Jako malá lezla do stodoly po pradědečkovi. Dnes v ní žije a tvoří svůj vysněný domov

Už jako dítě měla jasno v jednom snu. Na půdě staré stodoly po pradědečkovi si představovala, jak by jednou mohla vypadat její budoucnost – tichý domov, kde bude tvořit a žít obklopená přírodou. Po mnoha letech se tato představa proměnila ve skutečnost. Příběh keramičky Lenky Hložkové je důkazem, že návrat ke kořenům může být začátkem nové životní kapitoly. Za zelenými dveřmi romantické stavby se dnes neskrývá jen keramická dílna, ale také příběh odvahy, rodinné paměti a splněného přání.

„Je to moje srdcovka už od dětství. Jako malá jsem tam lezla na půdu a snila, že v ní jednou budu žít,“ vypráví pro Aktuálně.cz devětačtyřicetiletá tvůrkyně. Cesta k vysněnému bydlení ale nebyla přímočará. Lenka s rodinou si nejdříve pořídili novostavbu, která nabízela komfort i jistotu. Přesto na starou stodolu nikdy úplně nezapomněla – myšlenka na ni ji provázela celé roky.

Zlom přišel ve chvíli, kdy se začala propadat střecha. Bylo jasné, že stará stavba potřebuje rychlé rozhodnutí: buď ji nechat pomalu zmizet, nebo se pustit do náročné záchrany. Nakonec převážila citová vazba k rodinnému dědictví. Manželé se rozhodli opustit pohodlí nového domu a pustit se do nejistého projektu.

Krok do neznáma a dům v domě

„Byl to razantní krok opustit jistotu a jít do úplného neznáma. Museli jsme se s dítětem přestěhovat k mému tátovi a natlačit se do jedné místnosti,“ vzpomíná Lenka. Velkou oporou jí byl její manžel, bez kterého by se projekt pravděpodobně nikdy neuskutečnil. „Věděl, že mi na stodole záleží a měl se mnou obrovskou trpělivost. Bez něj by to nešlo,“ dodává.

Rekonstrukce začala v roce 2015 a od počátku ji provázela snaha zachovat ducha původní stavby. Zároveň však bylo potřeba vytvořit prostor, který bude splňovat nároky moderního bydlení i práce.

Pouhý rok poté se rodina mohla do proměněné stodoly nastěhovat. Zvenku si budova zachovala svůj historický charakter a romantickou atmosféru venkova. Uvnitř však vznikla moderní dřevostavba, která nabízí pohodlí současného domu. „Byl to náš záměr – zachovat vnější ráz, ale bydlet pohodlně a rychle. Vlastně máme dům v domě,“ popisuje Lenka.

Hlína jako terapie

Dům o rozloze přibližně 240 metrů čtverečních dnes slouží nejen jako rodinné zázemí, ale i jako místo tvorby. Lenka se keramice věnuje už od devatenácti let a právě práce s hlínou je pro ni zdrojem klidu i radosti.

„Keramika mě nadchla. Hlína mě uklidňuje, je to terapie. Pomáhá mi zpomalit, být tady a teď. Je to něco, co mě naplňuje,“ říká o své dlouholeté vášni.

Proměna stodoly však nekončí. Po několika letech bydlení se manželé pustili do další etapy – začali upravovat půdní prostor. Ten by se v budoucnu mohl proměnit v další tvůrčí dílnu, kde by vznikaly i jiné řemeslné výrobky.

Stejnou pozornost věnují i okolí domu. Inspiraci hledají v krajině Litoměřicka a v nedalekém Českém středohoří. „Plánujeme vysadit stromy, vytvořit louku. Chceme, aby okolí souznělo s domem, aby to nebylo jen o samotné stavbě, ale i o krajině,“ vysvětluje Lenka. Zahrada i prostorná terasa se staly místem, kde každý člen rodiny – včetně čtyřnohého parťáka – nachází svůj klidný kout.

Inspirace pro tisíce lidí

Atmosféra domu, citlivá rekonstrukce i venkovský styl interiéru zaujaly desetitisíce lidí na sociálních sítích. Lenka na svém instagramovém profilu Bydlíme ve stodole sdílí fotografie i příběhy ze života ve staronovém domově. „Je hezké být inspirací. Interiér jsme dělali spíš podle citu, trochu jsem se inspirovala na Pinterestu, hlavně kvůli barvě oken, ale většinou vše vzniklo samo. Nechali jsme se přirozeně vést stodolou,“ říká.

Navzdory pozitivním reakcím ale o kariéře interiérové designérky nepřemýšlí. Na otázku, zda by podobnou rekonstrukci realizovala i pro někoho jiného, odpovídá s úsměvem: „Pro někoho jiného bych přestavbu nerealizovala. To bych si netroufla.“

Příběh této stodoly oslovuje tolik lidí právě proto, že není o dokonalosti ani o módních trendech. Je především o vztahu k rodině, krajině a minulosti. Lenka Hložková dnes ve svém domově cítí především vděčnost a klid. Kdyby se mohla vrátit v čase, udělala by jen jednu drobnou změnu – přidala by více oken směrem na západ. Jinak by ale neměnila nic. Ve staré stodole našla místo, které jí dává pocit domova i bezpečí. „Splnilo se mi mnohem víc, než jsem si přála. Čím jsem starší, přeji si dělat hlavně smysluplné věci. Postupně nám odchází rodiče a člověk si uvědomuje, jak je vše pomíjivé,“ uzavírá.

Zdroj: Autorský text