Ikona počasí
-- °C
-- °C
Reklama
Reklama

Petr Mára jel roky jako „buldok“. Dnes už úspěch neměří výkonem, ale tím, jestli má uvnitř klid

Petr Mára
Petr Mára dlouho stavěl úspěch na výkonu, disciplíně a schopnosti potlačit vlastní emoce, dnes ale přiznává, že mnohem důležitější je pro něj klid, autenticita a život, který nemusí neustále hnát na doraz.Foto: Profimedia – Jakub Stadler / MFDNES + LN / Profimedia
Petr Mára
Petr Mára dlouho stavěl úspěch na výkonu, disciplíně a schopnosti potlačit vlastní emoce, dnes ale přiznává, že mnohem důležitější je pro něj klid, autenticita a život, který nemusí neustále hnát na doraz.Foto: Profimedia – Jakub Stadler / MFDNES + LN / Profimedia
Jana Harmáčková
Jana Harmáčková

Petr Mára je pro mnoho lidí spojením technologií a světa, který se neustále zrychluje. Sám sebe dnes nejraději označuje za technologického optimistu. Jeho vlastní životní proměna ale paradoxně vede opačným směrem: od výkonu, neustálého tlaku a snahy zvládnout všechno perfektně k větší lehkosti, intuici a schopnosti přiznat si, že ne všechno je potřeba urvat silou.

Přidejte si obsah webu Žena.cz do preferovaných zdrojů pro Google vyhledávání a do oblíbených na Google zprávách

Kořeny jeho někdejšího nastavení sahají už do školních let. Na základní škole patřil mezi jedničkáře, po nástupu na gymnázium ale přišel tvrdý střet s realitou. Najednou už nebyl tím, komu všechno jde samo. „Pro mě to byla docela signifikantní zkušenost, kdy padneš na dno a myslíš si, že jsi bezcennej,“ vzpomíná. Ze situace se tehdy dostal způsobem, který ho následně provázel velkou část života: jednoduše se kousl.

Související

Naučil se vypnout emoce a prostě jet

Právě schopnost potlačit vlastní pochybnosti se později stala jeho velkou výhodou. Zároveň ale dnes vidí i její odvrácenou stranu. „Umíš vypnout trošku emoce, zamkneš se na nějakou věc a jdeš za ní trošičku jako buldok,“ popisuje způsob, jakým dlouho fungoval. Takový přístup podle něj může být skvělým motorem, člověk za něj ale někde jinde zaplatí.

Do dospělosti si navíc přinesl atmosféru devadesátých let, v níž bylo velmi silné přesvědčení, že tvrdá práce automaticky znamená úspěch. „Takovej ten nával optimismu, ten americkej drive, jako budeme úspěšní, vyděláme peníze, byl docela hodně cejtit ve vzduchu,“ vzpomíná. A právě myšlenka, že když bude dost makat, všechno dobře dopadne, se mu hluboce zapsala pod kůži.

Reklama
Reklama

V jeho případě to skutečně dlouho fungovalo. Technologie ho fascinovaly ještě v době, kdy značka Apple v Česku rozhodně nebyl masovou záležitostí. Hodiny si hrál s operačním systémem, psal o něm a postupně si vybudoval pozici člověka, který dokázal složitý technologický svět převést do srozumitelné řeči. Nakonec pro Apple vedl školení a přednášky nejen v Česku, ale také v dalších částech Evropy, Asie či Blízkého východu. Přesto svou kariéru nepovažuje jen za výsledek brilantního plánu. „Já byl prostě ve správným místě ve správnej čas,“ říká. Zároveň ale připomíná, že tomu předcházely roky, kdy se technologiemi zabýval čistě proto, že ho bavily.

Související

Navenek profesionál, uvnitř obrovský stres

Úspěch ovšem přinesl tempo, které dnes sám považuje za těžko představitelné. Jeho prací byly mimo jiné přednášky před velkým publikem, přestože právě veřejné vystupování pro něj nebylo něčím přirozeně příjemným. „Já jsem z toho měl strašný stres, strašný strach,“ přiznává. Jenže možnost zhroutit se před publikem neexistovala. „Víš, že tvým úkolem je teďka přijít, tvářit se, že jsi mistr světa, a tu práci prostě udělat.“

Do toho se dlouhodobě potýkal se zdravotními problémy. Po návratu z USA mu byla diagnostikována nemoc postihující tlusté střevo a podle svých slov se dvakrát dostal do situace, kdy lékaři zvažovali jeho odstranění. Zkoušel proto různé způsoby stravování a po určitou dobu jedl převážně maso s vysokým podílem tuků a bílkovin. Současně ale pokračoval v pracovním tempu, které bylo se snahou šetřit zdraví jen těžko slučitelné.

Vzpomíná například na pracovní cestu, během níž během dvou týdnů absolvoval několik měst v Indii, Londýn a během volného víkendu ještě Austrálii. „Ty bys měl bejt v chillu a odpočívat a ty vlastně jedeš úplně jako nesmysl a hledáš, kde je nějaká hranice,“ říká dnes.

Čím víc stresu přitom na tělo nakládal, tím horší byl začarovaný kruh. „Když postupuješ stres, tak se ti nezlepšuje nemoc. Ty jsi prostě v takovým neskutečným cyklu.“ Při zpětném pohledu nechápe, co všechno byl ochoten snášet. „Teď bych to fakt nedělal ani za nic, ale prostě v tý době jsem byl tak nastavenej.“

Související

Perfektní už být nemusí

Přednášek se nevzdal ani dnes. Změnil ale způsob, jakým k nim přistupuje. Dělá jich méně a připouští, že očekávání publika mohou být dokonce vyšší než dřív. Přestal však sám sebe před každým vystoupením hnát k absolutní dokonalosti.

„Naučil jsem se bejt víc sám sebou. Uvolněnější a už na sebe nedávat takový nároky, aby to bylo perfektní,“ říká. Dříve byl schopný jednu prezentaci projet desetkrát, aby měl všechno dokonale pod kontrolou. Dnes raději nechává větší prostor okamžiku a reakcím publika. „Uvolníš se, dokážeš na ty lidi reagovat a jedeš na trošku jiný vlně. A já jsem to neuměl.“

Proměnilo se i jeho uvažování o rozhodování. Dříve byl podle svých slov mnohem „tabulkovější“ a přirozeně ho zajímalo, která varianta přinese lepší výsledek. Dnes do hry pouští emoce a intuici. „Věci nevyhodnocuješ jenom racionálně, ale možná i emocionálně nebo pomocí intuice. Víc posloucháš jiný parametry, než který jsem poslouchal dřív.“

A právě intuice byla paradoxně u zrodu jedné z nejdůležitějších kapitol jeho kariéry. O Apple se zajímal v době, kdy šlo o okrajovou značku a firma měla daleko k dnešní pozici. Nebyla za tím kalkulace budoucího výdělku. „Ta intuice mi tady strašně pomohla, protože to nemohl bejt kalkul,“ říká. Prostě ho svět Applu fascinoval a vydržel se mu věnovat dlouho předtím, než se z něj stal mainstream.

Související

Vnější úspěch člověka nevyřeší

Největší změna se ale možná netýká práce, nýbrž samotné definice úspěchu. Mára dnes upozorňuje, že člověk může navenek splnit všechny položky, které se s úspěchem běžně spojují, a přesto se uvnitř necítit dobře. „Můžeš mít ten vnější úspěch, ale pokud uvnitř nejsi kompletní, tak ten vnější úspěch tě stejně nevyřeší,“ říká. Spokojenost a štěstí podle něj nemají vznikat tím, že člověk zatne zuby a žene se stále dál, ale spíš jako vedlejší produkt autenticity a určité vnitřní celistvosti.

S přibývajícími zkušenostmi si také stále víc uvědomuje, že každé rozhodnutí něco stojí. Týká se to i rodiny. „Vždycky to je na úkor něčeho. Buď doma s dětma, věnuj se jim čtyři hodiny denně, pět hodin denně a pak jsi správnej otec. Můžeš, ale pak prostě zase nemůžeš dělat jiný věci,“ říká bez snahy předstírat, že existuje ideální rovnováha, při které člověk zvládne všechno.

Podobně přemýšlí i o světě, který stále rychleji mění umělá inteligence. Přestože technologie sleduje celý profesní život, nevěří v představu, že by mohly nahradit lidskou blízkost. „Vztahy jsou alfa, omega fungování civilizace a ty vztahy AI ti nenahradí,“ říká.

Možná právě proto už dnes ani nemá potřebu dojít k bodu, kdy by si mohl odškrtnout, že konečně uspěl. „Neměl jsem asi nikdy okamžik, kdy bych si řekl: ‚Ty jo, to jsem úspěšnej, to je dobrý.‘“ Po letech honby za výkonem pro něj totiž slovo úspěch znamená něco podstatně méně okázalého. „Ve finále je to o tom, že si v nějakej okamžik uvědomíš, že úspěch je možná trošičku něco jinýho. Mít uvnitř klid, nezávisle na tom, co se děje vně. Podle mě to je success.“

VIDEO: Steve Jobs dokázal jít přes mrtvoly, aby dosáhl svého, Apple ale vychoval k samostatnosti, říká Petr Mára

Reklama
Reklama
Reklama