Ikona počasí
-- °C
-- °C
Reklama
Reklama

„Nepotěšil jste mě, chlapče.“ Kultovní profesor Hrbolek skrýval život, který by vydal na několik filmů

Diváci si Františka Kováříka pamatují hlavně jako profesora Hrbolka z komedie Marečku, podejte mi pero!, jeho skutečný život ale nabídl mnohem víc než jednu kultovní hlášku. Procestoval Ameriku, kočoval s divadlem, málem přišel o ruku a nejslavnější role ho čekaly až v době, kdy jiní dávno odpočívali.

Přidejte si obsah webu Žena.cz do preferovaných zdrojů pro Google vyhledávání a do oblíbených na Google zprávách

Většina diváků si Františka Kováříka vybaví jako poněkud roztržitého profesora Hrbolka z komedie Marečku, podejte mi pero!. Stačila jediná věta – „Nepotěšil jste mě chlapče, ani já vás nepotěším,“ – a z role se stala klasika českého filmu. Paradoxní je, že jednu ze svých nejslavnějších postav vytvořil Kovářík až v devadesáti letech. A jeho vlastní život byl možná ještě pestřejší než filmové scénáře.

Související

Narodil se 1. října 1886 v Plzni do početné rodiny kameníka. Už jako malé dítě prodělal těžký zápal plic a nebylo jisté, zda přežije. Později se vyučil zámečníkem a zamířil na strojní průmyslovku, jenže technická kariéra ho nakonec nelákala tolik jako divadlo. V sedmnácti letech navíc přišel nečekaný zlom – odjel za příbuznými do Ameriky.

V Chicagu dělal skoro všechno

Za oceánem rozhodně nežil život mladého umělce v luxusu. Vystřídal práci obchodního příručího, řeznického pomocníka, vozky i frézaře a přispíval do českých novin. Současně se ale zapojil do krajanského divadla. Díky znělému barytonu se uplatnil také jako zpěvák a zahrál si dokonce po boku tehdejší operetní hvězdy Marie Zieglerové.

Reklama
Reklama

Po návratu domů prošel kočovnými společnostmi a postupně se prosazoval jako charakterní herec. Přitom mu nechyběla až překvapivá skromnost. Když dostal možnost zaskočit v Národním divadle, nabídku původně odmítl, protože se necítil být natolik dobrý, aby vystupoval na první české scéně. Do Národního se nakonec dostal až mnohem později.

Související

Herecká práce mu jednou málem změnila život velmi dramaticky. Během představení Žlutý háv se při šermířské scéně používaly skutečné samurajské meče a Kovářík utrpěl vážné poranění tepny na ruce. O končetinu mohl přijít. Nakonec se zotavil a k herectví se vrátil.

Hrál s loutkami a spravoval hrnce

Po první světové válce si našel skutečně originální způsob obživy. Od Josefa Skupy si vypůjčil několik loutek a vydal se s nimi na cesty. Hrál představení a současně si přivydělával opravováním hrnců. Právě za svůj vztah k loutkovému divadlu později získal i ocenění za zásluhy o české loutkářství. Na jedné z cest potkal učitelku Antonii Tyrpeklovou, která se později stala jeho ženou. Měli spolu dvě děti a Kovářík mezitím zakotvil v Divadle na Vinohradech, kde strávil velkou část své kariéry.

Ani po letech však nepůsobil jako člověk přesvědčený o vlastní výjimečnosti. „Vzpomínám na režiséry, kteří ze mne kutali herce. Byli takoví, co dělali rámus, a pak byli ti, kteří se nedali ničím vyprovokovat, ba ani rozčíleným hercem. Ti všichni mi otevírali oči. Dali mi hodně. Bez jejich pomoci, bez spolupráce s nimi, si sám sebe jako herce snad představit ani neumím,“ říkal.

Bosý ve sněhu a bez masa

Pozoruhodný byl i jeho život mimo jeviště. Odmítal kouřit, přestože cigarety byly v jeho době běžnou součástí společenského života, nejedl maso a miloval dlouhé procházky v přírodě. Chodil při nich bos, údajně dokonce i v zimě po sněhu. Jeho okolí mu proto přezdívalo „svatý muž“.

Související

Ilja Prachař ho vystihl slovy: „Chodí svými cestami a rozmlouvá. Sbírá slova, váže z nich myšlenky a pak je spřádá v moudra. Nezná násilí, ctí skromnost a prostotu. Slyší ticho a vidí tmu. Takto ho příroda obdařila.“

Ani vysoký věk pro něj neznamenal automatický odchod do ústraní. V šestaosmdesáti letech stále zvládal na své chatě řezat dřevo, nosit vodu od studny a běhat po schodech. „Jsem nenáročný člověk, ale chtěl bych, aby mi moje sudičky ještě prodloužily ten můj zdravotní stav, abych mohl být ještě užitečný,“ řekl v roce 1972.

Největší popularita přišla, když mu bylo devadesát

A skutečně ještě užitečný byl. Právě v době, kdy většina jeho vrstevníků už dávno nepracovala, přišly role, které ho nesmazatelně zapsaly do divácké paměti. Objevil se v komedii Na samotě u lesa a v devadesáti letech vytvořil profesora Hrbolka ve filmu Marečku, podejte mi pero!.

Před kamerou přitom vydržel téměř do konce života. Ve filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne pronesl v sedmadevadesáti další větu, která v jeho podání získala zvláštní váhu: „Už nejste žádný mladík, mladíku. A bude to ještě horší. Věřte mi, já mám zkušenosti.“

Těch zkušeností měl Kovářík skutečně na rozdávání. Prožil Ameriku, kočovné divadlo, válku, vážné zranění, loutkářské putování i desítky let na jevišti a před kamerou. Zemřel 1. října 1984, přesně v den svých 98. narozenin. Profesor Hrbolek mu přinesl nesmrtelnou popularitu, skutečný příběh Františka Kováříka ale ukazuje, že jedna slavná filmová hláška byla jen nepatrným střípkem mimořádně dlouhého života.

VIDEO: „Děsivě, děsivě špatný film.“ Ne všichni klasiku Marečku, podejte mi pero zbožňují

Film Marečku, podejte mi pero si oblíbila většina Čechů. Na druhou stranu ale snímek zkritizoval jeden z bývalých českých prezidentů. | Video: Michaela Lišková
Reklama
Reklama
Reklama