího vyprávění změnila v místo, kde se za sousedním plotem pravidelně ozýval křik, nářek zvířat a agrese. Letos v dubnu se jí nakonec podařilo pořídit video, které podle ní zachycovalo týrání psa. Záznam předala úřadům a čekala, že přijde zásah. K výraznému obratu ale podle ní došlo až poté, co se případ dostal do médií a na sociální sítě.

„Tu chalupu, ten barák, ještě kdysi kupovali moji rodiče, když jsem byla dítko školou povinné. Ze začátku bylo všechno úplně v pohodě. Taková malinká vesnice, kde je opravdu klid, ticho, pohoda, můžete do lesa. Žádný problém tam nikdy nebyl,“ vzpomíná.

Zlom měl přijít přibližně před třiceti lety, kdy sousední nemovitost koupil otec současného majitele. Zpočátku prý nic nenasvědčovalo tomu, že by soužití mělo být problematické. Rodina si pořizovala zvířata a okolí to podle Srpové vnímalo spíše jako snahu žít venkovským způsobem.

Policii volali už dříve

Srpová tvrdí, že problémy se sousedem řešili obyvatelé v minulosti opakovaně. „Fakt je ten, že když jsme se snažili občas zavolat policii, tak oni i přijeli, svým způsobem byli i ochotní, ale on na mě poslal psy, policajti naskákali do auta a odjeli,“ vzpomíná.

Podle jejího vyprávění došlo při jednom z incidentů dokonce k postřelení psa. „Jednou se stalo, že mu toho psa postřelili, ten pes uhynul a on to dal ještě k soudu a policii zažaloval, že mu zabili psa,“ tvrdí. Situace mezitím podle ní pokračovala. Za plotem měla být řada dalších zvířat – psi, kočky, koně, kozy, kozel i ovce.

„Problém byl ten, že když jsem to chtěla řešit, tak mi na policii bylo řečeno, že bez důkazů se to řešit nedá,“ říká. A právě důkaz bylo podle ní mimořádně těžké získat.

Telefon býval vždycky příliš daleko

„On zas tak hloupej není. Věděl, že ho nikdo nesmí natočit,“ říká Srpová. Incidenty podle ní přicházely nečekaně a často skončily dřív, než stihla doběhnout pro mobil.

„Když děláte na zahradě, tak u sebe pořád telefon nenosíte. Když člověk slyšel nějakej rachot nebo jsem zahlídla, jak táhnul zvíře do stodoly, tak než jsem si doběhla do baráku pro mobil, byly třeba slyšet zvuky, ale už jsem neměla co točit.“ Nešlo přitom jen o to, co prožívali dospělí. Chování souseda podle ní postupně ovlivnilo i celou rodinu.

„S dospělým to zamává, ale teď si vemte, že já jsem měla malé kluky. Když byl rachot nebo se něco dělo, hnali jsme je do baráku, aby toho slyšeli co nejmíň,“ popisuje. „Poslední dobou mám problémy i se svojí rodinou, protože u mých čtyři a pět let starých vnoučat si jejich rodiče nepřejí, aby přes léto na té chalupě byli.“ Letos v dubnu se jí však podle jejích slov konečně podařilo telefon vzít včas.

Video poslala několika orgánům

Se záznamem se Srpová obrátila na Krajskou veterinární správu, odbor životního prostředí Městského úřadu v Dačicích i policii. Očekávala, že tentokrát už bude mít stát dostatek podkladů k zásahu. Zklamání podle ní přišlo především ze strany veterinární správy.

„To mě velmi zklamalo, protože kdo jiný než veterina by to měl řešit? Vždyť se jedná o zvířata. Poslala jsem to tam e-mailem, včetně popisu událostí za několik let, ale oni mi ani nenapsali, ať si trhnu nohou,“ říká.

Podle jejího vyprávění ji na odboru životního prostředí požádali, aby záznam zatím nemedializovala, protože se případem chtějí zabývat. Kriminální policie podle ní věc odložila s tím, že v dané fázi nejde o trestný čin a řešení náleží jiným orgánům.

O podobnou pozornost nestála

Srpová přitom říká, že o masovou akci ani rozruch v obci neusilovala. Situace ale podle ní nakonec vedla k tomu, že zvířata ze sousedova pozemku zmizela. Během demonstrace se muž podle jejího vyprávění obával o vlastní bezpečí a obrátil se na policii. „To, že tam vlítli, nám paradoxně pomohlo v tom, že je klid. On je teď zalezlej v baráku,“ říká.

Podle Srpové dnes u domu kromě slepic a kachen žádná další zvířata nejsou. Změnila se podle ní i atmosféra v samotné vesnici. Muž, kterého roky vnímala jako zdroj strachu a konfliktů, se nyní drží stranou.

Po letech, kdy měla pocit, že její upozornění nikam nevedou, za ní prý nyní chodí sousedé s jednoduchou větou. „Děkujeme. Konečně to někdo zastavil.“

VIDEO: Konec drezury? Zvířata to mají ráda. Slon si sám umí sednout i v přírodě, říká Pavlík

Zdroj: Instagram České televize, Nora, Instagram Eriky Eliášové