Našli ruinu bez oken a dveří a z chátrající lisovny vzniklo kouzelné místo

Když Eliáš Slunečko vzpomíná na moment, kdy poprvé uviděl Dům Na Lisu, nepopisuje architekturu ani technický stav. Mluví o náhodě, intuici a zvláštním pocitu, že některé věci si člověka prostě najdou samy. „Objevili jsme ho při procházce a jen tak ze srandy jsem zavolal majiteli, jestli ho nechce prodat. Za dva týdny už jsem podepisoval smlouvu a za tři týdny jsem přivezl první pytle s cementem,“ říká. Dnes na stejném místě, kde tehdy stála ruina bez oken a dveří, provozuje se svou ženou Klárou svatební místo, které se záměrně vymezuje vůči klasickému pojetí luxusu.

První setkání s domem bylo téměř symbolické. Odehrálo se v den narozenin jeho ženy, během obyčejné procházky. Místo, které našli, působilo opuštěně a syrově, ale zároveň mělo silnou atmosféru. „Byla to ruina tak akorát. Ještě ji nikdo nestihl zprznit, nebyly tam nánosy polystyrenu ani necitlivé zásahy. Byla to vlastně nepopsaná stránka,“ popisuje.

Právě tahle „čistota“ byla jedním z důvodů, proč se rozhodli dům zachránit. Racionálně by přitom dávalo větší smysl stavbu zbourat a začít znovu. „Kdybychom se rozhodovali čistě rozumem, ušetřili bychom miliony. Ale tady jednoznačně převážila intuice.“

Klíčovou roli v celém projektu sehrál architekt Jan Veisser, Eliášův dlouholetý známý. Jejich spolupráce se od začátku odvíjela spíš na základě důvěry než přesných plánů a tabulek. „Nedělali jsme rozpočty ani vizualizace. Honza přijel na dlouhý kontrolní den a spoustu věcí jsme řešili po telefonu. Bylo to hodně intuitivní a nás to oba bavilo,“ popisuje. Výsledná podoba domu tak nevznikala jako rigidní projekt, ale jako živý proces, který reagoval na místo, historii i aktuální potřeby.

Lisovna vína už od 17. století

Právě historie se stala jedním z hlavních vodítek. Dům sloužil už od 17. století jako lisovna vína a přirozené centrum setkávání. Později tu fungovala hospoda i přívoz, který přivážel hosty z okolních obcí. „Lidé tu hráli karty při petrolejkách, nahoře se tančilo na gramofon. Oblékali se do prvorepublikových šatů a dělali si ze sebe trochu srandu,“ vypráví Eliáš jeden z příběhů, které ho ovlivnily. Druhý patří posledním majitelům, manželům Hrdličkovým, známým svou pohostinností a rozhledem. „I když jsem je nikdy nepotkal, z vyprávění je cítit, jak silný otisk tu zanechali.“

Rekonstrukce nepůsobí okázale

Zásahy proto volili citlivě. Do hlavního sálu například přidali velká francouzská okna, která propojují interiér s okolím a přivádějí dovnitř světlo. Přestože je na první pohled zřejmé, že nejde o původní prvek, funguje podle majitele přirozeně. „Nevnímám to jako ústupek. Spíš jako logický krok, který dům posunul dál,“ říká. Stejně přemýšleli i o rovnováze mezi autenticitou a komfortem. „Dřevěný strop je autentický a zároveň příjemný.

Naopak některé věci, které by byly historicky přesné, by dnes působily jako kýč. Nechtěli jsme cepy na stěnách ani kola od trakaře. Snažili jsme se o něco, co bych nazval autentickým komfortem.“ Velkou pozornost věnovali detailům, které na první pohled nepůsobí okázale, ale zásadně ovlivňují celkovou atmosféru. Okna a dveře ladili podle původních odstínů, které objevili na dochovaných zbytcích, výrazným prvkem jsou také kachlová kamna v hlavní místnosti nebo designové vypínače. Výsledkem je prostředí, které nepůsobí stylizovaně ani přeplněně, ale přirozeně.

„Snažíme se dělat špičkové jídlo za dostupné ceny. A hlavně takové, které nás baví,“ říká Eliáš s tím, že v budoucnu plánují vařit nejen u sebe, ale i na dalších místech. Silným momentem, který symbolicky uzavřel rekonstrukci, byla jejich vlastní svatba. „Byla to první akce v domě, takový kolaudační večírek. Spousta lidí, dětí, psů, hudby, jídla… trvalo to až do rána. Byl to nejlepší den mého života,“ vzpomíná. Právě v takových chvílích se podle něj ukazuje, jestli má celé snažení smysl. „Ten pocit, že to stálo za to, vlastně trvá pořád.“

Dům Na Lisu dnes stojí jako přirozená součást krajiny, se kterou je spojený už více než čtyři století. Péče o okolí je proto pro majitele stejně důležitá jako samotná stavba. „Beru to jako zodpovědnost. Od sbírání odpadků až po práci v lese. Všechno by mělo fungovat v rovnováze,“ uzavírá Eliáš. A právě v téhle nenápadné rovnováze – mezi minulostí a současností, mezi syrovostí a komfortem – se skrývá důvod, proč místo působí tak přirozeně.

Zdroj: autorský text