Sedm rohlíků, slanina, sýry a sladkosti jen k snídani. Tomáš se projedl až na neuvěřitelných 265 kilo

Pro Tomáše Lorincze ze slovenské vesnice nedaleko Šah se běžné činnosti postupně změnily v téměř nepřekonatelné překážky. Kvůli extrémní obezitě byl odkázaný na pomoc rodičů a přátel, nedokázal ujít ani kratší vzdálenosti a v posledních letech už nemohl dokonce ani normálně spát vleže. Účast v pořadu Extrémní proměny proto vnímal jako šanci, jak svůj život zásadně změnit.

„Jen na tobě bude záležet, jestli se s nelehkou výzvou, která tě v následujících dnech čeká, vůbec popereš,“ upozornil ho trenér.

Spát mohl už jen vsedě

Důsledky Tomášovy hmotnosti byly v každodenním životě mnohem závažnější, než si jeho okolí dlouho připouštělo. Jeho matka Emílie popsala, že její syn už nebyl schopný spát běžným způsobem. „Poslední roky spal už jen vsedě, protože když ležel, dusil se pod vlastní tíhou. Kdyby se mu něco stalo, museli by ho odvést hasiči, protože by ho nikdo nezvedl,“ rozpovídala se v pořadu jeho matka Emílie.

Zároveň připustila, že rodina Tomášovi možná příliš dlouho usnadňovala život a tím mu nevědomky pomáhala v nezdravém způsobu fungování pokračovat. „To bylo jen – mami, podej to, přines to. Jen jsem ho obsluhovala, ale už to musí přestat. Byla bych ráda, kdyby se o sebe uměl postarat sám,“ říká rozhodně matka.

Ani jeho otec Ladislav dlouho přesně netušil, jak vysoké číslo by váha u syna ukázala. Doma to totiž nebylo možné zjistit. „Doma máme váhu jen do sto sedmdesáti kilo, což je na něj málo. Sám mám problém, ale taky ho musím obskakovat. Co s ním? Je náš. Jinak se to nedá,“ sdělil pan Ladislav.

„Je mi jasné, že musím něco ve svém životě změnit, protože moje tělo je nepoužitelné, a to doslova. Je to brutál. Běžný člověk do sto kil si neumí představit, v čem všem mě omezuje. A že toho je. Dřív jsem si neuvědomoval, že jsem větší, protože jsem měl kondici. Pak jsem ale začal pracovat v Maďarsku v logistice kamionové dopravy. Za pět let sezení v kanceláři jsem přibral sto kilo,“ líčí před kamerou Tomáš.

Nešlo přitom pouze o zdravotní nebo estetický problém. Tomáš ztrácel především samostatnost. I obyčejná návštěva přátel pro něj znamenala plánování dopravy a přemýšlení, kdo ho dostane zpět domů.

Jeho přání přitom nebyla nijak výjimečná. Chtěl se znovu pohybovat bez pomoci, udělat si řidičský průkaz a jednou si třeba zahrát s kamarády fotbal. Právě fotbal zůstával důležitou součástí jeho života i v době, kdy už ho sám hrát nemohl. Ve vesnici, kde s rodiči a přáteli trávil víkendy po pracovním týdnu v Maďarsku, působil ve vedení místního klubu. Jako vyučený kuchař a číšník navíc během sezony pomáhal s přípravou občerstvení, i když většinu práce musel dělat vsedě.

Sedm rohlíků, slanina, sýry a sladkosti

Jedním z hlavních problémů byl Tomášův dlouhodobý vztah k jídlu. Jeho běžná snídaně měla rozměry, které by mnoha lidem vystačily na celý den. Ráno si dával slaninu, klobásu, několik druhů sýra, salám, vařené vejce a sedm rohlíků. Následovala káva, cola, energetický nápoj a také množství sladkostí, kterým sám říkal „specialitky“. Ani taková snídaně ale neznamenala, že by vynechal oběd.

„Nejde to jinak, musím svůj závazek dodržet, nesmím se přežrávat. Před prvním vážením jsme si s trenérem Marošem určili cíl, že zhubnu na polovinu své váhy. Otevře se mi zase celý svět, budu moct sportovat, věnovat se turistice, prostě dělat, co jsem už dlouho nemohl, ale co ostatní dělají naprosto běžně,“ sliboval si na začátku Tomáš od Extrémních proměn.

Pro Tomáše tak nebylo hlavním cílem pouze číslo na váze. Doufal, že díky proměně získá zpět něco, co postupně ztratil – možnost pohybovat se bez pomoci druhých a vést život, v němž obyčejná cesta na návštěvu, spánek nebo krátká procházka nebudou představovat několikahodinový problém.

Zdroj: TV Nova