Jenže přesně tak její cesta nevypadala.
Nebyl ani jeden konkrétní den, kdy by se ráno probudila a rozhodla se, že odteď bude všechno jinak. Spíš šlo o dlouhé období, kdy věděla, že současný způsob života už nechce udržovat dál. Několik týdnů, možná měsíců přemýšlela, co změnit a hlavně jak to udělat tak, aby u toho vydržela.
Zároveň tím nastavuje hranici mezi tím, co chce sdílet, a tím, na co podle ní publikum automaticky nárok nemá. Stejně zdrženlivá je i k představě, že by měla lidem rozdávat přesný jídelníček, podle kterého zhubnou stejně jako ona. Žádný takový sama nemá. Jí podle sebe, sleduje energetický příjem a na sociálních sítích raději ukazuje reálné dny a konkrétní jídla než univerzální plán.
Proměna o 60 kilogramů působí zvenčí dramaticky. Harmáčková ale odmítá jeden z nejčastějších příběhů, který se kolem velkého hubnutí vytváří: že předtím byl člověk nešťastný, nenáviděl své tělo a až po zhubnutí začal skutečně žít. Sama říká, že takový příběh nikdy neměla.
S rostoucím počtem sledujících se Harmáčková postupně stala pro mnoho lidí inspirací. Neznamená to však, že by se snažila působit dokonale. Naopak. Sdílí i dny, kdy se jí něco nepodaří, kdy nemá motivaci nebo kdy má pocit, že se nikam neposouvá. Právě tyto příspěvky podle ní často přinesou nejvíc reakcí.
Lidi, kteří si zvolí farmakologickou léčbu obezity, ale nesoudí. Vadí jí něco jiného: když jí lidé bez jakéhokoli podkladu píšou, že právě díky Ozempicu zhubla ona. „Nesnáším, když si lidi dovolí o cizích lidech lhát,“ říká.
