Ikona počasí
-- °C
-- °C
Reklama
Reklama

„Když do vás začne mlátit vaše vlastní matka, uvnitř vás to úplně zlomí," říká Tomáš Šebek o násilí v dětství

Tomáš Šebek
Chirurg Tomáš ŠebekFoto: Profimedia – Marko Erd / Petit Press / Profimedia
Tomáš Šebek
Chirurg Tomáš ŠebekFoto: Profimedia – Marko Erd / Petit Press / Profimedia

Domácí násilí vždycky nekončí ve chvíli, kdy dítě vyroste a odejde z domova. Někdy si ho odnese s sebou – v reakcích, ve vzteku, ve strachu, v neschopnosti vytvořit bezpečí tam, kde po něm samo celý život toužilo. Chirurg Tomáš Šebek v dokumentární sérii Láska nebolí z dílny One Play otevřeně promluvil o dětství poznamenaném alkoholem, křikem a fyzickým násilím.

Přidejte si obsah webu Žena.cz do oblíbených na Google zprávách
Reklama

„Slovo domácí násilí ve mně vyvolává negativní emoci. Já jsem stál na obou stranách – jak na straně toho, kdo ho přijímal, tak i toho, kdo ho do určité míry působil,“ říká Tomáš Šebek v dokumentu, který navazuje na úspěšnou minisérii Monyová. Ta prostřednictvím příběhu spisovatelky Simony Monyové otevřela bolestivé téma násilí za zavřenými dveřmi.

Známý chirurg vzpomíná, že jeho dětství nebylo šťastné. Přesto v něm existoval prostor, kam se jako kluk snažil utéct. Se svým bratrem si vytvořili vlastní svět, ve kterém nebyly facky, křik ani strach. „Moje dětství nebylo šťastné, ale v tom neštěstí jsem se snažil objevovat štěstí v interakci se svým bráchou. Vytvořili jsme si úplně alternativní svět k tomu, který jsme mívali doma. Hráli jsme si na indiány. Byly to situace, ve kterých neexistovaly pohlavky, kam ten křik nedoléhal. Proto se dodnes cítím jako napůl indián,“ popisuje.

Reklama

Za touto dětskou hrou ale stála realita, kterou žádné dítě nemá znát. Šebek v dokumentu popisuje scénu, která se mu zapsala do paměti s mrazivou přesností. Leží na zemi, dívá se zblízka na třásně koberce a jeho opilá matka do něj kope. „Když do vás začne mlátit vaše vlastní matka, je to strašně složitý moment. Není to o tom, že vás to bolí. Uvnitř vás to úplně zlomí. Přestanete chápat, kdo je vlastně hodný a kdo zlý, nebo jestli jste se dostali do totálního pekla,“ přiznává.


Dívám se na koberec v ložnici z několika centimetrů. Ty ornamenty na něm se mi vždycky moc líbily. Ale vůbec mě nebavilo, když jsme je s bráchou jako idioti rovnali. Třeba i hřebeny. Třásně na jejich okrajích. Nutil nás do toho táta, když jsme sebenepatrněji narušili jejich rovný sklad. Teď ležím na zemi, dívám se na ty třásně a máma do mě kope. Je úplně zběsilá. Řve na mě, že za všechno můžu právě já. Je strašně opilá.

Související

Doma se podle něj násilí stupňovalo. Od facek se situace posouvala ke kopancům a hrubému fyzickému násilí. Dítě, které má v rodičích hledat bezpečí, se najednou ocitá ve světě, kde neví, komu věřit. A právě tahle zkušenost podle Šebka nekončí tím, že člověk dospěje.

Tomas Sebek, Svet knihy Praha 2018
Tomáš Šebek je autorem knihy Objektivní nález. Šebek se v ní určitým způsobem vypořádává s tím, z jaké rodiny pochází, jaké vzory z této rodiny převzal a uvědomil si, že je třeba pracovat na tom, aby je změnil. Vypořádává se také s pocitem, že pro své starší děti patrně nebyl tak dobrým otcem, jak by si přál.
Foto: HerminaPress

Když později založil vlastní rodinu, začal poznávat, jak hluboko v něm dětství zůstalo. Nechtěl opakovat to, co sám zažil. Přesto se v něm v krizových chvílích probouzel vztek, který neuměl zastavit.

„Myslím, že jsem se násilí dopustil. Skutečně jsem přinutil své nejbližší a milované, aby dělali něco, co dělat nechtěli. Choval jsem se k nim způsobem, kterým nechtěli, abych se k nim choval,“ říká otevřeně.

Nejbolestivější pro něj bylo přiznání, že nezvládnutý vztek zasáhl i jeho vlastní děti. „Vztáhl jsem ve vzteku ruku na vlastní děti, za což jsem se potom nenáviděl,“ přiznává. Právě to se pro něj stalo jedním z momentů, kdy si začal uvědomovat, že musí hledat cestu ven.

Šebek popisuje, že si z původní rodiny odnesl jakýsi „program, který do něj rodiče v dětství vtiskli. Vzpomíná na otce s pistolí v ruce i na matku vyhrožující skokem z okna. To, co mělo být domovem, se měnilo v prostor neustálého napětí. „Tenhle brutální program, který do mě rodiče doslova vtloukali, bylo pomalu to jediné, čím jsem byl vybaven jako standardem pro vlastní partnerský vztah. Jediná praktická ukázka, jak vychovávat vlastní děti,“ říká.

Když začal studovat medicínu, čekal se svou tehdejší přítelkyní a dnešní ženou dítě. Přesto ještě několik let zůstali bydlet v jednom bytě s jeho rodiči. Toxicita původního domova tak byla stále nablízku. Za dveřmi se ozýval křik a v něm se okamžitě spouštěly staré reakce. „Místo toho, abych vytvořil bezpečí, udělal tomu zeď nebo štít, byl to pro mě spouštěč,“ popisuje. Frustraci z toho, že situaci neumí vyřešit, pak podle svých slov obracel proti své ženě. Křičel, byl nepříjemný, dusno se šířilo dál. Děti plakaly, žena plakala a on si uvědomoval, že opakuje scénář, který sám nenáviděl.


Beru za kliku a ještě mám výčitky. Pak vstoupím do chodby našeho domu a výčitky se promění ve vztek. Chvíli to trvá, teprve se sbírají první podněty. Nikdo mě nevítá, nikdo nejásá, že přicházím domů v čase, který jsem slíbil. To znamená pozdě. Ale říkal jsem to přece ráno a dodržel jsem to. Tohle nikdo nechápe. Děti něco odseknou na pozdrav, žena se neusměje, alespoň pes mě vítá. A to je spouštěč toho, že se na vlastní ženě a dětech dopustíte podobných věcí, kterých se na vás dopouštěli, když jste neměli rozum. A teď ho máte, a přesto to uděláte. Pohádáte se, řvete. Všechno kvůli malicherným kravinám.

Postupně mu začalo docházet, že může přijít o to nejdůležitější. O vztahy, které chtěl celý život budovat lépe, než jaké sám poznal. „Tušil jsem, že tohle nemá dobrý směr. Že to jednoho dne může skončit rozpadem toho, co jsem vždycky chtěl na prvním místě budovat. A to, abych měl se svými nejbližšími co nejlepší vztah.“ V manželství podle něj přišly i chvíle, kdy se začalo mluvit o rozvodu. Děti neutekly z domova, ale uzavřely se. A právě to pro něj bylo další bolestné zrcadlo. Dcera se stáhla do sebe, syn podle něj v šestnácti toužil po zplnoletnění, jako by chtěl z celé situace uniknout a mít už vlastní život.

Podobné situace se podle něj vracely i v každodennosti. Návrat domů, únava, nepochopení, drobné odseknutí, žena bez úsměvu. Malichernosti, které by jindy možná zmizely během pár minut, se měnily ve spouštěč výbuchu. „Dopustíte se na vlastní ženě a dětech podobných věcí, kterých se na vás dopouštěli, když jste neměli rozum. A teď ho máte, a přesto to uděláte. Pohádáte se, řvete. Všechno kvůli malicherným kravinám,“ říká bez příkras.

Cesta ven nepřišla hned

Šebek dnes říká, že terapii měl vyhledat mnohem dřív. Klidně už v devatenácti, ještě před tím, než založil rodinu. Trvalo ale mnoho let, než poprvé zaklepal na dveře odborníka. „Terapie pro mě byla cestou, na kterou jsem nastoupil až kolem čtyřicítky. Měl jsem mnohem dřív. Měl jsem s tímhle problémem konfrontovat odborníka hned, jak jsem si uvědomil, že vůbec existuje. Chodím tam dál, celkem pravidelně, a myslím si, že to je cesta, jak z toho pekla ven.“

VIDEO: K sexuálnímu násilí nikoho vyprovokovat nemůžete, vaše vina to není. Co máte na sobě je úplně jedno. Agresor vždy využívá příležitosti

K sexuálnímu násilí nikoho vyprovokovat nemůžete, vaše vina to není. Co máte na sobě je úplně jedno. Agresor vždy využívá příležitosti. | Video: Daniela Písařovicová

Zdroj: Autorský text, TV Nova, Databáze knih: Objektivní nález 

Reklama
Reklama
Reklama