Zabýváte se veganskou psychologií, psychologií klimatické krize, ale i novými trendy leadershipu nebo sportovní psychologií. Co tyto přístupy spojuje? 

Jsem hlubinná psycholožka, a to znamená, že mojí specializací je lidské nevědomí, které vysvětluje některé naše iracionální reakce nebo jednání. Ve všech oblastech, kde působím, je fascinující nacházet odpovědi na některé zdánlivé otázky tím, že se podíváte na hlubokou - a často právě nevědomou příčinu. Tedy třeba proč klimatickou krizi nebereme vážně, proč objektivně - a zároveň iracionálně - dělíme zvířata na ty k jídlu a ty, co se nejí, ale i to, proč se někdo v pozici lídra chová bezohledně nebo proč jinak výborný sportovec při zápase neumí ukázat, co umí.

Iva Linda Maruščáková | Foto: Aktuálně.cz

Proč tedy některá zvířata jíme a jiná ne? 

To, že zvířata trpí v chovech i na jatkách, je už i ve vědě poměrně známý fakt. Většina lidí také reaguje při pohledu na týrané zvíře negativními pocity. To je psychologicky zdravá reakce, která je ale zároveň velmi nepříjemná. Můžete například cítit smutek, lítost nebo vztek. To vás může dostávat do vnitřního konfliktu, kdy si na jedné straně uvědomujete třeba lítost nad zvířetem, na druhé straně stojí to, že máte rádi chuť masa nebo jste zvyklí jej jíst. A existují pouze dvě cesty, co dál a jak se konfliktu zbavit. Jedna je přestat zvířata konzumovat, nepodílet se na tom všem. Druhá cesta je v sobě prožívané negativní emoce nějak změnit, pozměnit si pro sebe své prožívání, případně na ně zcela zapomenout. 

Maso na talíři je zvíře

Jak v takovém případě konkrétně fungují naše nevědomí a obranné mechanismy?  

Spousta lidí záběry z jatek vytěsní, zcela na ně zapomenou. Můžeme také popírat kapacitu zvířat trpět. Velmi mocnou je disociace neboli oddělení, při které lidé vnitřně oddělují fakt, že maso na talíři je vlastně zvíře, které muselo zemřít a nežilo úplně příjemným životem. V tom také hodně pomáhá symbolicky náš jazyk, kdy používáme slovo maso, ne zvíře. Názvy masa se také v některých jazycích říkají opisem, u nás třeba hovězí. To všechno nás nevědomě odděluje od propojení si toho, že hmota na našem talíři je ve skutečnosti něčí noha, sval nebo hlava, a že souvisí s utrpením.

Existují na to nějaké výzkumy? 

Ano, například jedna studie ukazuje, že velká část respondentů z naší kultury ztrácí chuť na maso, pokud je jim zvíře prezentované vcelku. Stažené, například i s hlavou a očima ve srovnání s tím, když ho prezentujete bez ní. Utrpení si také často racionalizujeme tak, že zvířata jsou k jídlu určená, i když to objektivně není pravda. Jsou na světě, stejně jako my, prostě pro svou vlastní existenci. Devalvace zvířat, tedy snižování schopnost zvířat myslet a prožívat, je další zajímavá obranná strategie. No a velmi zajímavým mechanismem je také devalvování lidí, kteří zvířata chrání nebo je nekonzumují.

Iva Linda Maruščáková

• Vystudovala psychologii na Univerzitě Karlově, je jungiánskou psychoterapeutkou a lektorkou.
• Vyučuje na Univerzitě Karlově a University of New York in Prague psychologii klimatické krize, ekopsychologii, vegan psychologii, ale i byznys a sportovní psychologii.
• Aktuálně pracuje na UK na doktorátu týkajícím se porozumění řeči zvířat.
• Je aktivní sportovkyní, vyhrála MČR v thaiboxu, věnuje se MMA a závodně grapplingu.
• Rostlinnou stravou se stravuje více než 20 let.
• Je spoluzakladatelka projektu Vegan Fighter, organizátorkou Veggie Náplavky, největšího českého eventu propagující ochranu zvířat, planety a rostlinnou stravu. 

Vegani o sobě nemluví

Souvisí to s celkovou neoblíbeností veganů? 

Ano, přesně tak. Negativní reakce společnosti na vegany a veganky mají už v psychologii dokonce své jméno. Je jím do-gooder derogation, volně přeloženo jako devalvování lidí, kteří v našich očích dělají něco "lépe". Vysvětlujeme ho mimo jiné i tak, že setkání s někým, kdo v našich očích žije více ohleduplně - a to může být i někdo, kdo šetří vodou, nás konfrontuje s naším pocitem viny. Nevědomě, opět. A takového pocitu se mohou lidé zbavit tím, že vnitřně nebo i navenek zdevalvují osobu, která je s negativním pocitem konfrontuje. Podle jedné studie to zažívají i lidé, kteří přispívají na dětskou charitu víc než ostatní.

A jak je to se známým vtipem o tom, že vegana poznáme tak, že nám o tom sám řekne? 

Možná vás to překvapí, ale jednou z dalších studií bylo zjištěno, že velké množství lidí o svém veganském životním stylu naopak spíš nemluví, a to právě kvůli reakcím okolí. Je to podobné jako s dalšími minoritními životními styly, což je podle mě pro naši společnost velká lekce respektu k odlišnostem obecně. 

Věříme, že krize se bude týkat jiných států

Na Karlově univerzitě učíte psychologii klimatické krize. Proč lidé nechrání planetu, i když znají klimatická fakta? 

Jde o stejný princip jako u veganství. V praxi to vypadá třeba tak, že pokud vytěsníme ze svého vědomí informaci o tom, že tornád bude díky klimatické krizi přibývat, může se nám žít lépe. Ale jen do té doby, než nějaké tornádo zase vidíme ve zprávách nebo než nám klimatickou krizi připomene něco jiného.

A jaké obranné mechanismy používáme v tomto případě? 

V nových studiích jsou zajímavé například biasy neboli kognitivní zkreslení. Díky jednomu ze zkreslení třeba věříme, že důsledky nedopadnou na nás, ale na další generace po nás. Nebo věříme tomu, že se degradace planety bude týkat jiných států než toho našeho.

Nechtějí vlastní děti, proč? Česká studie odkryla časté důvody, o sobectví nejde

Žena

Souvisí s tím také přesvědčení, že jsme jako lidé páni tvorstva? 

Ano. Zajímavé jsou hypotézy o tom, že symbolická redukce naší planety do podoby map položila v naší kultuře základy k tomu, že se necítíme plně propojeni s planetou ani zvířaty. Můžeme tak mít někde v sobě vlastně paradoxní pocit, že jsme větší a že můžeme nad planetou dominovat, a to i na úrovni celé naší kultury. Tím se zásadně liší naše západní civilizace třeba od domorodých kmenů, u nichž jsou přítomné mýty o vzniku planety v podobě Matky země. Proto jsou možná víc s planetou propojeni, cítí k ní respekt, vnímají její život. A tím i důsledky svého případného nerozumného jednání vůči planetě. Berou za ně zodpovědnost.

Jaký máte názor na tzv. environmentální žal, se kterým bojují zejména mladí lidé?

Negativních emocí bylo v souvislosti s klimatickou krizí identifikováno už mnohem více než jen to, co se v Česku překládá jako environmentální žal. Ve skutečnosti jde o celé spektrum emocí, jako úzkost, strach, vztek, zděšení nebo hlubokou depresi. Nově se ale také mluví o pozitivních emocích. A ukazuje se, že jsou nové pojmy jako konstruktivní naděje velmi důležité. Spočívá v tom, že vnímám význam svých malých kroků, které pro záchranu planety dělám, jako nesmírně důležité. Když upadneme do environmentálního žalu, budeme pasivní, a to planetě ani nám nepomůže. Pokud ale budeme všichni dělat své osobní maximum, změny mají větší naději na úspěch. A například rostlinná strava je podle mnoha studií i loňského reportu OSN jedním z hlavních doporučení pro to, abychom hrozbu klimatické krize snížili. 

Video: Cristovao: Chci dokazovat, že budu nejlepší, riskuju. Ve veganství budu důraznější (2. 1. 2022)

Jsem pořád student hudby, posunul jsem se, byl jsem někdo jinej, změna je markantní. Můžu víc riskovat, ale chci to pořád být já, říká Ben Cristovao. | Video: DVTV, Martin Veselovský