Ikona počasí
-- °C
-- °C
Reklama
Reklama

Po výbuchu vstala jako fénix. Pak přišla ještě těžší cesta: přiznat si, co se jí stalo v dětství

Výbuch v Kanadě jí během vteřiny změnil život. Iva Kolcun se po těžkých zraněních postavila znovu na nohy, našla cestu ke vzdušné akrobacii a postupně také sílu otevřít traumata, o nichž dlouhé roky mlčela. Dnes své zkušenosti proměňuje v představení, která mají pomáhat i ostatním.

Přidejte si obsah webu Žena.cz do preferovaných zdrojů pro Google vyhledávání a do oblíbených na Google zprávách
Reklama

Stačila jediná vteřina a život Ivy Kolcun se obrátil vzhůru nohama. Bylo jí třiadvacet, studovala psychologii a během pobytu v Kanadě si plnila sen – pracovala na ranči, starala se o koně a provázela turisty přírodou. Pak ale přišel okamžik, který mohl být jejím posledním. „Ubytování, ve kterém jsme byli, prostě vybuchlo,“ vzpomíná na událost z roku 2010. Příčinou byla podle pozdějších zjištění zřejmě závada na plynu. Když jedna z žen pustila v koupelně teplou vodu, přeskočila jiskra a celý objekt explodoval a následně shořel.

Související

Samotný okamžik výbuchu si přitom pamatuje téměř paradoxně. Tlaková vlna ji vymrštila do vzduchu a v hlavě jí problesklo jediné: „Páni, já letím.“ Pak na chvíli ztratila vědomí. Dopad byl ničivý – měla zlomeniny po celém těle, poraněné ruce, nohy i páteř. Následovaly měsíce v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních. 

A právě z této zkušenosti se později zrodila cesta, kterou by si před nehodou nejspíš vůbec nevybrala. Přibližně rok po úrazu totiž poprvé uviděla vzdušnou akrobacii. „Říkala jsem si: Páni, tohle bych chtěla dělat. Fascinovala mě možnost létat a ten krásný pohyb,“ vypráví.

Z tragédie se tak zvláštním způsobem stal nový začátek. Kvůli zraněním už nemohla pokračovat ve všem, na co byla zvyklá. Pohyb na nohou bolel, a tak hledala něco, při čem by mohla více zapojit ruce. „Ten výbuch mě doslova odklonil na úplně jinou životní cestu,“ říká. Z dívky, která do Kanady odjížděla za koňmi, se postupně stala vzdušná akrobatka a performerka.

Reklama
Související

Dnes se při svých vystoupeních pohybuje ve výškách deset až sedmnáct metrů, často bez jištění. Strach proto z jejího života nezmizel. Jen dostal jinou podobu. „Je tam strach, že když udělám chybu, tentokrát už může být ten pád fatální,“ přiznává. Právě při akrobacii je podle ní zásadní absolutní soustředění a schopnost poslouchat vlastní tělo. Pokud si není jistá, zda provedla některý prvek správně, raději ho nedokončí. „Pro mě je potřeba být velmi citlivá sama k sobě, k tomu, co právě potřebuji. A myslím, že to je důležité vlastně ve všech životních situacích.“

Fyzické následky výbuchu přitom nebyly tím jediným, co si z Kanady odvezla. Teprve postupně začala zjišťovat, že tělo si pamatuje i věci, které hlava považuje za dávno uzavřené. Silvestrovské ohňostroje nebo jiné prudké rány v ní dokázaly vyvolat paniku, pláč a třes. „Překvapilo mě, že tělo na to nezapomnělo a pořád to nějak znovu prožívalo,“ popisuje. Podobně silně na ni působily i obrazy připomínající vážně poraněný prst, který si při výbuchu málem amputovala.

Právě náročné životní zkušenosti se nakonec propsaly také do její tvorby. Na kontě má dvě autorská představení – Obnažena a Přízněna. První se věnuje ženskému cyklu a emocím, které s ním souvisejí. „Na jevišti nehraju žádnou roli. Vyjadřuji tam, jak se můžu cítit v jednotlivých fázích cyklu,“ vysvětluje. Paradoxně právě emoce, za které žena v běžném životě často žádný potlesk nesklidí, působí na publikum nejsilněji. Výsledkem podle ní může být i větší přijetí sebe sama.

Související

Druhá inscenace jde ještě mnohem hlouběji. „V Přízněné jsem šla s kůží na trh a pracovala s osobními příběhy,“ říká. Vedle vlastních zkušeností do představení zahrnula také výpovědi dalších žen a otevřela témata ztráty kontroly nad vlastním tělem, psychického i fyzického násilí, panických stavů nebo náročných emocí. Sama totiž dlouho působila jako člověk, který všechno zvládá. Uvnitř se ale odehrávalo něco úplně jiného. „Spousta lidí mě zná jako performerku nebo výkonného člověka v práci. Ale málokdo mě vidí doma, když v zuřivosti něco trhám nebo si třeba bouchám hlavou o zeď,“ popisuje bez příkras období, kdy už bylo jasné, že některé věci potřebuje řešit.

Jedno z nejtěžších přiznání přišlo až po letech. Jako třináctiletá či čtrnáctiletá totiž podle svých slov zažila nevhodné sexuální chování ze strany strýce. Dlouho ho však ani sama nevnímala jako něco, za co by měl nést odpovědnost někdo jiný. Zlom přišel až během rozhovoru s kamarádkou. „Ptala se mě, jaké mám v rodině mužské vzory. Řekla jsem jí, že mám milujícího a podporujícího tátu, a pak jsem jen tak dodala, že tam byl strýc, který se mě, když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct, dotýkal a líbal,“ vzpomíná. Reakce kamarádky ji zaskočila. Poprvé totiž začala připouštět, že něco, co tolik let nosila v sobě, vůbec nebylo v pořádku. „Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že vina nebyla na mé straně.“

Zkušenost navíc dlouhé roky držela v tajnosti. „Bylo to podané jako: je to naše tajemství, nikomu to neřekneme,“ vysvětluje. Až po letech psychoterapie našla sílu svěřit se tetě, která byla tehdy manželkou dotyčného muže. „Po tom rozhovoru přišla neuvěřitelná vlna úlevy. Člověk ani neví, jak velkou úlevu může cítit, dokud něco takového neudělá,“ říká. Pocit, že dokázala vyslovit něco, co v sobě držela dvě desetiletí, pro ni znamenal obrovskou svobodu. „Řekla jsem si: Jestli jsem dokázala říct tohle, tak už můžu říct cokoliv.“

Související

Neznamená to ale, že by každému doporučovala okamžitě otevřít všechna stará traumata. Naopak zdůrazňuje, že podobné věci potřebují svůj čas a bezpečné zázemí. Sama má vedle blízkých také psychoterapeutku a psychiatra a v minulém roce absolvovala ketaminem asistovanou terapii. „Bylo to velmi intenzivní a nesmírně mi to pomohlo dostat se do kontaktu se všemi hrůzami, které mám uvnitř,“ popisuje. První sezení bylo podle ní natolik zahlcující, že měla pocit, že ho nepřežije. Zpětně však právě fakt, že její tělo i psychika tak silnou zkušenost zvládly, posílil její důvěru v sebe samu.

Ještě před rokem by prý o některých věcech nedokázala veřejně mluvit. Nejprve je zpracovávala prostřednictvím představení, později anonymně v článku a až nyní o nich promluvila otevřeně před kamerou. Dokonce i s vědomím, že rozhovor mohou vidět její rodiče, kteří o některých událostech dosud nevěděli. „Teď se cítím dost silná na to, abych ty věci řekla a pojmenovala. Před nějakou dobou by to prostě nešlo,“ přiznává. Její rada proto není žádným univerzálním receptem na odvahu. Spíš nabádá k trpělivosti: „Krok za krokem. Každý po své vlastní cestě.“

Možná i proto pro ni dnes obraz fénixe není jen otřepaným symbolem. V jejím případě dostává až překvapivě doslovný význam. Sama přežila oheň, dlouhé měsíce dávala dohromady tělo a nakonec se naučila létat. „Pro mě je fénix symbolem naděje, odvahy a nekonečných možností,“ říká. „Nakonec vždycky existuje cesta, i když může být velmi těžká.“

VIDEO: Kriminalisté zadrželi a zahájili trestní stíhání muže, kterého obvinili ze spáchání trestných činů týrání svěřené osoby a týrání zvířat

Kriminalisté zadrželi a zahájili trestní stíhání muže, kterého obvinili ze spáchání trestných činů týrání svěřené osoby a týrání zvířat | Video: Policie ČR
Reklama
Reklama
Reklama