Po letech závislosti přišel další pád. Kateřina Bradáčová otevřeně o heroinu, bydlení pod stanem i snaze začít znovu

Kateřinu Bradáčovou sleduje česká veřejnost dlouhé roky. Dnes se blíží padesátce a drogy jsou součástí jejího života od dospívání. Nyní otevřeně přiznala, že po období, kdy se snažila svou závislost zvládat pomocí substituční léčby, přišel další relaps. Mluví ale také o práci, bydlení, samotě a především o tom, že se nechce vzdát snahy vrátit se zpátky.

Za upraveným vzhledem se ale skrývá podstatně komplikovanější realita. Bradáčová bez dlouhého vytáčení přiznala, že se k drogám opět vrátila. „Vrátila jsem se, ale snažím se být čistá. Jakmile to jde, tak prostě jdu zpátky k těm náhražkám. Nechci na tom zůstat absolutně ani náhodou,“ řekla.

„Lehčí je nebrat“

Její otevřenost je o to silnější, že sama neskrývá, kolikrát už se v minulosti pokoušela svůj život změnit. Když jí Fridrichová připomněla skeptické reakce lidí, podle kterých podobná předsevzetí zazněla už několikrát, Bradáčová překvapivě odmítla představu, že by pro ni bylo jednodušší drogy brát. „Ne, ne. Lehčí je nebrat. Je víc času, úplně lepší nálada. Všechno,“ odpověděla.

Právě čas je pro ni důležitým argumentem. Droga podle ní člověku nevezme pouze zdraví, ale postupně začne organizovat prakticky celý jeho den. „Ta droga mě omezuje. Nemůžu mít ten čas pro sebe tak, kolik bych ho chtěla. Nemůžu se věnovat tomu, čemu bych chtěla, a prostě jsem hrozně omezená časově, pohybově,“ popsala.

Na substituční léčbě se podle svých slov cítila úplně jinak. „Jsem na tom Subutexu taková svobodnější, víc veselejší a víc svá. Mám prostě hodně času a víc srandy,“ vysvětlila.

Současný návrat k heroinu označuje za klopýtnutí

V době natáčení rozhovoru ale léčbu neměla stabilně zajištěnou. Když se jí Fridrichová zeptala přímo, přiznala, že se znovu vrátila k heroinu a užívá jej přibližně dva týdny. Sama tuto epizodu nevnímá jako definitivní návrat ke starému způsobu života. „To nic neznamená. Já jenom doufám, že je to na nějaký určitý období, a jakmile budu moct, tak půjdu hodně po tom doktorovi,“ řekla s tím, že chce hledat i další možnosti, jak se do substituční léčby dostat.

O svém relapsu mluví jako o chvíli, kdy člověk „sklouzne z cesty“ a klopýtne. Na otázku, zda chce přestat, odpovídá jednoznačně: „Chci rozhodně.“ Její příběh dobře ukazuje, jak obtížné může být ze závislosti vystoupit v okamžiku, kdy člověk nemá stabilní zázemí, peníze ani kontinuální zdravotní péči. Bradáčová sama popisuje situaci, kdy je pro ni návrat k droze jednodušší než získat náhradní léčbu. Detaily způsobu získávání drog v rozhovoru popisuje velmi otevřeně, podstatnější ale je její opakované tvrzení, že právě v tomto koloběhu nechce zůstat.

Před několika měsíci se přitom mohlo zdát, že se její situace zásadně stabilizovala. Bydlení, které bylo veřejně prezentováno jako jeden z důkazů jejího nového začátku, ale podle Bradáčové vydrželo jen krátce. „To jsem bydlela čtrnáct dní,“ upřesnila. Následně se přesunula do jiné ubytovny. „Byla to taková díra oproti tomu, ale já jsem za ty díry byla ráda,“ dodala bez příkras.

Právě kolem práce a bydlení se v rozhovoru dostala k tématu, které v ní očividně stále vyvolává emoce. Tvrdí, že veřejný obraz její situace někdy neodpovídal skutečnosti a že už nechtěla před okolím předstírat, že je všechno lepší, než ve skutečnosti bylo. „Já nemám ráda falešný lidi kolem sebe. I když se to týká práce, tak prostě už jsem nemohla. Začala jsem říkat pravdu tak, jak to je,“ řekla. „Já už toho mám dost za sebou, tý špíny, co se týká drog a podrazů. Celý život se snažím být spíš na tý druhý straně, na tý pravdě.“

„První, co udělám, tak jdu třeba do Penny a koupím si, co chci. Utratím tam třeba osm set, devět set, to je mi úplně jedno,“ popsala s tím, že pokud má více peněz, právě za jídlo je utrácí ráda. „Mě to baví.“

Na první pohled jde o banální detail. V kontextu života, v němž se dlouhodobě střídají drogy, abstinenční stavy, nejisté bydlení a nedostatek peněz, ale právě podobné okamžiky ukazují snahu zachovat si alespoň některé obyčejné části každodennosti.

Více než tři desítky let života se závislostí přitom popisuje bez snahy cokoli romantizovat. Když Fridrichová její realitu označila za velmi tvrdou, Bradáčová jen stručně odpověděla: „Je to tak, jak to je.“

Přesto je v jejím současném životě jedna změna. Kolem ženy, kterou veřejnost mnoho let sledovala především prostřednictvím její závislosti, se začíná vytvářet komunita lidí, kteří jí fandí a snaží se jí dodat energii. „Lidi do mě taky vkládají nějakou naději a energii,“ říká. Na otázku, zda už kolem sebe takovou komunitu skutečně cítí, odpovídá: „Už se začíná vytvářet. Tak nějak.“

Bradáčová ani tentokrát nenabízí jednoduchý příběh o „novém životě“ a šťastném konci. Naopak. Zlepšení se u ní střídá s pády, období bez drog s relapsem a naděje na stabilnější život s další nejistotou. Sama ale jednu věc opakuje několikrát: skončit se snažit zatím nechce. „Nechci na tom zůstat absolutně ani náhodou.“

VIDEO: Drogy dělaly z nacistů ve válce roboty. Hitler je bral, aby zůstal v euforii, říká Ohler

Zdroj: Nora