Terapie tancem: Když se klient rozpláče, je to správně
Věděli jste, že existuje něco jako terapie tancem? Pomáhá dokonce i lidem s Parkinsonovou chorobou. Rozhodli jsme se zjistit, jak to probíhá a kdo je vlastně žena, která tuto metodu vyučuje?
Tanečně-pohybová terapeutka Rena Milgrom prošla odmala mnoha tanečními směry. Od break dance, moderny, orientálního, perského a cikánského tance, až se dostala k Labanově analýze pohybu. Poslední čtyři roky pomáhá taneční terapií mnoha pacientům. Aktuálně lidem s Parkinsonovou chorobou.
Se svým partnerem, invenčním bubeníkem Hearnem Godboisem, který hrál s Yoko Ono, Patti Smith, Susanne Vega a Meredith Monk, procestovala řadu zemí. V Indii poznávala kořeny cikánských tanců, v Americe se učila taiči, v New Yorku později chodila na semináře o somatice a objevila takzvanou Labanovu analýzu pohybu.
"Jde o celostní systém, který lidem otevírá mnoho nových úhlů pohledu na život a na lidský pohyb. To je zdroj nevyčerpatelné kreativity," vypráví. Po návratu domů se rozhodla v tom pokračovat a absolvovoala čtyřletý psychoterapeutický výcvik tanečně-pohybové terapie v asociaci Tanter.
Jak jste se pak dostala k samotné práci taneční terapeutky?
Naskytla se příležitost pracovat se specifickými skupinami - se závislostmi, psychózami a neurózami v sanatoriu Ondřejov. Tady už to není přímo o tanci, ale o tom, že expresivní pohyb v sobě nese emoci a význam - a to se jim snažím předat a zaangažovat je. Skrze tělo je to úplně jiný kanál pro léčbu než verbální terapie. Já to osobně vidím jako důležitější než verbální terapii, a proto jsem se dala touto cestou. Tanec vždy pomohl mně, proto věřím, že pomůže i ostatním. Před i po taneční terapii máme verbální sdílení, aby to pacient mohl kognitivně uchopit a aby porozuměl tomu, co se odehrálo.
Jaké jsou z toho zážitky?
Udějí se tam velmi silné okamžiky. Když se klient rozpláče, jsem za to velice vděčná. Oni si to většinou nedovolí, k emocím nemají moc přístup, takže skrze pohyb se snažím pomaličku cestu k emocím znovu zpřístupnit. Je to dlouhá cesta, oni mají samozřejmě důvod, proč mít emoce pod kontrolou, zamčené ve třinácté komnatě. Měla jsem klienta, který vzal tanec za své a začal se tomu věnovat víc a po léčbě naplno. Tanečně pohybová terapie je u nás již dlouho v začátcích, na rozdíl od západní Evropy, a nejsou zde podmínky, aby se dalo s pacienty tímto směrem dlouhodobě pracovat. Vždy je to krátkodobý projekt, a to je málo. Je to spíše taková ochutnávka a pak je na člověku, zda bude pokračovat sám, bez pojišťovny. Na verbální psychoterapii chodí klient často i několik let a tady si málokdo uvědomuje, že neverbální terapie by potřebovala stejně dlouhý čas.
Jaká je práce s lidmi, kteří mají Parkinsonovu chorobu?
Taneční a pohybová terapie má mnoho možností, umí pracovat s pacienty s mnoha specifickými poruchami. Je velice účinná jak při práci s autistickými pacienty, při poruchách příjmu potravy, depresích a mnoha jiných tématech. Klub Parkinson-Help mě oslovil loni na podzim. Když jsem je poznala, tak jsem okamžitě věděla, že do toho jdu. Intenzivně jsme začali od ledna. Pacienti dochází na lekce z domova dvakrát týdně a jsou v různých stadiích onemocnění. Překvapilo mě, jakou mají chuť a vůli se pohybovat, tančit. Po pouhých dvou měsících výzkumu a měření máme skvělé výsledky a výrazné zlepšení jejich kondice.
Někde jsem četla, že pro ně je léčivý každý dotek.
To se netýká jenom jich. Řekla bych, že většina populace ve starším věku už nezažívá žádný dotek. A nejenom starší. Už to, že se drží při tanci, nebo vědomě dotýkají, je pro ně zážitek. Mají spolu sdílení skrze fyzický kontakt. To ale často pozoruji i u mladých zdravých lidí, že nejsou otevřeni kontaktu. Takže kontakt třeba už jen skrze dlaně je silný zážitek i u běžných lidí. Čím dál méně se dotýkáme. I partneři spolu méně tančí.
Chodí na terapii i muži?
Ano a jsem za to moc vděčná, protože to je jiná a nádherná skupinová dynamika. Vytvořila jsem pro veřejnost dvouletý program Vědomé tělo, i v něm jsou letos dva muži. To už není jen o tanci, ale především o principech a čtení pohybu a sebezkušenosti. Je to kreativní, funkční a terapeutická záležitost.
Stíháte ještě taneční kurzy pro veřejnost?
Ano, i když tanec je slovo, které nepoužívám vždycky, protože většina mé práce je o vědomém pohybu a posouvání lidského vědomí, a ne o tanečních formách. Ale samozřejmě učím cikánské tance, které mají specifickou formu. Hodně jsem se ale odklonila od tanečních forem a zajímá mě více improvizační disciplína, která propojuje lidskou psychiku s tělem víc do hloubky. Forma je však stejně důležitá, protože když tělo přesně ví, jaké má možnosti, pak je vyjádření daleko zábavnější a bohatší. Nese to sebou kouzlo, které produkuje pocity, které jinde nevzniknou.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
