Průzkum probíhal od září do prosince 1974 a zahrnul přibližně pět tisíc dětí. Podle tehdejších diagnostických kritérií, která jsou dnes považována za příliš mírná, splňovalo podmínky pro otravu olovem asi tisíc z nich, tedy zhruba pětina vyšetřených. Podle současných měřítek by však známky otravy olovem vykazovalo až devadesát procent sledovaného souboru. Oficiální komunikace tehdy rozsah problému neodrážela. Pokud se o celé akci vůbec psalo, byla označována jako preventivní zdravotní prohlídky. Stranický deník Trybuna Robotnicza ji popisoval jako běžné srovnávání zdravotního stavu dětí z průmyslových a nezatížených oblastí.
Jen několik měsíců před zahájením průzkumu, v červenci 1974, navštívil Katovice sovětský vůdce Leonid Brežněv. Oslavy 30. výročí Polské lidové republiky tehdy provázela masová účast, průvody, vlajky i demonstrace průmyslové síly regionu. Brežněv při této příležitosti převzal průkaz čestného pracovníka katovického závodu s číslem jedna. Zatímco oficiální propaganda oslavovala úspěchy průmyslového Slezska, o několik měsíců později už v Szopienicích začaly ubývat děti ve školních třídách.
Organizace samotného průzkumu byla mimořádně náročná. Jolanta Wadowska-Król osobně přesvědčovala rodiče, aby své děti přivedli k vyšetření, a zároveň je žádala, aby o celé věci nemluvili. Navzdory obavám a nejistotě rodiče spolupracovali. Podle vzpomínek zdravotní sestry Wiesławy Wilczek sehrála zásadní roli důvěra, kterou místní k lékařce měli. Když řekla, že je situace vážná, lidé to brali bez dalšího zpochybňování.
S přibývajícími výsledky se začaly plnit nemocnice dětmi, které potřebovaly léčbu. Ta spočívala v chelační terapii, tedy nitrožilním podávání látek, které na sebe vážou olovo a umožňují jeho vyloučení z organismu. Léčba probíhala v několika městech v regionu, mimo jiné v Zabrzi, Ligotě, Sosnowci a Janowě. Kapacity ale rychle přestávaly stačit. Zdravotnická zařízení hlásila, že další pacienty už nemohou přijímat, a děti musely být umisťovány i mimo standardní lůžková oddělení.
Do řešení situace se proto zapojilo i vojvodské Středisko matky a dítěte vedené doktorkou Zofií Kajzerowou, které zajistilo místa v sanatoriích. Největší část dětí směřovala do zařízení Kubalonka v Istebné, kde byla významná kapacita vyhrazena právě pro pacienty s otravou olovem. Do sanatorií začaly pravidelně odjíždět autobusy s dětmi z postižené oblasti. Wiesława Wilczek je doprovázela, pomáhala je usadit a poté se sama vracela zpět prázdným autobusem.
Mezi hospitalizovanými byly děti ze čtvrti, kde mnohé domácnosti neměly ani tekoucí vodu. Vodu na koupání si obyvatelé ohřívali v kovových vanách, zatímco ve stejném prostředí se na parapetech a v domácnostech usazoval prach z huti. Opatření se přitom dotkla i rodiny samotné Jolanty Wadowské-Król. Do sanatoria odjela také její tříletá dcera a šestiletý syn, protože i oni žili v Szopienicích ve stejných podmínkách jako ostatní místní rodiny.
Přezdívka „Matka Boska Szopienicka“ se zpočátku objevovala ironicky. Použila ji nová ředitelka krajské hygienické stanice na adresu lékařky, která podle ní zbytečně šířila obavy a mluvila o otravě olovem. Postupně se ale toto označení mezi obyvateli ujalo v úplně jiném významu. Rodiče a pacienti je začali používat jako výraz úcty k ženě, která se jako jedna z prvních rozhodla problém otevřít a aktivně řešit.
