Vědci: Je lepší být "tragickým optimistou" než inklinovat k falešnému úsměvu
V ponurých časech se může ten největší úsměv na tváři zdát jako nejlepší způsob, jak zvládnout nelehkou situaci. Tento přístup však může být škodlivý. Potlačování negativních emocí není tou správnou cestou. Naštěstí ale existuje i jiná, která nám může pomoci vypořádat se se vším, co si pro nás život připravil.
V průběhu uplynulého roku děsivá pandemie měnila a stále mění naše životy. Pozitivní přístup se stal pro některé z nás nedílnou součástí procesu, jak se vypořádat se situacemi, které nám tato doba přinesla. Najednou tu máme šanci zpomalit, přehodnotit priority nebo vyjádřit vděčnost za to, co máme. To vše patří k pozitivnímu pohledu na pandemii.
Zůstat optimističtí v každé situaci a neustále jen vyjadřovat vděčnost ale může vyústit až v tzv. toxickou pozitivitu. Ta nahlíží na negativní emoce jako na slabost a selhání, což může mít neblahý dopad na naše duševní zdraví. Pokud si neustále nalháváme, "jak dobře se máme", nepomůže nám to odehnat smutek, strach nebo úzkosti, ukazuje výzkum z roku 2008. Potlačování negativních emocí může naopak náš stav zhoršit.
Je tu ale jiná možnost, jak se vypořádat s nepříjemnostmi života - tzv. tragický optimismus. Vychází z předpokladu, že v životě je možné najít naději a smysl a zároveň nezapomínat na existenci bolesti nebo utrpení. Tento způsob přemýšlení o životě poprvé definoval v roce 1985 rakouský psycholog Viktor Frankl, který sám přežil holokaust. Zastánci tragického optimismu tvrdí, že existuje prostor pro prožívání toho dobrého i špatného. Obojí nám totiž může pomoci růst.
Na začátku lockdownu ve Velké Británii loni na jaře se Jessica Meadová, doktorandka na katedře psychologie na Swansea University, snažila změřit změny v blahobytu obyvatel. Úroveň blahobytu se přirozeně propadla v důsledku pandemie, ale Meadová a její kolegové našli během výzkumu účastníky, kteří prokázali, že se s dopady pandemie díky tragickému optimismu účinněji vyrovnali. Účastníci hodnotili, na kolik souhlasili s výroky jako: "Naučil jsem se, jak čelit a přizpůsobit se všemu, co mi život přichystá" a "Přijímám to, co nemůžu změnit". U těch, kteří se s prohlášeními nejvíce ztotožnili, bylo zjištěno, že vykazují známky tragického optimismu. Podle výzkumu se lidé, kteří si uvědomují, že život přichází s obtížemi - a jsou na ně připraveni -, vyrovnali s lockdownem lépe.
Od stresu k růstu
Nezáleží však pouze na tom, jak se s pandemií a jinými těžkými životními okolnostmi vyrovnáme v daný moment, ale i na tom, jací z těchto situací vzejdeme a co si z nich vezmeme do budoucna. Někteří lidé, kteří zažijí traumatizující událost, mají potíže s jejím zvládáním a mohou se u nich vyvinout posttraumatické stresové poruchy. To může být případ mnoha lidí, kteří jsou závislí na tzv. toxické pozitivitě. Zatímco pozitivita může mít ve správném množství výhody, když je vedena do extrémů, může u lidí vzbudit pocit viny, studu nebo v jejím důsledku mohou lidé popřít své skutečné pocity. Naproti tomu některým lidem trauma naopak otevírá oči a změněnou perspektivou u nich dochází k tzv. posttraumatickému růstu. Cestu k němu pomáhá usnadnit právě tragický optimismus.
Paul Wong, psycholog a profesor z Trent University v Ontariu, říká, že cesta k této transformaci může být nyní nepohodlná, protože život v současné době není snadný. "Je v pořádku být osamělý. Je v pořádku cítit se špatně, je v pořádku cítit úzkost. Vítejte v lidském klubu." Nesmíme se však těmito negativními pocity nechat přemoci a ani je nesmíme zcela ignorovat, jako tomu je u toxické pozitivity. Přijetí nepříjemných životních situací nám může pomoci růst. Takže i když to může být lákavé - jen se usmívat a snášet to -, trochu méně pohodlná cesta tragického optimisty nám může ve skutečnosti pomoci vidět, že na konci tunelu je světlo.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
