Po rozvodu odjela na Bali. O 12 let mladší Wayan jí vrátil sebevědomí, pak přišel šok

Rozvod po patnácti letech manželství mě nechal citově vyprahlou, zlomenou a nesmírně unavenou. Můj bývalý manžel si našel mladší partnerku a já zůstala sama s naším desetiletým synem Tobíkem. 

Abych utekla před svými vlastními pochybnostmi a neustálým pocitem osobního selhání, vrhla jsem se tehdy zběsile do práce. Jako manažerka marketingu v nadnárodní korporaci jsem trávila v kanceláři dvanáct hodin denně. Moje dny se smrskly na nekonečné tabulky, krizové porady a e-maily, které na mém telefonu pípaly i uprostřed noci.

Byla jsem sice finančně zajištěná, vlastnila jsem pěkný byt v Praze a Tobíkovi materiálně nic nechybělo, ale partnerská část mého života zůstávala už velmi dlouho bolestně prázdná a osamělá.

Tři týdny v ráji

Jednoho večera, když jsem se vyčerpáním rozplakala nad šálkem studeného čaje, jsem si uvědomila, že musím okamžitě vypnout a od všeho utéct. Koupila jsem dvě letenky a odletěla se synem na třítýdenní dovolenou na Bali.

Cesta do Ubudu byla jako vstup do úplně jiného světa. Vlhké horko, vůně vonných tyčinek, všudypřítomný šum rýžových polí a exotické zvuky tropické džungle mě okamžitě pohltily. Rozhodla jsem se, že pro Tobíka i pro sebe objednám soukromého průvodce na celodenní výlet po místních chrámech, abychom se nemuseli mačkat v turistických autobusech a já mohla opravdu zapomenout na pracovní stres.

A tehdy do mého života vstoupil charismatický Wayan. Bylo mu třicet tři let, měl sluncem ožehnutou pleť, bělostný úsměv a neuvěřitelně hluboké, klidné oči. Od prvního okamžiku z něj vyzařovala obrovská pohoda. Co mě však dostalo nejvíc, byla jeho stoprocentní a ničím nerušená pozornost.

Nečekaný zájem

V dnešním uspěchaném světě, kde každý neustále těká pohledem k displeji telefonu, byl Wayan jako zjevení. Když jsem mluvila, díval se mi přímo do očí, naslouchal každému mému slovu a s upřímným zájmem se vyptával na můj život v Česku.

Během zastávky u chrámu Tirta Empul, když Tobík krmil v jezírku posvátné koi kapry, jsme zůstali stát chvíli o samotě pod stínem košatého stromu. Wayan se na mě dlouze, zkoumavě podíval a tichým, teplým hlasem pronesl: „Kláro, máš neuvěřitelně krásný úsměv, ale nosíš v sobě velký smutek. Používáš ten úsměv hrozně málo.“

Na vteřinu se mi zatajil dech a srdce mi poskočilo jako splašené dospívající dívce. Zasmála jsem se a pokusila se to zlehčit: „To víš, my v Evropě se pořád za něčím honíme a zapomínáme se smát.“ V duchu jsem ale věděla, že mě jeho slova zasáhla hluboko uvnitř.

Přesně takové naučené věty turističtí průvodci říkají opuštěným Evropankám běžně, opakovala jsem si v duchu jako racionální štít. Ale moje ženské ego, které po bolestivém rozvodu utrpělo těžkou ránu, po téhle pozornosti strašně hladovělo. Najednou jsem se zase cítila jako přitažlivá, zajímavá žena, ne jen jako stroj na vydělávání peněz a organizaci Tobíkova volného času.

Večer po výletu mě v hotelové hale čekalo překvapení. Wayan tam seděl na ratanové pohovce a pil kávu. Když mě uviděl, vstal a s plachým úsměvem tvrdil, že tu má ještě nějaké zařizování a potkali jsme se naprostou náhodou. Pozvání na drink jsem neodmítla.

Tajná místa a polibky

Povídali jsme si tehdy skoro do půlnoci. Vyprávěl mi o svém skromném životě, o rodině, která žije v malé vesnici na severu ostrova, o své lásce k balijské historii a tradicím. A také o svém velkém snu – jednou v životě opustit Bali a poznat Evropu, o které tolik četl.

Během zbývajících dvou týdnů naší dovolené se z Wayana stal náš stálý společník. Brzy to už nebylo o placených službách průvodce. Vodil nás na místa, kam běžní turisté nechodí, ukazoval nám tajné chrámy v džungli a večer, když Tobík usnul, jsme seděli na terase mého bungalovu a povídali si pod hvězdnou oblohou.

Došlo na držení za ruce, na jemné doteky a nakonec i na vášnivý polibek, který mě úplně zbavil rozumu. Wayan mě ujišťoval, že věkový rozdíl pro něj vůbec nic neznamená a že v něm probouzím city, které nikdy předtím nezažil. Byl to nejsilnější vztah, jaký jsem od svého rozvodu prožila. Den odletu byl plný slz. „Počkám na tebe, Kláro,“ šeptal mi pevně na letišti v Denpasaru, když mě naposledy objímal. „Moje srdce letí s tebou do Prahy.“

První týdny doma byly jako z pohádky. Wayan mi psal každé ráno i večer. Posílal mi fotky ranního slunce nad rýžovými poli, zprávy plné vyznání lásky a neustále se vyptával na Tobíka. Cítila jsem se milovaná na dálku tisíců kilometrů. Jenže jak plynul čas a já se vrátila do reality pražského korporátního života, růžový závoj z mých očí začal pomalu opadávat.

Všimla jsem si, že Wayanovy zprávy začaly měnit tón. Už to nebyly jen romantické básně a vyznání. Stále častěji se v nich objevovaly dotazy na to, jak těžké je získat vízum do České republiky, jaké jsou u nás platy a zda bych mu nemohla poslat oficiální pozvání, které by mu ulehčilo proces na ambasádě.

Když jsem se o tom zmínila své nejlepší kamarádce Monice u vína, její reakce byla rychlá a nemilosrdná: „Kláro, prober se a sundej ty růžové brýle! Přesně na takové ženy, jako jsi ty, tam ti kluci čekají. Jsi finančně zajištěná, osamělá a tvůj evropský pas má pro ně cenu zlata. Je to klasický passport trap.“

Jediná naděje

Moničina slova mě bodla u srdce. Plakala jsem celou noc. Cítila jsem se ponížená. Copak mě nemůže nikdo milovat jen pro to, jaká jsem? Zároveň jsem ale věděla, že jako matka musím chránit svého syna. Nemůžu do našeho klidného domova přivést cizího muže z úplně jiné kultury, kterého znám vlastně jen z pár týdnů dovolené a stovek zpráv na WhatsAppu.

Pak přišel den, kdy se Wayanova hra vybarvila naplno. Poslal mi dlouhou, zoufalou zprávu. Tvrdil, že si našel agenturu, která mu pomůže vyřídit pracovní vízum do Česka, ale potřebuje okamžitě poslat poplatek 1 800 eur, která on sám nemá šanci ušetřit. „Kláro, miluji tě a udělám cokoliv, abychom byli spolu. Pokud mi ty peníze půjčíš, hned jak přijedu a začnu pracovat, všechno ti vrátím. Jsi moje jediná naděje,“ stálo ve zprávě, kterou zakončil spoustou srdíček.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Moničino varování se mi rozeznělo v hlavě jako poplašná siréna. Rozhodla jsem se, že nebudu naivní obětí a Wayana otestuji. Napsala jsem mu: „Wayane, moc tě miluji a chci, abychom byli spolu. Ale posílat takové peníze přes internet neznámým agenturám je nebezpečné. Mám skvělý nápad. Příští měsíc mám v práci volno. Koupím letenky, přiletím za tebou na Bali a ty peníze té agentuře zaplatíme společně na místě. Navíc konečně poznám tvou rodinu a uvidím, jak doopravdy žiješ.“

Odeslala jsem zprávu a s bušícím srdcem čekala. Hodinu. Dvě. Pět hodin. Zpráva byla doručená, ale Wayan neodpovídal, ačkoliv byl online. Až pozdě večer přišla odpověď. Žádná zamilovaná slova. Tón byl chladný, tvrdý a vyčítavý. „Proč mi nevěříš? Pokud mě miluješ, poslala bys ty peníze hned a bez řečí. Cesta na Bali je drahá, ty peníze jsi mohla raději investovat do mého víza a letenky sem. Tvoje nedůvěra mě uráží a bolí.“

Poslední zpráva

Odepsala jsem klidně, s rukama, které se mi třásly na klávesnici: „Wayane, pokud je tvoje láska ke mně skutečná, přece ti nemůže vadit, že chci přijet za tebou a vyřešit to osobně. Peníze na dálku prostě nepošlu. Buď to vyřešíme spolu na Bali, nebo vůbec.“

To byla poslední zpráva, kterou jsem mu doručila. O pět minut později zmizela jeho profilová fotka a místo ní se objevila jen šedá silueta. Wayan si mě zablokoval na WhatsAppu i na všech sociálních sítích.

Seděla jsem v tichém obývacím pokoji, za oknem šuměl pražský déšť a mně tekly slzy po tvářích. Bolelo to. Strašně moc to bolelo. Uvědomila jsem si, že celá ta nádherná pohádka v Ubudu, ty hluboké pohledy, slova o mém krásném úsměvu i sliby věčné věrnosti byly jen dokonale nacvičeným divadlem pro bohaté a osamělé turistky. Byla jsem pro něj jen snadnou jízdenkou do Evropy.

Ale jak dny plynuly, smutek začal ustupovat něčemu jinému – pocitu obrovské úlevy a hrdosti. Nezlomila jsem se, nenechala jsem se emočně vydírat a nenechala jsem se obrat o peníze ani o důstojnost. Ochránila jsem svého syna i náš bezpečný svět. Wayan mi sice zlomil srdce, ale zároveň mi dal jednu důležitou věc – připomněl mi, že jsem stále schopná milovat a že v mém životě je místo pro vztah.

Jen příště už nebudu hledat lásku v exotických kulisách s růžovými brýlemi na očích. Moje opatrnost a včas nastavené hranice mě zachránily před největší životní chybou. Dnes už vím, jakou mám hodnotu, a tu si nenechám vzít žádným sladkým slibem z pláže.

VIDEO: Spotlight Aktuálně.cz – Michal Smetana

Zdroj: čtenářka Klára (zpracováno pro redakční použití)