„My ale hledáme někoho dravějšího.“ Má doktorát a 25 let praxe, přesto ji po padesátce nechtějí zaměstnat

Je mi padesát dva let. Vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu UK, získala doktorát z biochemie a celou svou profesní dráhu jsem zasvětila farmaceutickému výzkumu. Posledních čtrnáct let jsem působila jako ředitelka klinického vývoje a registrací pro střední a východní Evropu. 

Řídila jsem mezinárodní týmy, koordinovala schvalovací procesy s úřady a nesla obrovskou legislativní i etickou odpovědnost za bezpečnost nových léčiv. Práci jsem obětovala většinu volného času, běžně jsem pracovala dvanáct hodin denně a víkendy trávila nad dokumentací.

Před rokem naši společnost pohltil globální americký koncern. V rámci restrukturalizace se bez ohledu na výsledky rozhodlo, že celá výzkumná divize se přesouvá do centrály v západní Evropě a v Praze zůstane jen obchodní zastoupení.

Dostala jsem velkorysé odstupné, kolegové mi popřáli hodně štěstí a ja byla přesvědčená, že si po pár měsících zaslouženého odpočinku snadno najdu odpovídající pozici u konkurence nebo v rozvíjejících se biotechnologických firmách.

Zdi mlčení a facky u pohovoru

Až do letošního roku jsem neměla představu, jak dnes vypadá hledání práce. První facka přišla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že na více než sedmdesát odeslaných životopisů nedostanu z osmdesáti procent vůbec žádnou odpověď, ani automatickou zprávu, že moje CV bylo přijato.

Až po třech měsících jsem se dostala k prvním osobním pohovorům. Procházela jsem prosklenými kancelářemi moderních korporátních center a postupně mi docházelo, že jsem v budovách nejstarší. V zasedačkách naproti mně seděli recruiteři, kterým mohlo být v průměru pětadvacet let.

Na jednom z pohovorů mi velmi mladá rekrutka po prostudování mého životopisu bez obalu řekla: „Paní doktorko, vaše akademické zázemí i dosavadní výsledky jsou impozantní. My ale hledáme někoho dravějšího a flexibilnějšího, kdo zapadne do našeho mladého, neformálního kolektivu a nebude mít problém s rychlým startupovým tempem.“

Snažila jsem se s klidným úsměvem vysvětlit, že řízení mezinárodních klinických studií vyžaduje extrémní stresovou odolnost, pohotovost a schopnost řešit krizové situace během několika minut, takže na rychlé tempo jsem zvyklá celý profesní život. Bylo to marné. V očích těch mladých lidí vidíte jedinou věc: nevyřčený strach z vašeho věku, očekávání vysokých finančních nároků a obavu, že budete vědět a umět víc než váš potenciální nadřízený.

Smrtící nálepka

Když mi po půl roce marného snažení došlo, že pozici ředitelky v mém oboru v Česku jen tak nezískám, radikálně jsem změnila strategii. Začala jsem odpovídat na pozice řadových seniorních specialistek klinického výzkumu, projektových manažerek nebo odborných konzultantek. 

V dotaznících jsem šla s platovými požadavky na méně než polovinu své původní mzdy. Jenže tím jsem narazila na druhý, ještě absurdnější extrém. Pro nižší pozice jsem se stala „příliš kvalifikovanou“. Na pohovorech se mě s neskrývaným podezřením ptají: „Nebudete se u nás na téhle pozici po pár měsících nudit? Co když vám za půl roku nabídne někdo vedení a vy nám utečete?“

Marně se snažím vysvětlit, že v padesáti dvou letech už nemám potřebu budovat si ego ani šplhat po korporátním žebříčku. Chci jen stabilní, poctivou práci ve svém oboru, kde mohu využít to, co jsem se za čtvrt století naučila.

Strach z budoucnosti a hořká pachuť

Jsem rozvedená a mám dceru, která studuje medicínu. Vždycky jsem byla hrdá na to, že jsem soběstačná, zvyklá spoléhat výhradně sama na sebe a schopná zajistit rodině důstojný život. Dnes bydlím v nájmu, a přestože jsem vždy zodpovědně spořila, sledovat, jak z úspor každý měsíc ukrajuji tisíce na nájem, energie a dceřina studia, je psychicky vyčerpávající.

Znamí a kamarádky mi v dobré víře radí, abych z CV vymazala doktorát i dlouholeté řídící pozice a šla dělat cokoliv, třeba administrativní sílu na poliklinice nebo obsluhu v lékárně. Jenže proč by malý stát s nedostatkem odborníků měl nutit lidi po pětadvaceti letech špičkové práce a neustálého vzdělávání předstírat, že nic neumí?

Nejhůře nesu ten pocit zbytečnosti. Práci jsem obětovala osobní život i spoustu zdraví. A teď mám pocit, že v očích dnešního trhu práce nejsem odborník s neocenitelnou praxí, ale jen nepoužitelná „drahá padesátnice“.

VIDEO: Spotlight Aktuálně.cz – Mark Galeotti

Zdroj: čtenářka Dagmar (zpracováno pro redakční použití)