Od paneláku v Havířově k výhledu na Notre-Dame. Takhle dnes bydlí Simona Krainová

Než se stala ikonou českého modelingu a její tvář zdobila obálky prestižních časopisů, vyrůstala Simona Krainová v obyčejném panelákovém bytě v Havířově.  V ulici Emila Holuba 2 žila společně s rodiči a starší sestrou Yvonou.

„Se ségrou jsme sdílely jeden pokoj a já jsem jako dítě vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli je náš byt velký nebo malý. Takhle jsme prostě žili, stejně jako spousta rodin kolem nás, a žádné metry čtvereční pro mě tehdy nehrály roli,“ vzpomíná modelka na své první útočiště, které čítalo okolo šedesáti metrů čtverečních.

Dnes si uvědomuje, že právě dětství a dospívání v Havířově mělo obrovský vliv na její vnímání skutečného domova. „Dodnes mám pocit, že domov pro mě nikdy nebyl o tom, kolik má metrů nebo jak drahé věci v něm jsou. Je hlavně o lidech, se kterými ho sdílíte,“ říká Simona a dodává: „Na svoje dětství vzpomínám jako na velmi šťastné období a právě to je pro mě nakonec ta největší hodnota každého domova.“

Sněhové vločky v kuchyni a touha po vlastní garsonce

Zásadní životní zlom nastal v jejích šestnácti letech, kdy bez znalosti jazyka odletěla do Francie a ocitla se v dravém prostředí světového modelingu. Agentura ji ubytovala ve velkém bytě s dalšími šesti dívkami z Ameriky či Švédska.

„Bylo mi šestnáct, byla jsem sama v cizí zemi, neuměla pořádně jazyk a soužití tolika mladých holek z různých koutů světa je samo o sobě docela slušný sociální experiment,“ popisuje po letech s úsměvem své začátky.

Nejvýraznější vzpomínka z této doby se váže k pařížské kuchyni a rozbitému oknu, přes které v zimě normálně padal dovnitř sníh. Dívky čekaly na opraváře celý měsíc, a tak kolem rámu cpaly ručníky, aby v bytě nezmrzly. Není divu, že když si Simona později z prvních vlastních výdělků pronajala garsonku, prožívala nefalšovaný pocit štěstí.

Avenue Hoche a sedm let pod dohledem Notre-Dame

S přibývajícími pracovními úspěchy a zakázkami pro mezinárodní módní domy přišla i finanční nezávislost. V Paříži si nejprve pronajala elegantní sto dvacetimetrový apartmán nedaleko Avenue Hoche, kam za ní mohla jezdit rodina i přátelé, a poprvé tak měla v metropoli místo, které bylo skutečně „její“.

Ještě hlubší stopu v ní však zanechalo bydlení, ve kterém strávila téměř sedm let po boku svého tehdejšího francouzského partnera Alexe. Byt se nacházel ve druhém patře přímo nad typickou francouzskou restaurací a z kuchyně nabízel neopakovatelný výhled přímo na katedrálu Notre-Dame.

„Pamatuju si, jak jsem tam často jen tak stála, něco dělala v kuchyni a koukala na tu katedrálu. To je jeden z těch obrazů, které vám zůstanou někde v hlavě napořád,“ vypráví. Večer z postele poslouchala cinkání skleniček, břinkot příborů i smích lidí pod oknem.

Ruch města ji jako společenského člověka vždy uklidňoval více než šumění stromů, protože za každým rozsvíceným oknem vnímala lidský příběh. Před domem stál velký košatý strom na malém náměstíčku, kam se dnes ráda vrací se svým manželem.

Sednou si na lavičku, Simona mu ukazuje okna svého bývalého domova a občas přemýšlí o ženě, kterou za sklem zahlédne. „Třeba myje nádobí přesně tam, kde jsem ho kdysi myla já… A v tu chvíli mě to vždycky zvláštně vezme. Protože si uvědomím, jak strašně rychle ten život letí,“ přiznává.

Holubník s Darou Rolins

Její první pražská zkušenost s architekturou byla dosti osobitá. Společně se zpěvačkou Darou Rolins si pořídily dvousetmetrovou střechu plnou holubů, kterou rozdělily napůl. Dívky měly tehdy bláznivě romantický nápad propojit své obýváky posuvnou stěnou, aby si mohly být nablízku.

„Architekt nám tenhle romantický nápad naštěstí rozmluvil. A zpětně říkám, že možná zachránil naše přátelství, protože některé věci jsou krásné právě proto, že mezi nimi nějaká ta zeď zůstane,“ směje se po letech.

Po narození synů Simona od Dary sousední byt odkoupila, aby své rodinné hnízdo zvětšila. O několik let později přišlo setkání se studiem Tempus Design, kterému po pár schůzkách svěřila kompletní rekonstrukci pražského bytu. Vyžadovalo to však gesto absolutní důvěry: klíče převzali architekti, prostor vybourali až na nosné zdi a Simona s rodinou odletěla na tři měsíce do Dominikánské republiky.

Vrátili se až do kompletně hotového bydlení. „Předčilo to všechno, co jsme si dokázali představit. Prostě nám spadla brada,“ vzpomíná na okamžik, kdy odemkli dveře k domovu, který má duši a z něhož se člověku ani nechce chodit ven. O dva roky později stejnému studiu svěřili i kompletní návrh a stavbu nového rodinného domu v Karibiku.

Dubajská kapitola a architektura vlastního osudu

V současnosti se mapa nemovitostí Simony Krainové rozrostla o Dubaj. Důrazně však odmítá, že by s rodinou Česko opustili – pražský domov si ponechávají a pobyt na Blízkém východě vnímají spíše jako delší zážitkový výlet. V Dubaji si užívá novou životní energii i to, jak vše funguje přesně jako švýcarské, či spíše dubajské, hodinky.

Při pohledu na všechny odehrané etapy nachází hlubokou paralelu mezi architekturou a samotným bytím. Zdůrazňuje, že zatímco domov si navrhujeme s architekty, život si musíme nadesignovat úplně sami. „Občas něco zbouráte, něco postavíte znovu a někdy zjistíte, že vám něco, co fungovalo před deseti lety, už vůbec nesedí,“ vysvětluje.

A stejně jako u rekonstrukce bydlení považuje za klíčové nenechat se svazovat očekáváním okolí. „Stejně jako domov, i život by měl být místo, ve kterém je vám dobře,“ uzavírá Simona Krainová svou osobní filozofii.

O svém vztahu k bydlení, architektuře a spolupráci s Tempus Design hovoří Simona Krainová v prvním čísle nového časopisu Design, jehož první číslo koncem září vydal ateliér Tempus Design a kterého se Simona stala kmotrou.

VIDEO: Brno je český Bronx, Jak chrápe minotauří pagoda a Proč bydlení Carrie Bradshaw ekonomicky vůbec nevychází

Zdroj: tempus-design.cz