Sperma si v 16 letech raději nechal zamrazit. Díky zlomené ruce mu přišli na rakovinu
Danielu Chmelíčkovi bylo pouhých 16 let, když si vyslechl, že má vzácnou formu rakoviny. Napadla jeho levou paži. Zatímco většina jeho vrstevníků chodila na diskotéky, seznamovala se s prvními láskami nebo se věnovala sportům, on strávil rok docházením na chemoterapie a ozařování. Dnes vyléčený 30letý zubní technik má za sebou několik operací a pomáhá pacientům s rakovinou i těm vyléčeným.
Studoval tehdy první ročník střední školy, věnoval se několika sportům a seznámil se se svou první láskou, když mu začaly dlouhodobé a úporné bolesti v levé ruce. Následovalo běžné vyšetření u ortopeda, rentgenové vyšetření a nešťastná zlomenina ruky, která mu ale nakonec zachránila život.
"Shodou náhod jsme v tom období ve škole probírali nádory, takže už z rentgenu se mi zdálo, že je něco jinak, než by mělo být. Přesto jsem odjel na dovolenou, kde jsem si předposlední den pobytu nešikovně zlomil ruku, seskakoval jsem tehdy z balíku slámy. Praskla mi kost. Hned druhý den jsem jel do nemocnice a pak k ortopedovi. Ten z rentgenu usoudil, že problém je daleko složitější, a poslal mě ke specialistovi do motolské nemocnice," popisuje pražský rodák Daniel Chmelíček moment, který mu následně změnil život.
Následovala série vyšetření, na jejímž konci si 16letý kluk vyslechl diagnózu - Ewingův sarkom, agresivní, vzácné nádorové onemocnění, které napadá kosti, rychle se rozrůstá a metastázuje do plic a dalších tkání. V té době již měl na plicích několik druhotných ložisek.
"Řekli mi, že je to velmi vzácné onemocnění, byl jsem snad pátý člověk v republice s touto nemocí. Svému doktorovi jsem po prvním vyslechnutí diagnózy začal pokládat otázky, namísto toho, abych se složil a brečel. Sám doktor z toho byl velmi překvapený a říkal mi, že mu přišlo, že to na začátku beru jako lehčí chřipku," vzpomíná.
Šok i černý humor
V České republice každý rok onemocní zhoubným nádorovým onemocněním zhruba 450 náctiletých a mladých dospělých. "Výskyt nádorů vzrůstá s věkem. Tudíž adolescenti a postpubertální pacienti mají větší riziko výskytu nádorových onemocnění než malé děti. Stále to jsou však mladí lidé, kteří, když se vyléčí, mají před sebou celý život. Druhou věcí je to, jakou budou mít kvalitu života po tomto onemocnění a léčbě," tvrdí onkoložka Viera Bajčiová.
"Je třeba si uvědomit, že před nimi se život teprve otevírá a najednou před vás někdo přijde a zabouchne před vámi dveře a řekne: 'Moment, tebe se to netýká, ty tady teď budeš bojovat o svůj vlastní život.' To je totální šok a ztráta všech jistot, odtrhnutí od kamarádů, od přátel, od rodiny," dodává lékařka.
Daniela diagnóza sice šokovala, ale rozhodl se k ní přistoupit jako k něčemu, co překoná s nadhledem a s pomocí pozitivního myšlení. "Jsem hodně pozitivní člověk, mám rád vtípky, takže jsem se to snažil brát s nadhledem. V tomhle byl super i můj brácha, který se správným černým humorem poznamenal, že když to nevyjde, bude mít druhý pokojíček pro sebe," říká.
Závažnou chorobu mu v prvních chvílích nevěřila ani jeho matka, která byla zvyklá na Danielův typ humoru. "Když jsem jí poněkolikáté řekl, že mám rakovinu, a ona pochopila, že si nedělám legraci, beze slova se sebrala, odešla za tátou do práce a domů přišla za hodinu ubrečená," dodává.
O své nemoci řekl jen nejbližším lidem a třídní učitelce, spolužákům svůj zdravotní stav sdělil, až když mu zavolali z nemocnice, že musí být za půl hodiny na magnetické rezonanci, protože se pro něj zrovna uvolnilo místo v pořadníku.
"Nemám rád velká loučení a uslzené svěřování se. Mám raději, když se to řekne a tím to hasne. Nepotřebuji, aby mě někdo litoval. Spíš jsem potřeboval vzpruhu, že to bude dobrý a dostanu se z toho. Ve třídě jsem tak tehdy řekl, že se omlouvám, ale musím odejít, mám zhoubný nádor v ruce a nevím, kdy se zase vrátím. Odešel jsem, spolužáci zůstali v šoku a moje nejbližší kamarádky za mnou ještě vyběhly ze třídy, aby mě objaly," vzpomíná.
Žádné uzeniny ani sex
Jeho šestnáctileté já mělo po upřesnění diagnózy a stanoveném léčebném plánu obavy především z toho, jak razantně se mu změní život.
"Měl jsem tehdy dlouhé vlasy, takže mi bylo líto, že o ně přijdu. Taky jsem byl zvyklý chodit s kamarády na party, sportovat, a navíc jsem měl novou přítelkyni, což byla velká láska. Dokonce jsem jí tehdy řekl, že se na ni nebudu zlobit, pokud se mnou během léčby nevydrží a bude se chtít rozejít. Nevěděl jsem, jestli to přežiju nebo jestli třeba nepřijdu o ruku. Věděl jsem, že spousta párů to nevydržela a rozešla se," říká. Přítelkyně s ním nakonec vydržela po celou léčbu.
Při první návštěvě na dětském onkologickém oddělení mu lékařka sdělila, čeho všeho se bude muset na dobu neurčitou vzdát. "První doktorka mi řekla, že nebudu moct uzeniny, sýry nebo sex. Představte si, že tohle řeknou 16letému klukovi. Odvětil jsem jí tehdy, že se zbláznila. Byl jsem z toho dost špatný, protože jsem se měl vzdát skoro všeho, co jsem měl rád, a připadalo mi, že budu žít jako v uzavřené skleněné kouli," vzpomíná.
Další doktor však už byl shovívavější a přesvědčil jej, že pokud bude mít imunitu v pořádku, bude moct žít relativně běžný život bez větších omezení, což jej uklidnilo. "I tohle mi velmi pomohlo, abych si řekl, že se z toho nezblázním a všechno dobře dopadne," dodává.
Součástí Danielovy léčby byla i operace ruky, kvůli nádoru mu hrozilo, že o ni přijde. Operace se však povedly a lékaři mu paži zachránili. Svou zatím poslední operaci prodělal před několika měsíci, základní náhradu části pažní kosti mu vyměnili za novou. Ruka jej stále občas bolí, proto musel přehodnotit některé sporty.
"Nová náhrada, která byla vymodelována z 3D modelu v Itálii, je mnohem lepší, má větší rozsah a líp drží. Ale pořád trochu občas bolí," svěřuje se. "Když dávám ruku dopředu, natáhnu ji do necelých 90 stupňů, do strany ji ale natáhnu asi jen do 45 stupňů. Nahoru ruku vůbec nedám a nemůžu ji ani moc zatěžovat," popisuje.
Danielova léčba trvala rok, nechal si zmrazit spermie
Mladík si ještě před začátkem série chemoterapií a ozařování na radu své učitelky nechal odebrat a zmrazit sperma pro případ, že by se po léčbě stal neplodným.
"Dcera mojí češtinářky si prošla taky rakovinou, takže jsem díky nim věděl spoustu věcí. Její dcera si nechávala zamrazit vajíčka. V době, kdy jsem se léčil, se ale často nevědělo, jak důležité je nechat si zamrazit vajíčka a spermie pro případ, že by se léčba negativně podepsala na plodnosti. Každý onkologicky nemocný pacient by to ale měl udělat, i když se za to platí," upozorňuje.
Danielova léčba nakonec trvala rok. "Tři týdny jsem byl v Motole, pak 14 dní doma a pak zase tři neděle zpět v Motole. Takhle se to střídalo. Mezitím mi vypadaly vlasy, řasy, obočí, chlupy. Bylo mi pořád zle. Nevěděl jsem, co mám jíst nebo pít. Jako bych měl chřipku, ale nevěděl jsem, co mám udělat, aby mi bylo zase lépe," popisuje. Dnes třicetiletý zdravotník vzpomíná, že kromě jednoho dne před Vánoci, kdy mu bylo natolik zle, že skončil v nemocnici na hospitalizaci, zvládal léčbu poměrně dobře.
"Musím říct, že jsem měl skvělou podporu svých nejbližších, to člověku hrozně pomáhá. Taky jsem se před svými kamarády a rodinou snažil vypadat silný, což mě nutilo zůstat pozitivní. Když má člověk dobrou psychiku, je to polovina úspěchu léčby," věří.
"Lidi s rakovinou se cítí pod psa, vím o tom svoje"
Co je Fuck Cancer?
- Cílem kampaně bylo propojit organizace, nadace, spolky, projekty i jednotlivce, kteří pomáhají šířit osvětu v oblasti nádorových onemocnění a podporují onkologické pacienty v době, kdy to nejvíc potřebují.
- Kromě toho se Fuck Cancer zaměřil na zvýšení povědomí o problematice nádorových onemocnění u mladých lidí, o možnostech prevence, nutnosti včasné diagnózy a důležitosti psychické vyrovnanosti a podpory. Symbolem se stal levandulový cylindr.
- Kampaň se konala letos po celý duben.
Ani jednou za celý rok léčby ho nenavštívil jeho nejlepší kamarád. Daniel mu ale odpustil. "Poprvé jsme se o tom bavili teprve před čtyřmi lety, zajímal mě jeho druhý pohled. Řekl mi, že se hrozně bál a nevěděl, jak se se mnou má bavit. Proto jsem se rád zapojil do kampaně Fuck Cancer, v rámci které se snažíme dělat osvětu, že lidi s diagnózou se nemají bát chodit mezi svoje kamarády. A že ti, kteří mají ve svém okolí někoho s rakovinou, by za ní nebo ním měli přijít a být mu nablízku. Lidi s rakovinou se cítí pod psa, vím o tom svoje," říká.
Po své léčbě docházel nadále do nemocnice, aby zde ostatním rodičům a jejich dětem dodal naději, že nemoc překonají. "Byl jsem u tří rodin, kde na tom rodiče i děti byli špatně, vůbec to nezvládali po psychické stránce," vysvětluje.
Vychvaluje si také prostředí a personál dětské onkologie v pražské motolské nemocnici. "Sestřičky jsou pro mě andělé. Kdykoliv, cokoliv bylo potřeba, vždycky pomohly. A i to oddělení vypadalo velmi pěkně," tvrdí.
Danielovy aktivity
- Daniel Chmelíček působí také v organizaci Pink Bubble, zaměřující se na onkologické nemocné děti a dospívající. Jako pacient s ní jezdil například na pobyty do Řecka. V budoucnu by se rád stal instruktorem.
- "Na první pobyt jsem přijel jako Alenka v říši divů, znal jsem jen pár lidí z léčení. Ale nakonec jsem se seznámil s mnoha dalšími lidmi ve stejné situaci a stali se mou druhou rodinou. Navíc jsem si díky tomu oblíbil plachtění a teď si dělám lodní průkaz. S těmi lidmi jsme v kontaktu dodnes," říká.
Rakovina mu nepřekazila sny ani plány
Daniel je dnes považovaný za vyléčeného, na kontroly ale chodí pravidelně každé dva roky. "Řekli mi, že pokud se nádor do deseti let nevrátí, měl bych z toho být venku," vysvětluje.
Jeho diagnóza jej naučila užívat si život naplno, rád zkouší nové věci nebo cestuje po celém světě. "Chtěl jsem si skočit bungee jumping, což jsem udělal. Ačkoliv jsem se dost bál, abych si něco neudělal s nemocnou rukou, dopadlo to ale dobře. Chtěli jsme jet s přítelkyní do Thajska, jeli jsme, a to máme oba dva špatnou angličtinu. Jízdu na lodi jsem si zamiloval natolik, že jsem si udělal kapitánský kurz pro Evropu a s kamarády si půjčujeme pravidelně loď a jezdíme na Orlíku. Letos v létě si budu dělat v Chorvatsku kapitánský kurz na moře," vypočítává své plány.
V budoucnu by také rád absolvoval dvouměsíční plavbu lodí nebo se potápěl s velkým bílým žralokem. "Lidi by si měli užívat života a nezapomínat navštěvovat své blízké a kamarády. Nikdy nevíte, jestli si zrovna vy nebo někdo z vašich blízkých nevytáhne černého Petra a nezemře. Léčili jsme se spolu tři kluci, byli jsme skoro stejně staří a naše jména začínala na D. Jediný, kdo léčbu přežil, jsem byl já. Kluci umřeli měsíc po sobě. Jeden z nich věděl, že se nevyléčí, a jeho tatínek jej vzal na cesty po světě. I když žil krátce, užil si svůj život, jak jen to šlo. A takhle by měl žít každý z nás," uzavírá.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
