Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Jak mě vlastně napadlo zamyslet se nad činností, které se říká lelkování? Četla jsem totiž o tom na internetu článek. Doporučují tam, že by měl člověk sem tam lelkovat. Trochu mě to vylekalo. Umím já vůbec lelkovat? Vždyť já to neumím. A tak jsem si řekla, že i já se do této aktivity pustím. V tom článku jsem se totiž dočetla, že lelkování je zdravé. V dnešní době je mozek přetížený, a proto nám lelkování prospívá. No jo, ale jak se to naučit, když jsem osoba, která nevydrží na jednom místě a neustále vymýšlí, kde by ještě měla něco udělat, vyřídit, doplnit, naučit se, vidět, přečíst… Však to znáte! Hlavně vy, kteří též lelkovat neumí. A tak jsem si jen tak sedla do houpacího křesla, hodně daleko od všech zajímavých knížek, aby mne nelákaly vzít je do ruky, natož pak je začíst číst.

Vydržela jsem to asi půl hodiny a po celou tu dobu přemýšlela, jak je to těžké a kolik vlastně znám ze svého okolí lidí, kteří tuto činnost ovládají bravurně. A vida! Jednu takovou kamarádku mám. Kdyby se lelkování známkovalo, dostala by jedničku s hvězdičkou. A k tomu dvakrát podtrženou. Jsouc u ní na návštěvě, lelkovala si pěkně v posteli (byla jí zima a potřebovala si odpočinout) a já sedíc na židli těkala očima po její dvougarsonce, a ať jsem dělala, co dělala, napadala mne stále stejná myšlenka. Bóže, tady je ale "bordel"! Kafe bych si také dala, ale netroufala jsem si ho udělat sama, a tak jsem odevzdaně lelkovala s ní. Když jsme skončily, navrhla jsem jí narovnat koberec v obýváku. Byl celý zkroucený, protože na něm stála pohovka. Navrhovala jsem, že já (nebo ona) pohovku nadzvednu a koberec narovnáme. Byl to pravý peršan. Lezlo mi na nervy, jak byl shrnutý a přitom stačilo jenom nadzvednout pohovku… No, nic. Neuspěla jsem. Ani další návrh se nesetkal s nadšením. Noviny a časopisy, zaplňující půl stěny, jsem nabízela odnést (nebo spíše nechat odvézt) do sběru, případně snést do dvora a vhodit do modrého kontejneru s názvem "papír". Leč ani to se nedočkalo realizace, natož uznání.

Při mém lelkování v houpacím křesle jsem si také vzpomněla na své bývalé kolegy v bývalé práci, kterým tato činnost vydržela po celou pracovní dobu. Kdo umí, umí, a kdo neumí, ten… No, co myslíte? Pracuje za ně. Přesně tak, zatímco kolegové úspěšně lelkovali, já kmitala a lítala od jednoho stolu k druhému, vyřizovala za ně tu e-mail, tu telefon, tu schůzku, tu překlad… Ale co s tím chcete dělat?

Já osobně si myslím, že k zahálce musí mít člověk talent. Že to nejde jen tak se to naučit. Dokonce si myslím, že to máme zakódované v DNA. A teď babo raď! Nebudu vás napínat. Já prostě lelkovat neumím a ani se to nenaučím. Výjimku tvoří čtyřicetistupňová horečka. To lelkuji v posteli i několik dní. Ale má to zase své klady. Co já toho stihnu! Co já toho načtu! Jak já mám naklizeno! Co já si toho užiju! No, dost vychloubání. Promiňte mi to. To já jen ze závisti k těm, kterým jde lelkování dobře, a jsou tudíž psychicky mnohem zdravější než já. Tak to bylo aspoň v tom článku napsáno. Lelkování cvičí totiž naši koncentraci, napomáhá regeneraci, přináší inspiraci, pomáhá nám uklidnit se, pomáhá nám udělat místo pro učení a absorbování nového. Vidíte to, jak je to lelkování zdraví prospěšné?

A umíte lelkovat vy?

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková