„Když do vás začne mlátit vaše vlastní matka, uvnitř vás to úplně zlomí," říká Tomáš Šebek o násilí v dětství

„Slovo domácí násilí ve mně vyvolává negativní emoci. Já jsem stál na obou stranách – jak na straně toho, kdo ho přijímal, tak i toho, kdo ho do určité míry působil,“ říká Tomáš Šebek v dokumentu, který navazuje na úspěšnou minisérii Monyová. Ta prostřednictvím příběhu spisovatelky Simony Monyové otevřela bolestivé téma násilí za zavřenými dveřmi.

Známý chirurg vzpomíná, že jeho dětství nebylo šťastné. Přesto v něm existoval prostor, kam se jako kluk snažil utéct. Se svým bratrem si vytvořili vlastní svět, ve kterém nebyly facky, křik ani strach. „Moje dětství nebylo šťastné, ale v tom neštěstí jsem se snažil objevovat štěstí v interakci se svým bráchou. Vytvořili jsme si úplně alternativní svět k tomu, který jsme mívali doma. Hráli jsme si na indiány. Byly to situace, ve kterých neexistovaly pohlavky, kam ten křik nedoléhal. Proto se dodnes cítím jako napůl indián,“ popisuje.

Za touto dětskou hrou ale stála realita, kterou žádné dítě nemá znát. Šebek v dokumentu popisuje scénu, která se mu zapsala do paměti s mrazivou přesností. Leží na zemi, dívá se zblízka na třásně koberce a jeho opilá matka do něj kope. „Když do vás začne mlátit vaše vlastní matka, je to strašně složitý moment. Není to o tom, že vás to bolí. Uvnitř vás to úplně zlomí. Přestanete chápat, kdo je vlastně hodný a kdo zlý, nebo jestli jste se dostali do totálního pekla,“ přiznává.

Když později založil vlastní rodinu, začal poznávat, jak hluboko v něm dětství zůstalo. Nechtěl opakovat to, co sám zažil. Přesto se v něm v krizových chvílích probouzel vztek, který neuměl zastavit.

„Myslím, že jsem se násilí dopustil. Skutečně jsem přinutil své nejbližší a milované, aby dělali něco, co dělat nechtěli. Choval jsem se k nim způsobem, kterým nechtěli, abych se k nim choval,“ říká otevřeně.

Nejbolestivější pro něj bylo přiznání, že nezvládnutý vztek zasáhl i jeho vlastní děti. „Vztáhl jsem ve vzteku ruku na vlastní děti, za což jsem se potom nenáviděl,“ přiznává. Právě to se pro něj stalo jedním z momentů, kdy si začal uvědomovat, že musí hledat cestu ven.

Šebek popisuje, že si z původní rodiny odnesl jakýsi „program“, který do něj rodiče v dětství vtiskli. Vzpomíná na otce s pistolí v ruce i na matku vyhrožující skokem z okna. To, co mělo být domovem, se měnilo v prostor neustálého napětí. „Tenhle brutální program, který do mě rodiče doslova vtloukali, bylo pomalu to jediné, čím jsem byl vybaven jako standardem pro vlastní partnerský vztah. Jediná praktická ukázka, jak vychovávat vlastní děti,“ říká.

Když začal studovat medicínu, čekal se svou tehdejší přítelkyní a dnešní ženou dítě. Přesto ještě několik let zůstali bydlet v jednom bytě s jeho rodiči. Toxicita původního domova tak byla stále nablízku. Za dveřmi se ozýval křik a v něm se okamžitě spouštěly staré reakce. „Místo toho, abych vytvořil bezpečí, udělal tomu zeď nebo štít, byl to pro mě spouštěč,“ popisuje. Frustraci z toho, že situaci neumí vyřešit, pak podle svých slov obracel proti své ženě. Křičel, byl nepříjemný, dusno se šířilo dál. Děti plakaly, žena plakala a on si uvědomoval, že opakuje scénář, který sám nenáviděl.

Postupně mu začalo docházet, že může přijít o to nejdůležitější. O vztahy, které chtěl celý život budovat lépe, než jaké sám poznal. „Tušil jsem, že tohle nemá dobrý směr. Že to jednoho dne může skončit rozpadem toho, co jsem vždycky chtěl na prvním místě budovat. A to, abych měl se svými nejbližšími co nejlepší vztah.“ V manželství podle něj přišly i chvíle, kdy se začalo mluvit o rozvodu. Děti neutekly z domova, ale uzavřely se. A právě to pro něj bylo další bolestné zrcadlo. Dcera se stáhla do sebe, syn podle něj v šestnácti toužil po zplnoletnění, jako by chtěl z celé situace uniknout a mít už vlastní život.

Podobné situace se podle něj vracely i v každodennosti. Návrat domů, únava, nepochopení, drobné odseknutí, žena bez úsměvu. Malichernosti, které by jindy možná zmizely během pár minut, se měnily ve spouštěč výbuchu. „Dopustíte se na vlastní ženě a dětech podobných věcí, kterých se na vás dopouštěli, když jste neměli rozum. A teď ho máte, a přesto to uděláte. Pohádáte se, řvete. Všechno kvůli malicherným kravinám,“ říká bez příkras.

Cesta ven nepřišla hned

Šebek dnes říká, že terapii měl vyhledat mnohem dřív. Klidně už v devatenácti, ještě před tím, než založil rodinu. Trvalo ale mnoho let, než poprvé zaklepal na dveře odborníka. „Terapie pro mě byla cestou, na kterou jsem nastoupil až kolem čtyřicítky. Měl jsem mnohem dřív. Měl jsem s tímhle problémem konfrontovat odborníka hned, jak jsem si uvědomil, že vůbec existuje. Chodím tam dál, celkem pravidelně, a myslím si, že to je cesta, jak z toho pekla ven.“

VIDEO: K sexuálnímu násilí nikoho vyprovokovat nemůžete, vaše vina to není. Co máte na sobě je úplně jedno. Agresor vždy využívá příležitosti

Zdroj: Autorský text, TV Nova, Databáze knih: Objektivní nález