Albert Čuba kdysi snil o Českém lvu a Oscaru, dnes místo děkovných řečí řeší rozpočty, investory a budoucnost jednoho z nejvýraznějších soukromých divadel v Česku. Principál Divadla Mír otevřeně mluví o mladické sebedůvěře, nepochopených filmech i o tom, proč podle něj umění nemůže ignorovat byznys.
Herec, režisér, scenárista a producent Albert Čuba patří k lidem, kteří se jen obtížně vejdou do jedné profesní škatulky. Stojí za ostravským Divadlem Mír, je součástí improvizační skupiny Tři Tygři a vedle hraní se stále více věnuje produkci a rozvoji velkých kulturních projektů. Přitom ještě v mládí netušil, že jednou bude místo čekání na role budovat vlastní divadelní scény.
Čuba vyrůstal v Dobré, studoval gymnázium ve Frýdku-Místku a později Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Už během studií hostoval v Národním divadle moravskoslezském, Divadle Petra Bezruče, Těšínském divadle i Komorní scéně Aréna. Dva roky také na konzervatoři vyučoval jevištní pohyb.
Jeho představy o budoucnosti však tehdy vypadaly úplně jinak.
Že jednou bude stavět divadla a povede vlastní kulturní značku známou po celé republice, by ho prý v mládí nenapadlo. Velké sny mu ale rozhodně nechyběly. „Myslím, nebo věřím, že to nedělá nikdo. Teda pokud to není úplný narcis. Já jsem si představoval děkovné řeči,“ přiznává s humorem sobě vlastním.
„Já jsem si představoval, co budu říkat, že budu držet Českého lva nebo potom třeba Oscary. To mi ale bylo tak dvacet dva let a v tom věku si člověk o sobě myslí, že je nejlepší v tom, co dělá. Já jsem byl v té době herec, takže jsem byl samozřejmě nejlepší herec, navíc jsem byl neuznaný herec, protože ty hlavní role pořád dostával někdo jiný a já jsem to nechápal. Přece jsem hrál tak skvěle,“ směje se dnes.
S odstupem už své první výkony hodnotí podstatně střízlivěji. Teprve po letech prý pochopil připomínky režisérů, které tehdy příliš přijímat nechtěl. „Byl jsem tak přesvědčený o své herecké genialitě a talentu, že jsem byl přesvědčen, že tomu nemusím dávat nic navíc.“
K podnikání měl Čuba blízko odjakživa, zároveň si ale dobře uvědomoval, že úspěch v kultuře není samozřejmostí. Důležitou zkušenost získal v Komorní scéně Aréna, kde sledoval, jak publikum reaguje na jednotlivé inscenace. Právě tehdy začal přemýšlet o vlastním projektu.
„V jednu chvíli jsem si řekl, že vyprodukuju svoji vlastní komedii, vlastní divadelní představení, se kterým budu hrát v kulturácích, nějakých sálech, které si prostě pronajmu,“ vzpomíná. Plán, který na papíře vypadal jednoduše, ale rychle narazil na realitu. „Akorát jsem zjistil, že se do těch kulturáků nedostanu, a začal jsem hledat jiný prostor, kde by mi nikdo nekladl žádné otázky, proč a co tam chci dělat.“
Z potřeby mít místo, kde by mohl tvořit podle vlastních představ, nakonec vyrostlo Divadlo Mír. To se postupně stalo nejen ostravskou scénou, ale také výraznou značkou spojenou s komedií, internetovou tvorbou a známými tvářemi v čele se Štěpánem Kozubem, Robinem Ferrem, Vladimírem Polákem a samotným Čubou.
Čuba má jasno také v tom, podle čeho poznat, zda komedie funguje. Zatímco u dramatu lze dlouze rozebírat záměr autora, symboliku nebo způsob zpracování, humor podle něj nabízí mnohem přímočařejší odpověď. „Komedie nepotřebuje kritika,“ říká. „Když se nikdo nesměje, tak jste to udělali blbě.“
To ovšem neznamená, že by odborné ohlasy ignoroval. „Já si je přečtu,“ přiznává. Negativní hodnocení ho mrzí především ve chvíli, kdy má pocit, že kritik neodhalil záměr, který za dílem stál.
Právě to podle něj potkalo snímek Tři Tygři ve filmu: JACKPOT. Tvůrci jej zamýšleli jako poctu bláznivým akčním komediím, automobilovým honičkám a kaskadérským scénám, na kterých sami vyrůstali. Část kritiky ale film četla úplně jinak.
„Nikdo to nerozklíčoval. Vy máte pocit, že děláte poctu filmům, akční komedii, která se v České republice nikdy nenatočila, ale nikdo to neocenil, a pak vás ještě jako zjebali, že jste to udělali blbě a na co si to jako hrajete. A vlastně nikdo z těch důležitých kritiků nenapsal, že je to blbost, ale oceňuju, že jsou tam výborně kaskadérsky zvládnuté bitky, které jsem v českém filmu ještě neviděl. V tomhle smyslu to nikdo nepřijal a vlastně nás jako odpálili. Čímž neříkám, že třeba to, co napsali, není pravda,“ připouští.
S předsudky spojenými s úspěšnou komediální značkou se Čuba setkal také u filmu Srnky. Celovečerní absurdní komedie z produkce Divadla Mír měla premiéru v září 2025 a představili se v ní všichni čtyři členové Tří Tygrů. Čuba měl ovšem pocit, že část publika i odborné veřejnosti přistupovala k filmu předem s jasně vytvořeným názorem.
jsou ti kluci, co dělají ty skeče a teď se o něco pokouší,“ popisuje očekávání, se kterým se podle něj snímek potýkal. Odmítá však představu, že komerční úspěch automaticky znamená menší umělecké ambice nebo méně pečlivou práci. „Tím, že jsme komerčně úspěšní, že máme to divadlo, tak takovým filmům můžeme dát tu náležitou péči,“ vysvětluje. Film podle něj nakonec v kinech vidělo přibližně čtyřicet tisíc diváků.
Albert Čuba se netají kritickým pohledem na způsob, jakým je v Česku financována filmová tvorba. Sám sebe označuje za anarchokapitalistu a k roli státu přistupuje s nedůvěrou. „Jsem anarchokapitalista. Stát jako koncepci nemám rád. Film je velmi drahý marketingový nástroj,“ říká.
Českému filmu by podle něj paradoxně prospělo, kdyby se na několik let uzavřel fond poskytující veřejnou podporu a producenti byli nuceni spoléhat především na soukromé zdroje. Taková situace by podle Čuby pročistila prostředí a ukázala, kdo dokáže oslovit publikum i investory.
„Problém českého filmu je, že všichni točíme filmy, které nikoho moc nezajímají,“ přiznává bez příkras.
Jeho pohled může působit provokativně, vychází ale z přesvědčení, že tvůrce nemůže ignorovat publikum, náklady ani návratnost. Umění a peníze podle něj nejsou dva světy, které by měly stát proti sobě.
„Já dělám showbyznys. A v něm ten byznys prostě je,“ říká Čuba. Divadlo podle něj není startup, ale „druhý nejstarší byznys“, který má vlastní pravidla a v českém prostředí stále nabízí velký prostor.
Právě teď shání prostředky na další ambiciózní projekty Divadla Mír. Patří mezi ně vybudování nové scény za stovky milionů korun i proměna ostravského kina Odeon v divadelní prostor. Při jednáních s potenciálními investory ale zjistil, že řada movitých podnikatelů vnímá divadlo spíše jako dobročinný projekt než jako životaschopnou investici. „Nejčastější věta byla: charitu nedělám,“ popisuje jejich první reakce.
Čuba proto změnil způsob, jakým o svých plánech mluví. Už nenabízí pouze podíl na budově nebo kulturním projektu. Zdůrazňuje možnost zanechat po sobě viditelnou stopu a stát se součástí něčeho, co v českém prostředí nevzniká každý den. „Já prodávám možnost, jak můžete své kámoše fakt ohromit,“ shrnuje s nadsázkou strategii, s níž oslovuje miliardáře.
Albert Čuba tak dnes možná netřímá v ruce vysněného Oscara, o kterém přemýšlel ve dvaadvaceti letech. Místo toho buduje vlastní kulturní svět, ve kterém se role herce, principála a podnikatele nedají jednoduše oddělit. A pokud se jeho plány podaří, může po něm v Ostravě zůstat něco podstatně trvalejšího než jedna děkovná řeč.
Zdroj: Čestmír Strakatý
