Kolaps po meetingu

Vítkovo pracovní nasazení po dobu několika let si jednoho dne vzalo svou daň. „Když jsem byl pracovně v Londýně, budovali jsme teprve náš start up, pořád jsme řešili velké problémy a tehdy jsem spoustu nepříjemností nechával v sobě, s nikým jsem o tom nemluvil. V noci jsem se často budil s hrůzou, srdce mi zběsile tlouklo,“ vzpomíná Vítek. Tehdy si sice uvědomoval, že pracuje až extrémně moc.

„Říkal jsem si, že jsem fakt dobrý, když tohle všechno zvládám. Možná jsem měl pocit, že vydržím víc než ostatní podnikatelé. Pak mě ale upozornilo vlastní tělo.“ Jednou po pracovním setkání se mu ale stáhl hltan a jícen natolik, že nemohl několik dní jíst a ani pít. Byl proto převezený do místní nemocnice, napojený na kapačky a sedm dní prožil najednou v prostředí, ve kterém si významně uvědomil, že musí změnit svůj přístup k odpočinku - neopomíjet ho a naopak ho vnímat jako důležitou součást úspěšného podnikání. Další dva měsíce musel brát léky pro uvolnění svalů na krku, aby se mohl navrátit zpátky k běžné stravě i životu.

Změna pohledu

Po příchodu z nemocnice na sobě začal pozorovat, kolik spánku jeho tělo potřebuje a co mu navyšuje jeho kvalitu. Dnes Vítek spí pravidelně šest a půl hodiny. „Pro mě je dnes důležitá pravidelnost: do postele chodím spát ve 23 hodin a vstávám kolem páté,“ popisuje mladý podnikatel svůj režim, který striktně dodržujte již přes tři roky. „Byly dny, kdy jsem byl nevyspalý, to jsem dopředu svým kolegům říkal, že v ten den nebudu dělat žádná rozhodnutí, protože by v takový moment určitě nebyla správná.“

Jako první v Česku a možná i na světě ve své firmě zavedl neomezené placené volno, protože sám na vlastní kůži poznal, jak důležitý je odpočinek. „Určitě se mi líbí u lidí to, že si všímají kvality vlastního spánku a odpočinku. Efektivita totiž ovlivňuje i úroveň spokojenosti. Pro mě to dobrý příznak a vlastnost člověka,“ tvrdí Vítek Horký, který se nejčastěji odreagovává na golfu.

V jaké věkové skupině se spánkové problémy objevují nejčastěji a co je jejich příčinou?

Jitka Buškovávedoucí výzkumná pracovnice a lékařka, Národní ústav duševního zdraví

Přehodnocení priorit a nebýt nenahraditelným

Pobyt v nemocnici Vítek popisuje jako nejhorší prožitek, moment, při kterém mu tělo zvedlo varovný prst. „Začal jsem proto věřit lidem okolo mě a delegovat jim práci. Jen tak jsem přestal cítit tu velkou tíhu.

Svůj spánek jsem si sledoval a odmítal noční hovory z Austálie nebo Ameriky, protože můj nepřerušovaný spánek se postavil na horní příčku mých priorit,“ vypráví otec třech synů, kterí se také stali důležitou složkou v jeho životě. „Jakmile přišlo první dítě, řekl jsem si, že bych byl totální vůl, kdybych s ním netrávil čas. Chci zažít, jak děti budou růst a stárnout. Práce už není pro mě priorita,“ uzavírá.

Jak na sobě poznáme, že nedostatečně spíme? Jakých symptomů si všímat?

Jitka Buškovávedoucí výzkumná pracovnice a lékařka, Národní ústav duševního zdraví

První krok bylo si přiznat, že to nezvládám

Ze stavu, kdy se potácela únavou, jí pomohla antidepresiva, která začala brát dva měsíce po porodu. Do té doby se styděla sobě i okolí přiznat, že úzkostlivé pocity z narození miminka i noci bez spánku nezvládá. „Když jsem byla těhotná, bylo mi jasné, že budu mít miminko, kterému budu muset utírat zadeček, bude na mně závislé a jen tak ho někam odložit nepůjde. Ale než jsem tyto pocity nezačala prožívat ve skutečnosti, nedokázala jsem si to představit. Po porodu se mi honilo hlavou: ty jo, tak teď už nikdy nikam nepůjdu, nebudu mít žádný čas pro sebe, už si nikdy pořádně neodpočinu. A pak nespalo miminko ani já a takové myšlenky začaly mít úplně jinou váhu. Všechno jsem začala vnímat ultimátně,“ vypráví mi Veronika na lavičce, vedle které v kočárku spí dcera Ida.

Karolina Jankůpsycholožka,
Národní ústav duševního zdraví

„Mám kolem sebe spoustu kamarádek, které jsou vlivem hormonálního kolotoče po porodu i špatného spaní v psychické nepohodě, ale moc se o tom nemluví,“ prozrazuje čerstvá maminka. Nad radou, kterou jí říkali všichni okolo, ať spí v době, kdy jí dcera přes den usne, se dnes už hořce usmívá. „Ida v prvních měsících spala jen v nosítku, zatímco jsem chodila. Takže mě takové doporučení přivádělo k šílenství,“ dodává Veronika, kterou do úzkostných stavů a probdělých nocí přivádělo také vědomí, že se musí vyspat, aby mohla být dceři neustále k dispozici. Fyzicky se to pak projevovalo tak, že jí tlouklo srdce a bylo jí fyzicky špatně.

Spouštěčem úzkostí byl stres

Pro Veroniku se stala úzkost a spánek propojenými nádobami. První pocity nepohody zažívala už jako malá, kdy ji v noci budily noční můry. „Měla jsem strach z mimozemšťanů, a abych si v noci vůbec mohla zajít na záchod, musela jsem vzbudit mámu, přestože jsme bydlely v malém bytě a vše bylo jen pár kroků,“ vzpomíná čtyřiatřicetiletá Veronika, která v době před těhotenstvím pracovala jako organizátorka jednoho českého filmového festivalu. První úzkostnou epizodu pak zažila ve dvaceti letech a od té doby ještě dvakrát. Spouštěčem byl vždy stres, ať už ze školy, z práce nebo partnerského vztahu. A jako nejlepší řešení viděla po svých zkušenostech v nasazení antidepresiv.

Jako čerstvá matka ale měla z medikace velké výčitky, i proto se rozhodla svou dceru nekojit. „I když mi psychiatr řekl, že by Idě nemusely prášky nijak ublížit, nebylo mi to příjemné. Navíc se mi neuvěřitelně ulevilo v tom, že na mně přestala být stoprocentně závislá. Už jen ten pocit, že ji můžu dát na pár hodin na hlídání, někam si zajít a dělat si něco svého, byl neuvěřitelně osvobozující,“ popisuje s úsměvem Veronika. Z počátku se jako novopečená matka bránila té představě, že by skončila s kojením a dceři dávala umělé mléko. Dodnes jí trochu zabolí, když vidí kolem sebe kojící matky. „Vím, že jsem pro svou dceru i sebe rozhodla nejlíp, jak jsem mohla. Přesto ale občas někomu pořád vědomě zalžu, že ještě kojím. Často když řeknu, že už nekojím, následuje otázka ‘A proč?‘ Nechce se mi prostě vysvětlovat své důvody,“ svěřuje se Veronika, která laktaci ukončila tři měsíce po porodu.

Karolina Jankůpsycholožka,
Národní ústav duševního zdraví

Pomáhá jí meditace a spánková hygiena

Když v průběhu dvou měsíců od porodu několik dnů po sobě nespala, znovu se obrátila na svého psychiatra. V tu dobu jí také pomohly telefonické konzultace s neziskovou organizací Úsměv mámy, která pomáhá maminkám s poporodními depresemi. Na doporučení psychiatra pak kontaktovala také spánkovou terapeutku, která jí pomohla vylepšit spánkovou hygienu: každodenně si stele postel, aby se do ní zase večer těšila, snaží se chodit spát ve stejný čas. Před spaním si také zakázala dívání do telefonu či počítače, a když Ida usne, přichází na řadu i pohodový večer s partnerem. Mezi terapeutické doporučení patřila i meditace.

A jaké radě od okolí se dnes nejvíc směje? „Ať zkusím pít meduňkový čaj,“ odpovídá bleskově na mou otázku. „To jsou takové věci, které mě dokážou neskutečně vytočit. Když nemůžu několik dnů spát nebo se budím každých dvacet minut, je jasné, že se snažím hledat jakékoliv řešení, jen abych znovu zabrala. A na co se mě okolí zeptá, když se jim se svými nočními trablemi svěřím? Zda jsem zkusila i meduňkový čaj. Tak asi ne, ten jsem asi ještě nezkusila, když celou noc jen googlím, co mám se sebou dělat,“ vypráví Veronika ironicky.

„Hlavně že máš zdravé dítě.“ Takové utěšení mi nepomáhalo

Veronice kromě odborné pomoci a antidepresiv pomohl především partner a jeho rodina, u které v tom nejkritičtějším stavu před zabráním antidepresiv nalezla s Idou útočiště. „Moje rodina žije na Moravě a v tu dobu navíc byla pandemie v plném proudu, takže jsme se delšího cestování báli. Pomoc partnerovy rodiny mě doslova zachránila. Díky této podpoře jsem věděla, že když už to dál nepůjde, je tady nějaké jištění, které mi pomůže. Důležité pro mě bylo jejich pochopení,“ přibližuje třiatřicetiletá Veronika.

Dlouho dobu se styděla své rodině přiznat, s jakými problémy se potýká. „Nechtěla jsem si říct o pomoc a pořád jsem se přesvědčovala, že to zvládnu. Myslím, že se pořád málo mluví o tom, jak je šestinedělí pro novopečené matky náročné, ať už člověk má nebo nemá psychické problémy,“ zamýšlí se bývalá organizátorka, která v době největší únavy chtěla často brečet. „Nejhorší bylo hlavně to nepochopení okolí, které mi pořád říkalo: ‘Buď ráda, že máš zdravé dítě‘. Samozřejmě že za to jsem ráda, ale v tomhle stavu by mi pomohlo jen to, aby si dítě někdo na tři hodiny odvezl, já měla čas si dát sprchu, chvíli klid, mohla se najíst a odpočinout,“ dodává.

I když Veronice po několika týdnech antidepresiva zabrala a ona se už teď cítí lépe, spánek je pro ni stále velké téma. A i když to podle jejích slov není tak fatální, stále má noci, kdy nemůže usnout nebo se probudí kvůli dceři ve čtyři hodiny ráno a dál už neusne. „Díky lékům se pocity úzkosti obrousily, občas mě ale naštve, když má Ida horší noc a pořád se budí, protože bych se jednoduše potřebovala vyspat. Čím víc na to ale tlačím, tím je to horší. Spánek není výkon, je to věc, která musí být v klidu. A když v klidu nejsem, tak prostě nefunguje,“ uzavírá.

Nespala a přemýšlela, co v práci mohla udělat lépe

Při nekonečném boji, kdy rozum člověku říká, že nutně potřebuje odpočinek, ale tělo se pořád vzpírá, cítila naprostou bezmoc a vztek. Byla naštvaná sama na sebe, že svůj organismus nedokáže dostat pod kontrolu. „Nejhorší je, když máte před sebou službu, nemůžete usnout a hlavou vám šrotuje, že už zbývá jenom několik hodin a vy jste přitom ještě ani neusnuli,“ líčí Irena své trápení. Když navíc zaslechla, jak jiný člen domácnosti například cinká v kuchyni nádobím, tak v ní negativní emoce přímo vřely.

Navenek se ale ovládala a snažila se svým nejbližším po dobrém vysvětlit, proč potřebuje, aby zůstali potichu. Se stejným klidem se navzdory narůstajícímu spánkovému deficitu chovala ke kolegům a pacientům v práci. Tam ji ovšem někdy pronásledovaly obavy, aby kvůli nedostatku energie neztratila pozornost. Proto se pravidelně zásobila kofeinem, což ji sice z krátkodobého hlediska se soustředěním pomáhalo, ale současně tím svůj problém s nespavostí dále živila.

Kateřina Červenávýzkumnice spánku a chronobiologie,
Přírodovědecká fakulta UK, Národní ústav duševního zdraví

I když má, částečně i kvůli rokům praxe ve zdravotnictví, obavy z prášků na spaní, přiznává, že jeden typ párkrát přece jenom vyzkoušela. „Prášek mě sice zklidnil, zastavil mi myšlenky, abych pořád neodbíhala k tomu, co mě čeká, jak to stihnu a podobně, ale když jsem se ráno probudila, cítila jsem se po něm otupělá. Rozhodně jsem z postele nevstávala svěží. Někdy už pochopitelně nemáte jinou možnost,“ říká Irena.

V nezastavitelném proudu myšlenek ovšem neřešila jenom každodenní maličkosti, ale často se vracela i k dilematům, před která ji stavělo její zaměstnání. „Někdy přemýšlíte nad tím, co jste mohli udělat jinak, lépe. Navíc o některých věcech sami ani nerozhodujete. Kolikrát byste sami jednali jinak, ale nejste lékař, jste sestra, která sice hodně věcí ovlivní, ale v klíčových momentech musí respektovat příkaz lékaře. To mě na mé dřívější práci semílalo, už jsem si to všechno nechtěla nosit domů, a tak jsem definitivně odešla,“ vrací se Irena k životnímu rozhodnutí, od kterého si slibovala změnu k lepšímu.

Nyní je už necelé dva roky zaměstnaná ve vězeňské nemocnici, kde se stará o pacienty na jednotce intenzivní péče. „Pořád pracuju na směny, ale stresu je tam přece jenom o trochu míň. Na ARO celou směnu bojujete, abyste někomu zachránili život, zatímco ve vězeňské nemocnici tak vypjaté situace většinou neřešíte. Pečuju tam třeba o diabetiky, kterým koriguju dávky inzulinu, a zároveň mám oproti dřívějšku na starost i docela velké množství papírování,“ popisuje.

Syn s ní o něčem mluvil a ona si to nepamatovala

Razantní změna spánkového režimu ale u Ireny i přes úbytek stresu nenastala. Její mladší syn, který před časem oslavil 18. narozeniny, si všiml, že si matka často nepamatuje, o čem s ní předchozí den mluvil. „Spoustu věcí dělám bezmyšlenkovitě jako robot. Jedu na autopilota, dám jídlo do trouby, pak se udržuju v bdělém stavu, aby se to nespálilo, ale jinak jsem mimo. Dlouho to na mně nebylo poznat, děti mi říkaly, ať si jdu lehnout a já jsem vždycky odpovídala, že to je dobré, že to zvládnu. Před pár měsíci ale mladší syn zaznamenal, že se to děje pravidelně, a začal se mnou o tom mluvit,“ svěřuje se Irena.

Rozhovor se synem ji přiměl začít uvažovat o tom, jestli by neměla trochu zvolnit. Odpočinek je totiž pro Irenu, která se ráda zaměstnává dalšími a dalšími činnostmi, něčím, do čeho se musí nutit. „V posledních týdnech se po příchodu domů snažím jít do postele skoro hned. Dám si jen rychlou sprchu, protože se mi stávalo, že když jsem před spaním chtěla udělat ještě něco dalšího, překročila jsem práh a usnout se mi už nedařilo. A když mi usnout nejde, věnuju se jen méně produktivním aktivitám jako čtení nebo háčkování, které bych dřív vnímala jako ztrátu času,“ vyzdvihuje Irena a upíjí z hrnku cappuccina.

Kateřina Červenávýzkumnice spánku a chronobiologie,
Přírodovědecká fakulta UK, Národní ústav duševního zdraví

Spotřeba kávy je další věcí, kterou se pro vlastní dobro pokouší omezit. Za den si dopřává maximálně dva šálky a ten druhý si dává nejpozději ve tři odpoledne. V neposlední řadě si klade za cíl pravidelněji, ideálně třikrát denně, jíst. Dřív totiž zažívala stavy, kdy do práce přicházela s bolavým žaludkem, nebo se po noční směně vrátila domů, a protože nevěděla, jestli si dát jídlo vhodné k snídani nebo k večeři, nakonec raději nesnědla nic.

Irenin starší, 25letý syn matce přesto doporučoval, aby si zašla k psychoterapeutovi, k čemuž se zatím neodhodlala. „Život mě baví, mám spoustu zájmů a pořád jsem přesvědčená, že má můj problém spíš fyziologické důvody než ty psychologické. Proto ho chci nejdřív zkusit vyřešit bez odborné pomoci,“ uvažuje Irena. Nabízí se však otázka, jestli jednou z psychologických příčin jejích nesnází nemohou být nepřiměřeně vysoké nároky, které si na sebe i vzhledem ke své profesi klade.

„Můj táta je voják z povolání, který sám prošel přísnou výchovou. Vždycky byl perfekcionista, takže mě vedl k tomu, abych dělala co nejvíc proto, aby věci byly dokonalé. Pořád si to v sobě nesu a on si teď paradoxně uvědomuje, že při mé výchově dělal chyby. Chtěl by, abych přehodnotila to, co mě celý život učil. Přesvědčuje mě, že všechno nemusím dělat perfektně, ale když si tohle myšlenkové nastavení jednou zakódujete, tak se to dost složitě vrací zpátky,“ zdůrazňuje Irena.

Za největší problém ovšem považuje, že stát problematiku neuvěřitelného pracovního zápřahu zdravotních sester nijak systémově neřeší. „Nedostáváme například žádné rekonvalescenční pobyty. Nikdo nemyslí na to, že po náročných službách přijdeme domů, kde se máme starat o děti, ani na to, že je mezi námi spousta samoživitelek, které to bez podpory partnerů mají ještě mnohem těžší,“ dodává Irena na závěr.