reklama
 

Nechceme být dobří, chceme být úspěšní. Ztrácíme tak psychickou odolnost, říká psychiatr Nawka

Alexander Nawka je hezký mladý sympaťák. Milý a chytrý, byla by radost si s ním zajít na kafe. Báječně se s ním povídá i v jeho psychiatrické ambulanci.

Foto: Thinkstock

Někdy stačí málo. Symbolická kapka, kterou pohár přeteče a posune nás k psychické poruše, jak se stává u každého druhého - a to doslova. To, že jsme momentálně duševně zdraví, níc neznamená.

Doktor Alexander Nawka vysvětlil, proč to tak je. A k tomu  mnoho dalších věcí. Včetně dobré rady, jak se "nezbláznit".

Ve světě se dějí strašné věci. Projevuje se to nějak ve vaší praxi? Máte víc pacientů, kteří se bojí budoucnosti?

Neřekl bych, že bychom měli větší nával v čekárně, ale jistě je pravdou, že mojí stávající pacienti dávají do jisté souvislosti případná zhoršení stavu s mírnou negativních zpráv, které se na ně valí z médií. Nejvýrazněji se tyto zprávy podepisují na psychické rovnováze u pacientů s úzkostnými poruchami, či u pacientů s depresemi. U těch zapadají do jejich patologicky, černě zbarvených myšlenek. Nelze vyloučit, že mohou představovat i ono pomyslné pošťouchnutí směrem k sebevražednému jednání.

Z nedávného příběhu vraždy v nákupním centru na Smíchově jde mráz po zádech. Kdo myslíte, že selhal?

To asi není úplně otázka na mě. Informace čerpám pouze z médií. Pokud jsem ale zachytil všechno správně, tak se již k chybě přihlásila policie.

MUDr. Alexander Nawka, Ph.D.

MUDr. Alexander Nawka, Ph.D.

Je vedoucím psychiatrické ambulance kliniky INEP.  Absolvoval několik zahraničních stáží a stipendijních pobytů v Německu, Británii, Brazílii, Japonsku a Indii. Mimo jiné působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN jako odborný asistent, kde se kromě klinické práce věnuje i vědecké činnosti a výuce. Klinické práci se věnuje i v psychiatrické ambulanci v Drážďanech v Německu.
Zaměřuje se především na diagnostiku a léčbu úzkostí, deprese a dalších poruch nálady, schizofrenie a neurodegenerativních onemocnění.

Jenže spousta lidí má v blízkém okolí někoho, kdo terorizuje a vyhrožuje násilím. Přitom dostat dnes někoho "do blázince", je takřka nemožné. Musel by s léčbou sám souhlasit. Je to tak správně?

To je dost složitá otázka. Jak říkáte, dostat někoho na psychiatrii proti jeho vůli je v současnosti obtížné, ale je to tak správně. Zásadní je, co myslíme tím, že "terorizuje" své okolí. Za prvé, ne každý kdo se dopouští takového chování, je duševně nemocný a tudíž místo psychiatrie patří spíše do rukou policie, za druhé, aby jej bylo možné za takové chování hospitalizovat proti jeho vůli, muselo by být splněno několik podmínek. Jednak by dotyčný musel trpět duševní nemocí, a zároveň by musel být nebezpečný svému okolí. Z vlastní zkušenosti vím, jak je někdy těžké v konkrétním případě rozhodnout. Psychiatrie je zde pod tlakem ze dvou stran. Mnozí včetně veřejnosti by si přáli, aby tzv. pod zámkem držela všechny i jen vzdáleně nebezpečné pacienty, na druhou stranu by asi jen těžko šlo přistoupit na to, že bychom bez většího důvodu mohli hospitalizovat kohokoliv. Riziko, že by pak docházelo k zneužití tohoto opatření, by pak bylo velmi velké.

Počet pacientů psychiatrických ambulancí i nemocnic stále roste. Čím to je? Čeho se lidé nejvíc bojí, jaké jsou strachy moderního světa?

Naše západní společnost prošla v posledních několika dekádách takovými změnami, jakými předtím neprošla za několik staletí. Pozorujeme ústup od tzv. tradičních hodnot, kdy nová generace neprahne potom stát se "dobrým", ale spíše "úspěšným" člověkem. Kdy řada z nás je řízená hodnotami vnějšího světa, častokrát pomíjivých, materiálních statků, které utiskují ty opravdové potřeby uvnitř každého z nás.

Svět kolem nás není nebezpečnější, ani těžší než před pěti sty lety, spíše naopak, ale naše subjektivní prožívání toto reflektovat nemůže. Dnes již lze říct, že je vědecky prokázáno, že štěstí a ekonomická prosperita jsou na sobě závislé pouze do jisté míry. Pocit sounáležitosti, být prospěšný pro společnost, žít v harmonickém vztahu, vychovávat děti, mít přátele a setkávat se s nimi, mít pestrý vnitřní svět, to všechno nám pomáhá udržet psychickou odolnost. Ale to jsou hodnoty, které již dnes nejsou v takové módě. Individualizmus a materializmus vítězí.

Svou roli v celkové kvalitě duševního zdraví společnosti hrají i média. V současnosti více než kdykoliv předtím představují média klíčového hráče při tvorbě názoru na celou řadu otázek. Duševní poruchy a duševní nemocné nevyjímaje. Bohužel celá řada médií místo odpovědné žurnalistiky dbá více na svůj ekonomický prospěch, kdy účel světí prostředky. Je jednodušší prodat článek s lidskou tragédii na podkladu duševní nemoci, než psát o tom, že řada duševně nemocných žije naprosto plnohodnotný život. Nehledě na to, že to, že jsme momentálně duševně zdrávi, neznamená, že tomu tak bude napořád. Téměř padesát procent populace si projde alespoň jednou za život psychickými potížemi vyžadujícími konzultaci odborníka.

Má člověk spíš své strachy uvnitř sebe?

Každý z nás si již od narození nese svoje strachy. Jsou to generacemi ověřené spouštěče, které naším předkům dali onu pomyslnou výhodu, že přežili až do dnešních dnů. Sem můžeme řadit strach ze tmy, strach z výšky či strach z bouřky. Jsou přítomné u velké části populace. Druhou skupinou jsou pak "strachy" naučené, které přicházejí s prožitými zkušenostmi. K řadě z nich dospěje opět velká část z nás, např. strach ze smrti nebo strach z opuštění. Když se strach stane chorobným, objevuje se bezdůvodně, mluvíme o fóbii. Zde patří ony známe strachy, jakými jsou klaustrofobie, arachnofobie či sociální fobie.

Objevují se nějaké nové psychické nemoci - nové diagnózy, které jsme dřív neznali?

Ano i ne. Známe diagnózy, které jsou takzvaném na ústupu a pak ty, které jsme ještě před několika lety neznali, případně jejich četnost, přesněji řečeno diagnostika, nyní roste. Do velké míry to však způsobuje umělé dělení diagnóz na menší pod-diagnózy. Když bychom srovnali počty diagnóz v současné psychiatrické klasifikaci s tou před 150 lety, tak by ten rozdíl v jejich počtu byl enormní. Schizofrenie už dávno není jedna diagnóza, ale má celou řadu variant, stejně tak jsme schopni rozdělit i demence či úzkostné poruchy na celou řadu menších podjednotek. S příchodem nových drog se rozrůstá spektrum závislostí.

Neřekl bych však, že by to mělo souviset s větší nemocností současné populace, spíše mnohdy umělým dělením známých diagnóz pod tlakem vědeckých poznatků, ale taky lobbistických skupin z řad farmaceutických společností či samotných psychiatrických zájmových skupin. Základní skupiny psychických nemocí se však nemění a žádná zcela nová skupina nemocí nepřibyla.

Sám nemám tak dlouhou praxi, abych dokázal srovnat situaci před padesáti lety a nyní, ale s celou řadou zcela radikálních změn kolem nás, jakými jsou postupné "srůstání" lidí s technickými vymoženostmi, přestavěním věkové pyramidy vzhůru nohama, ekologickými hrozbami, komodizací medicíny, apod. můžeme očekávat další změny.

Zastavit se můžeme i u postupující emancipaci žen. S celou řadou pozitiv, které tento celospolečenský trend přinesl, však přichází i něco, o čem se možná tak často nemluví. Sám mám zkušenost s celou řadou emancipovaných, ale právě v jejím důsledku, psychicky strádajících mladých žen. Často se takových žen řada mužů obává, nebo mají ony samotné vysoké nároky, případně se cítí samy být pod tlakem, které soudobá společnost od každé ženy očekává. I to jsou důvody, pro které je úzkostných poruch, zvláště u mladých žen, nepoměrně více než u mužů. Biologický tlak přírody spojený s početím, porodem a výchovou dětí či zajištěním bezpečného hnízda pro děti, naráží na společenský tlak, kdy je potřeba se vyrovnat s laťkou nastavenou muži. U mužů však biologické vnitřní hodiny tak rychle neběží.

Dřív se lidé strašili polednicemi, hastrmany, strašidly. Dnes se dívají na horory. Je to podobný druh strachu, jakým se "bavili" naši předkové?

Strach patří mezi základní lidské emoce. Je pravdou, že řada lidí si ráda uměle navozuje pocity strachu. V období krize, válek či nepokojů to však jde se sledovanosti hororů, ale i jiných úzkost způsobujících filmových žánrů - thrillery, detektivky, vojenské filmy-  rapidně dolů. Naopak, v období míru, mají lidé tendenci tyto pocity vyvažovat. Asi aby na tyto emoce zcela nezapomněli a zůstali "připraveni". Období, která přejí komediím, jsou naopak dobrým ukazatelem, že společnost prochází nelehkým, úzkostným obdobím a právě skrz komedie si lidé saturují potřebu prožívání pozitivních emocí. V minulosti tomu bylo také tak, akorát výrazové a umělecké prostředky byly jiné.

Jak se díváte na podávání psychiatrických léků - jsou to opravdu "oblbováky"? Mění osobnost? Nebo jsou to jen vedlejší příznaky, nad nimiž převažují výhody?

Jelikož sám ve své praxi řadu psychiatrických léků předepisuji, nemohu říct, že by mělo jít o "oblbováky". Je pravdou, že řada psychiatrických léků může mít i tlumicí účinek, ale zdaleka nejde o všechny. Dále jako všude i u psychiatrických léků platí, že jejich přínos závisí na správné indikaci. Ten samý lék může jednomu pacientovi pomoct, druhému nepomůže vůbec, třetímu navíc ještě uškodí.

Ostatně jako velká většina léků užívaných u jiných lékařských odborností, ani psychiatrické léky neléčí samotnou příčinu onemocnění, ale "jenom" potlačují nepříjemné příznaky nemocí. Tudíž všem pacientům připomínám, že užívání léků je jenom část úspěchu v léčbě jakékoliv duševní nemoci. Ať už je to deprese, panická porucha, demence či hyperaktivita u dětí.

Co se týká dotazu na změnu osobnosti, obvykle pacientům odpovídám protiotázkou. Znáte něco, co nemění osobnost? Všechno co se děje kolem nás, neustále ovlivňuje naši osobnost. Choroba samotná, každý prožitek, reakce okolí, atd. Čili přímé a nevratné dopady u moderních léků na osobnost člověka nemají o nic významnější dopad, než to, kdyby se neléčil. Otázka je o to zajímavější, že žijeme v zemi, kde je velmi vysoká průměrná spotřeba alkoholu na osobu. O negativním vlivu alkoholu na osobnost člověka asi nemá cenu mluvit. Ale evidentně to zase až tak neprožíváme.

Jakými obtížemi dnes lidé nejvíc trpí po psychické stránce? S čím za vámi nejčastěji přicházejí?

Nejčastější duševní nemoci, pro které přicházejí pacienti k psychiatrovi, jsou úzkostné poruchy a deprese. Tyto nemoci se navíc častokrát kombinují. V řadě případu si pacienti stěžují i na nespavost. Důvodem jsou pak nejklasičtěji disharmonické vztahy s nejbližšími, tíživá sociální situace, špatné poměry na pracovišti, přepracovanost, či nedostatečná psychohygiena.

Máte na své pacienty dost času? Jak dlouho můžete naslouchat člověkovi, který k vám přijde?

V INEPu máme na vstupní vyšetření s pacientem vyhrazenou jednu hodinu, následné kontroly jsou kratší a jejich délka je individuální, v závislosti na konkrétním pacientovi a jeho potřebách. Řada našich pacientů kromě psychiatrie dochází i na individuální či skupinovou psychoterapii. Kdyby ale bylo čistě na mně, tak bych si dovedl představit i delší časovou dotaci na jedno vyšetření. Nicméně nežiju na vlastní planetě, a protože jsme součástí zdravotnického systému, kde hlavní slovo mají zdravotní pojišťovny, nezůstává nám častokrát nic jiného, než přistoupit na jejich pravidla.

Jaký je vlastně rozdíl mezi psychologem a psychiatrem? V čem se liší pomoc, kterou mohou poskytnout?

Psychiatr je v první řadě lékař, který vystudoval všeobecné lékařství na lékařské fakultě. Pacientům nabízí komplexní péči, tzn. diagnostiku duševních nemocí i jejich terapií, ať už ve formě farmakoterapie tak psychoterapie. Psycholog má vystudovanou psychologii, není tedy lékařem, nabízí ale taky celou řadu diagnostických a terapeutických metod. Psycholog vám na rozdíl od psychiatra nemůže předepsat léky, vystavit neschopenku či vystavit žádanku na CT-čko či magnetickou rezonanci. V případě složitější diagnostiky, případně dlouhodobé psychoterapie je však jeho role naprosto zásadní. Sám za sebe souhru psychiatr - psycholog častokrát využívám.

Je psychické onemocnění pořád ještě stigma, ze které se pacienti stydí?

Situace se pozvolna ale jistě mění k lepšímu. Zvláště pak ve větších městech je situace odlišná než před řekněme dvaceti lety. Psychické nemoci jsou už mnohem lépe přijímané okolím. Je ovšem velký rozdíl, o jakých duševních nemocech se bavíme. U nespavosti, závislosti na tabáku či demence, je stigmatizace velmi nízká. O něco vyšší pak bývá u úzkostných a depresivních poruch. Nicméně ani zdaleka nedosahuje takové míry jako je to u schizofrenie nebo některých závislostí, například závislost na heroinu.

Zvláště u schizofrenie je situace dlouhodobě neutěšená. Stereotypní prezentace pacientů se schizofrenií médií jako násilných, nepředvídatelných a zvláštních lidí, přispívá k udržování stigmatizačních postojů. Praktické dopady stigmatizace, která pro tyto pacienty, ale i příbuzné znamená trpět různé formy diskriminujícího chování, jsou častokrát horší než snášet příznaky samotné nemoci. Říkáme, že pacient se schizofrenií si již při stanovení diagnózy odnáší rovnou dvě nemoci, schizofrenii a stigmatizaci.

Je zde však i úplně protichůdný fenomén, který k nám přichází ze západu, a to ten, že přicházejí pacienti, kteří mají pocit, že mít svého psychiatra, případně psychoterapeuta, tak nějak patří k dobrým mravům. Dokonce je pro někoho dnes i trendy, mít "depku".

Souhlasíte s názorem, že duše a tělo se vzájemně ovlivňují a nemoc jedné části člověka může způsobit onemocnění i u té druhé?

Myslím, že jsme už mnohem dále, a to na co se ptáte, již není pouhý názor ale jasně prokázaný vědecký fakt. Každé tělesné onemocnění zanechá stopu na duši, a stejně tak duševní nemoci mohou skrze řadu neurohumorálních, vegetativních či imunologických mechanizmů oslabovat tělesné funkce. Společným faktorem, který má neblahý podíl na rozvoji psychických onemocnění a následně oslabuje obranyschopnost organizmu, je dlouhodobý stres.

Společné propojení duševních a tělesných funkcí lze ovšem využít i směrem k úzdravě. To jak prospěšná je pravidelná fyzická aktivita při odbourávání nahromaděného psychického stresu ani není potřeba mluvit. Stejně tak je už dnes potvrzené, že depresivní a úzkostní pacienti mají vyšší pravděpodobnost rozvoje řady tzv. psychosomatických onemocnění. Kde prapůvod nemoci může být "zakopán" v nevyřešených mezilidských vztazích, ale dopad nemoci může být v konečném důsledku v podobě tělesné nemoci, jakým jsou bolesti zad, astma, migréna či žaludeční vředy. Ideálně je proto nezahálet a provádět kromě fyzické aktivity i pravidelnou psychohygienu.

Kdybyste měl ze svého oboru doporučit jedinou věc, co by to bylo?

Zamyslete se nad tím co je pro vás v životě opravdu důležité a co vás činí dlouhodobě šťastnými. Většinou vám to dokáže říct samotné tělo. Nepotlačujte proto svůj vnitřní hlas a naučte se jej naopak důkladně poslouchat. Nenechte jej přehlušit zdánlivě naléhavějšími, aktuálními potřebami zvenku. Jedna konkrétní rada může znít: Naučte se říkat "ne". Neuvědomujeme si to, ale za každým  "ano" na sebe bereme nějakou další odpovědnost. Ať už v práci či doma. Každé "ano" tak v sobě nese zamlčené "ne" pro nás samotné. Dlouhodobá preference všeho jiného než nás samotných povede dříve nebo později k rozvoji duševních potíží. Myslete na to.

Růžový indiánek, červená smršť i jedovatá zelená. Sledujte nepovedené róby z Grammy | Video: Reuters

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama