Původní plán byl přitom mnohem konvenčnější. Majitel chtěl opravit stávající obytnou část usedlosti, upravit ji a přizpůsobit současnému životu. Jenže postupem času, během debat a hledání vhodného řešení, se začala objevovat otázka, zda má smysl opravovat něco, co vlastně nikdy úplně nevyhovovalo. A právě tady přišel zlom. „Zadání bylo na počátku poměrně otevřené. Postupně jsme dospěli k tomu, že bude lepší vytvořit novou samostatnou jednotku,“ popisují architekti. Volba stodoly nebyla náhodná. Místo nabízelo potenciál, ale zároveň vyžadovalo citlivý přístup. „Zásadním omezením, které jsme si vymezili sami, byl důsledný respekt ke stávající stodole. Má kvality, které stojí za zachování,“ říkají.
Pokud exteriér pracuje s kontrastem a napětím, interiér naopak přináší zklidnění. Vstupem do vestavby se člověk ocitá v úplně jiném světě. Stěny i stropy jsou obloženy březovou překližkou, jejíž jemná kresba a světlý odstín vytvářejí neutrální, harmonické prostředí. „Chtěli jsme použít dřevo, ale zároveň zachovat minimalistický výraz. Březová překližka se na to hodí nejlépe,“ říkají architekti. Do tohoto prostoru je vložen ještě jeden objem – kompaktní blok z probarvené MDF desky. Obsahuje kuchyň, koupelnu i úložné prostory a zároveň nenásilně rozděluje interiér na jednotlivé funkční zóny. Je to jednoduché, ale promyšlené řešení.
Za zdánlivou jednoduchostí projektu se skrývá náročný proces realizace. Respekt ke stodole totiž znamenal nejen omezení návrhu, ale i komplikace při samotné stavbě. „Cokoli opravovat je dnes náročné. Nevíte dopředu, co vás čeká, na jaké komplikace narazíte,“ přiznávají architekti otevřeně. Řemeslníci často nebyli k sehnání, některé práce nebylo komu zadat. Projekt tak postupně získával i nečekaný rozměr – stal se částečně autorskou stavbou, kde architekti i majitel museli zasahovat vlastníma rukama. Příkladem je instalace hromosvodu nebo oprava historických prvků. V mnoha případech bylo jednodušší věci udělat vlastními silami než hledat někoho, kdo by se do nich pustil.
