„Nepotěšil jste mě, chlapče.“ Kultovní profesor Hrbolek skrýval život, který by vydal na několik filmů

Většina diváků si Františka Kováříka vybaví jako poněkud roztržitého profesora Hrbolka z komedie Marečku, podejte mi pero!. Stačila jediná věta – „Nepotěšil jste mě chlapče, ani já vás nepotěším,“ – a z role se stala klasika českého filmu. Paradoxní je, že jednu ze svých nejslavnějších postav vytvořil Kovářík až v devadesáti letech. A jeho vlastní život byl možná ještě pestřejší než filmové scénáře.

V Chicagu dělal skoro všechno

Za oceánem rozhodně nežil život mladého umělce v luxusu. Vystřídal práci obchodního příručího, řeznického pomocníka, vozky i frézaře a přispíval do českých novin. Současně se ale zapojil do krajanského divadla. Díky znělému barytonu se uplatnil také jako zpěvák a zahrál si dokonce po boku tehdejší operetní hvězdy Marie Zieglerové.

Po návratu domů prošel kočovnými společnostmi a postupně se prosazoval jako charakterní herec. Přitom mu nechyběla až překvapivá skromnost. Když dostal možnost zaskočit v Národním divadle, nabídku původně odmítl, protože se necítil být natolik dobrý, aby vystupoval na první české scéně. Do Národního se nakonec dostal až mnohem později.

Hrál s loutkami a spravoval hrnce

Po první světové válce si našel skutečně originální způsob obživy. Od Josefa Skupy si vypůjčil několik loutek a vydal se s nimi na cesty. Hrál představení a současně si přivydělával opravováním hrnců. Právě za svůj vztah k loutkovému divadlu později získal i ocenění za zásluhy o české loutkářství. Na jedné z cest potkal učitelku Antonii Tyrpeklovou, která se později stala jeho ženou. Měli spolu dvě děti a Kovářík mezitím zakotvil v Divadle na Vinohradech, kde strávil velkou část své kariéry.

Ani po letech však nepůsobil jako člověk přesvědčený o vlastní výjimečnosti. „Vzpomínám na režiséry, kteří ze mne kutali herce. Byli takoví, co dělali rámus, a pak byli ti, kteří se nedali ničím vyprovokovat, ba ani rozčíleným hercem. Ti všichni mi otevírali oči. Dali mi hodně. Bez jejich pomoci, bez spolupráce s nimi, si sám sebe jako herce snad představit ani neumím,“ říkal.

Bosý ve sněhu a bez masa

Pozoruhodný byl i jeho život mimo jeviště. Odmítal kouřit, přestože cigarety byly v jeho době běžnou součástí společenského života, nejedl maso a miloval dlouhé procházky v přírodě. Chodil při nich bos, údajně dokonce i v zimě po sněhu. Jeho okolí mu proto přezdívalo „svatý muž“.

Ani vysoký věk pro něj neznamenal automatický odchod do ústraní. V šestaosmdesáti letech stále zvládal na své chatě řezat dřevo, nosit vodu od studny a běhat po schodech. „Jsem nenáročný člověk, ale chtěl bych, aby mi moje sudičky ještě prodloužily ten můj zdravotní stav, abych mohl být ještě užitečný,“ řekl v roce 1972.

Největší popularita přišla, když mu bylo devadesát

A skutečně ještě užitečný byl. Právě v době, kdy většina jeho vrstevníků už dávno nepracovala, přišly role, které ho nesmazatelně zapsaly do divácké paměti. Objevil se v komedii Na samotě u lesa a v devadesáti letech vytvořil profesora Hrbolka ve filmu Marečku, podejte mi pero!.

Před kamerou přitom vydržel téměř do konce života. Ve filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne pronesl v sedmadevadesáti další větu, která v jeho podání získala zvláštní váhu: „Už nejste žádný mladík, mladíku. A bude to ještě horší. Věřte mi, já mám zkušenosti.“

Těch zkušeností měl Kovářík skutečně na rozdávání. Prožil Ameriku, kočovné divadlo, válku, vážné zranění, loutkářské putování i desítky let na jevišti a před kamerou. Zemřel 1. října 1984, přesně v den svých 98. narozenin. Profesor Hrbolek mu přinesl nesmrtelnou popularitu, skutečný příběh Františka Kováříka ale ukazuje, že jedna slavná filmová hláška byla jen nepatrným střípkem mimořádně dlouhého života.

VIDEO: „Děsivě, děsivě špatný film.“ Ne všichni klasiku Marečku, podejte mi pero zbožňují

Zdroj: Česká divadelní encyklopedie, Český rozhlas, Seznam Médium, iDnes.cz