reklama

Kateřina Winterová: Určitě je víc věcí, které neumím. Vaření je zábava i malé trauma

Kateřina Winterová, to je televizní pořad Herbář, film Toman, Národní divadlo nebo kapela Ecstasy of Saint Theresa. Je její život opravdu tak dokonalý a domácký, jak ho vidí každou neděli diváci na televizních obrazovkách?

"Po protancované pubertě a založení rodiny jsem se k bylinám s láskou vrátila", říká Kateřina Winterová.
"Po protancované pubertě a založení rodiny jsem se k bylinám s láskou vrátila", říká Kateřina Winterová. | Foto: Herbář

Kdo by neznal televizní pořad Herbář, ideální svět plný bylinek, dobrého jídla a tradičního života, který na sebe můžete nechat dýchnout každou neděli v České televizi. Kateřina Winterová se na jeho tvorbě podílí od základů, spoluvytváří scénář, hledá recepty, pěstuje suroviny a pak sedí ve střižně. S rodinou žije částečně v Praze a částečně na statku, kde se také pořad natáčí. Je její život ideální tak jako v Herbáři, jak vzpomíná na kultovní film Šeptej a jaká byla její aktivistická a rebelská léta? 

Pamatujete si, kdy vás poprvé začaly fascinovat bylinky a příroda? 

Do svých čtyř let jsem vyrůstala na statku v Myšlíně a celé dny jsem poletovala venku na dvoře nebo na poli, kde jsme si hráli ve stohu. Pořád jsem plácala knedlíky z hlíny a bylin. Pak jsem žila dlouhou dobu v mělnickém paneláku, ale za přírodou jsem chodila ke zdejšímu potoku Pšovka, kde jsem chytala na své malé nožičky pijavice. Klasikou pak bylo hrát ve školce hru, kdy si trávou pořežete jazyk. Nechápu to dodnes, ale byla to prostě zábava s bylinou. Zásadní pro mě ale byl přírodopis na základní škole, kde jsem díky paní učitelce objevila krásu rostlin, a to i pod mikroskopem. Kéž bych si pamatovala všechny jejich latinské názvy jako tenkrát. Po protancované pubertě a založení rodiny jsem se k bylinám s láskou vrátila.

Protancovaná puberta, měla jste divoké období?

Chodila jsem na party tančit celkem pravidelně, jen jsem k té radosti z hudby a pohybu nepotřebovala žádné stimulanty. Z dnešního pohledu mi přijde smutné, že za mnou chodili mí vrstevníci, kteří se mě ptali, na čem frčím, když mám tolik energie a takovou euforii. Oni sami asi nikdy nezažili tu obyčejnou radost, ať už z tancování nebo jiných maličkostí, která by je dostatečně naplňovala. Jasně že jsem se kolikrát za život opila a vykouřila spoustu cigaret, ale ty dny poté pro mě byly vždycky tak náročné, že jsem tyto kratochvíle opustila už před mnoha lety. Víte, na umělce je díky jejich práci vidět, ale rebelů posedávajících v hospodách a hernách vidím zase více já.

Jak vzpomínáte na film Šeptej, který by se dal považovat za film jedné generace? Vnímala jste jej jako nějaký mezník? 

Moc si to natáčení nepamatuju, je to fakt dávno. Já byla úplný začátečník u filmu, takže mi to spíš přišlo jako nějaká hra. Ale určitým mezníkem ten film je. Ve své době byl aktuální, moderní, točili ho vrstevníci, co byli ve světě a chtěli ho kousek přinést domů. Při vzpomínce na něj cítím, vyjádřím se dost klišé, opravdu fresh atmosféru té doby. Pro mě bylo zásadní setkání s Janem Muchowem, který hrál jednu z hlavních rolí. Nabídl mi zpívání v kapele The Ecstasy of Saint Theresa a dal mi svou tvorbu nahranou, tenkrát ještě na kazetě. Já to při venčení psa poctivě poslouchávala na walkmanu, ale nakonec jsem mu ji vrátila. Abych byla upřímná, moc jsem s tou nahrávkou nerezonovala. Ale pořád mi to vrtalo hlavou, litovala jsem, že jsem možná zahodila svůj dětský sen být zpěvačkou tak trochu jiné hudby. Naštěstí jsme se znovu potkali, Honza mě pozval do studia a já už v kapele zůstala. Občas se vyplatí změnit názor.

Ecstasy of Saint Theresa byla úspěšná kapela, jaké to pro vás bylo období?

Po Šeptej jsme vydali první desku a za druhou už jsme posbírali Anděly. Hráli jsme před Massive Attack, Placebo i British Sea Power, se kterými jsme odehráli pár koncertů v Británii, a já s nimi dokonce nazpívala jednu skladbu. Odehráli jsme spoustu koncertů a zažili hodně zábavy na cestách. Měla jsem svítící ledkové šaty a kapela skvělé fanoušky. Nesmírně mě bavilo pracovat ve studiu. I když jsem na miskách vah vyvažovala kapelu divadlem, vždycky jsem se dokázala naladit na tu intimní atmosféru harmonií a zvuků.

Spousta lidí vás má nejvíce spojenou s Herbářem a vaším webem Culinabotanica.cz. Vnímáte to tak, že jste udělala krok od herectví a zpěvu?

Ano, proč ne. Nicméně v divadle, televizi i u filmu se pohybuji stále, jen si už hodně vybírám. Být herec, herečka je krásné a zároveň kruté povolání. U divadla jsem přes dvacet let a kromě něj mě vždy zajímaly v životě i jiné věci. Nejsem typ herečky, co chce umřít na jevišti. Ke svému životu potřebuji spoustu světla, čerstvého vzduchu, vnitřní svobody a taky to, že vidíte výsledky své práce hned, ať už v nahrávacím studiu, v podobě článku nebo na zahradě, a jsou hmatatelné. To u divadla není a to je na něm fascinující, ale i vyčerpávající. Věnuji se zkrátka více tomu, co mě naplňuje nyní, ale udržuji si stále živý kontakt s tím, co mi bylo vždycky přirozené. Hereckou práci mám ráda.

Pocit domova si do Herbáře projektujeme

Proč jste vlastně začala Herbář uvádět sama, bez Lindy Rybové? 

Linda už si nepřála pokračovat, což mě v té době mrzelo a přemlouvala jsem ji k pokračování, ale nechtěla už v našem Herbáři být. Natočily jsme spolu hodně krásných dílů, ale její odchod nastartoval další, jinou éru pořadu, který si fanoušci stále cení a mají ho rádi. Herbář je svět lásky k přírodě, lidskému umu a dobrému jídlu a ten si žije stejně tak trochu svým životem.

Celý pořad má v sobě "nádech domova". Co pro vás vlastně pojem domov znamená?

Držíme se modelu, že skrze obrazovky přinášíme na podzim divákům domů kousek léta, krásy přírody, inspirace ke zdravějšímu vaření a zábavnému zahradničení - a tak to od srdce točíme. To, jak to na vás působí, je mi odměnou. A ten pocit z domova si tam podle mého každý tak trochu projektuje. Takhle by to samozřejmě byla čistá romantika, o které sníme. Ale spoustu těch starých hrnců a i tu kredenc reálně využívám. A obrázky Masaryka a svatých tak trochu sbírám.

Mají vaše děti a manžel ke statku, přírodě, pěstování a bylinkám stejný vztah jako vy?

My se ovlivňujeme navzájem. Děti si ze mě dělají občas legraci, že jsem málo nebo moc bio, podle toho, jak se jim to hodí, ale třeba na palmový olej si pozor dávají i u chipsů. Přírodě jsme nakloněni celá rodina. Já bych si pro život nevybrala muže, který by na prostředí, ve kterém žijeme, kašlal. Děti už se do našeho pohledu na svět narodily, takže to pro ně nebylo o rozhodování. Pořád je, co ve vztahu k půdě, vodě i zvířatům, vylepšovat. Učíme se to společně. Statek milujeme, cítíme tu sepětí s realitou života a zákony přírody na zahradě. Pozorujeme už spoustu let, co se děje během ročních období, jaké rostliny se vracejí na pole, které je teď bez chemie, jací brouci a živočichové si u nás našli nový domov. To je teprve divadlo.

V jednom rozhovoru jste se zmínila, že jste byla až příliš aktivistická. Kdy jste si uvědomila, že to přeháníte? 

Začala jsem vnímat, že strašení mého okolí a přísnost v postojích se zamračeným obličejem a zvednutým ukazováčkem málokdy pomáhá. Prošla jsem si takovým křečovitým obdobím, protože jsem nedokázala přijmout, že někdo prostě nechce vidět důsledky svého chování nebo je příliš pohodlný. Sama pro sebe jsem se potřebovala uvolnit a našla jsem jiný způsob komunikace přes pozitivní inspirativní přístup. Hrůzy světa, které jsou naší denní realitou, jako jednotlivci nedokážeme okamžitě změnit, ale s racionálním přístupem, bez nadbytečných emocí a s radostí ze života se o to můžeme pokoušet denně a nemusíme přitom být superhrdiny, kteří zvládnou všechny "ekoúkoly" světa najednou.

Kolik času trávíte na statku?

V podstatě každou volnou chvíli. V momentální situaci se mi stal opravdu druhým domovem. Celé jaro patřilo založení herbářové zahrady, přípravě lokací na natáčení, nečekaně se nám narodilo spoustu koťátek a zažili jsme si celá rodina pěkně real life s přikládáním do kamen a starostí o hospodářství.

Kateřina Winterová

Kateřina Winterová

  • Herečka a moderátorka.
  • Vystudovala pražskou konzervatoř, od roku 1998 je v angažmá Národního divadla.
  • K jejím výrazným filmovým rolím patří např. Pesla Tomanová ve filmu Toman, za níž byla nominovaná na Českého lva.
  • Připravuje televizní pořad Herbář, jako moderátorka i spoluautorka scénáře.
  • Je autorkou několika kuchařek, například Jíst a žít, Světová a letošní Herbář ze zahrady přímo na talíř.
  • Vede web Culinabotanica.cz, online magazín o přírodě a zdravém životním stylu.
  • V minulosti zpívala v kapele The Ecstasy of St. Theresa, v roce 2002 získala cenu Anděl v kategorii Zpěvačka roku.
  • S manželem, vydavatelem a režisérem Tomášem Zilvarem, vychovává dva syny.

Vaření je pro mě dobrodružství 

Máte vůbec čas se nějak udržovat v kondici, pečovat o sebe?

Jak ráda bych napsala, že poctivě cvičím a mám čas na péči o sebe a svou duši. Je to poslední dobou dost nárazové. Mám práci, která mě baví a pohlcuje, takže netrpím, že nejdu na kosmetiku nebo na vlasy. Všimla jsem si ale, že podezřele často brouzdám po internetu, ne jen pracovně. Nedělá mi to dobře, takže jsem si naordinovala lehký detox a začala více číst knihy, což miluju. A najednou vidím, že je možné dát jim ten čas. Dát sobě ten čas regenerace a odpočinku.

Píšete knihy o jídle, brzy přibudou na trhu další dvě. Pamatujete si, kdy jste poprvé vařila z kuchařky? 

A víte, že ne? Ale kuchařky miluju. Mám jich fakt hodně, starých i moderních. Pamatuju si máminu kuchařku, kam si zakládala a psala recepty sama. Byla to objemná kniha v à la kožených deskách se zlatými ozdobami. Fascinovalo mě, že existuje knížka bez písmen, a že se do ní může dokonce psát. Jednou jsem chtěla, aby mi dala recept na domácí kečup, a ona, ta moje máma zlatá, z té kouzelné kuchařky úplně v klidu vytrhla stránku s tím receptem a přivezla mi ji. To bylo fakt cool.

Je něco, co neumíte uvařit?

Určitě je víc věcí, co neumím, než umím. Mě strašně baví dívat se na vaření v televizi nebo na netu. To vždycky vypadá tak jednoduše, že mám takový uspokojivý pocit, že už to v podstatě také umím. To se pak sobě hodně směju, když si něco z toho zkouším. Vaření je pro mě zábava i malé trauma zároveň, zkrátka dobrodružství.

Herbář si dává záležet také na módní stránce - co pro vás móda znamená?

Móda je pro mě zábava, taková kratochvíle. Dříve jsem se o ni zajímala hodně, bavilo mě se strojit a nosit výstřední věci. I v divadle jsem se pokaždé těšila na to, co přinese výtvarník za návrhy. Teď už si oblečení pečlivě vybírám, už se mi daří opravdu unosit to, co si kupuju, a zamilovala jsem si, oproti 20 letům v černé, barvy. V Herbáři spoustu věcí přešívám a různě kombinuji a to mě vlastně baví nejvíc. Jinak mám ale moc ráda kabáty. To je moje "must have", kde se ale musím hlídat. Mám jich hodně, některé kousky i přes deset let staré a pořád je nosím. Takže spíš o nich raději sním, nebo si je jdu do obchodu vyzkoušet, abych ukojila svou touhu, ale v rámci nehromadění věcí si nakonec dobře rozmýšlím, jestli si ho nakonec odnesu domů. Ale je to boj.

V Herbáři ukazuji problémy světa jiným způsobem 

A teď upřímně, je váš život dokonalý tak, jako ho vidí diváci v Herbáři?

Je dokonalý, jak říkáte. Hodně práce, která není vidět, a musí se vám stát relaxem, pokud chcete stihnout sezonu na zahradě i v chalupě. Já si samozřejmě taky poležím a počtu a pokoukám seriály v posteli u kamen, ale když chcete úrodu, dá to hodně práce. Všichni, kdo mají dům nebo nějaké stavení, mi dají jistě za pravdu, že to chce náturu být stále v pohybu. Ale co se týká zahrady, tak ta je tak krásná, jak je natočená v Herbáři. Spousty odrůd zeleniny a díky hmyzu rušný život na záhonech. Moje nová kniha Herbář ze zahrady s podtitulem Přímo na talíř je celá "vypěstovaná" na mé zahradě. Najdete v ní staré, nevídané i krajové odrůdy různých druhů zeleniny, které si může vypěstovat každý a samozřejmě recepty z nich. Mlsní zahradníci a zahradnice z ní budou mít určitě radost.

Napadlo vás někdy, že vás bude většina lidí znát především z televizního pořadu a z vašeho blogu než jako herečku a zpěvačku? 

Když jsem vystudovala herectví a začala hrát velké role v Národním divadle, stejně jsem byla mezi určitou skupinou lidí více známá jako zpěvačka, ačkoli jsem v hudební branži byla nováček. Někteří mí fanoušci zase vůbec nevědí, že jsem byla zpěvačkou dnes už kultovní kapely The Ecstasy of Saint Theresa. V určitém období své herecké kariéry jsem měla pocit, že divadlo nastavuje zrcadlo společnosti, a tím pádem má moc věci měnit. Protože tak na mě působilo jako na diváka a určitě mě zážitky z představení formovaly. V hudbě to pro mě bylo spíše vyjádření niterných pocitů a emocí ze světa uvnitř i kolem mě. Což ale zase ovlivnilo pár našich fanoušků kapely. V Herbáři a na sociálních sítích můžu ukazovat na krásu i problémy našeho světa zase jiným způsobem a v mnohem větším měřítku, ten zásah je oproti divadlu obrovský. Pro mě už to dávno není role. Takhle já žiju. Mně je jedno, jak mě kdo zná, zajímá mě každá debata o životním stylu. Ráda se podělím o své zkušenosti a naslouchám radám zkušenějších. Jestli jsem někoho potěšila a inspirovala hereckým výkonem, svým Zábavným kalendářem, kuchařkou, článkem na webu, televizním Herbářem nebo jenom sdílením pocitů z dobrého jídla, je to přece pořád stejné a přínosné, ať už jsem známá jakkoliv.

Dítě roku 68 a brutalistní klenot. Mohutnost InterContinentalu zjemňuje nádvoří | Video: TV Architect
reklama
reklama
reklama