reklama
 

Pomáhat je povinnost, říká žena, která našla 9000 dárců kostní dřeně

Když v nemocnici viděla umírat tříletého chlapečka na leukémii jenom proto, že se pro něj nenašel vhodný dárce dřeně, rozhodla se s tím něco dělat.

Foto: Thinkstock

Paní Zdenka Wasserbauerová (75) za posledních devatenáct přesvědčila skoro devět tisíc lidí, aby vstoupili do registru dárců kostní dřeně. Místo, aby se nudila v důchodu, jezdí po školách, přednáší a vysvětluje studentům i dalším mladým lidem, aby se šli zapsat do registru dárců kostní dřeně.

Proč to všechno vlastně děláte, když byste měla už čtrnáct let nárok jenom odpočívat?

K dobročinnosti jsem měla vždy velmi blízko. Celý život jsem však pracovala jako účetní, moc času a možností dělat něco dobrého pro své okolí jsem tedy neměla. To se však změnilo po tom, co jsem se setkala tváří v tvář s nemocí zvanou leukémie.

Když byl můj vnuk ještě malý, touto zákeřnou nemocí onemocněl. Měl naštěstí typ leukémie, u kterého není potřeba transplantovat kostní dřeň. I když to bylo náročné pro něj i celou naši rodinu, nakonec se uzdravil. 

To bylo pro jistě velké štěstí. Vy jste ale jen s úlevou za sebou nezavřela dveře a naopak jste se rozhodla pomáhat druhým...

V nemocnici na pokoji s ním ležel tříletý chlapec, který kostní dřeň od dárce potřeboval, ale bohužel se jí nedočkal a zemřel. Tehdy v našem registru bylo totiž jen jedenáct tisíc dárců. Bylo to strašné, hodně jsem se kvůli tomu tenkrát nabrečela. Jeden lékař mě při tom pláči viděl a řekl mi památnou větu: "Plakat nestačí. Lepší je dělat něco pro to, aby se to neopakovalo.“ A tak to celé začalo...

Koho jste oslovila?

Rozhodla jsem se, že se pokusím získat nové dárce do registru kostní dřeně, a začala jsem s tím u nás v práci v 'Barumce'. Na firemní poradě jsem s prosbou předstoupila před pět set zaměstnanců, tři sta z nich se do registru skutečně zapsalo. Z toho jsem měla velkou radost a zároveň mě to motivovalo k dalšímu náboru.

Kam jste se obrátila?

V registru je dobré evidovat co nejmladší lidi, u nichž je vyšší naděje, že se skutečně stanou dárci. S přibývajícím věkem většinou také přibývají nemoci a člověk se tudíž už později jako dárce kostní dřeně nehodí. Proto jsem začala objíždět střední školy.Každý rok mám desítky přednášek, díky tomu už se mi podle propočtů lidí z registru podařilo sehnat asi 8900 lidí.

Nebylo to ale úplně jednoduché, že? Jak to máte třeba s dopravou?

Protože nemám auto, do škol se dopravuji vlaky a autobusy, tam pak tři čtvrti hodiny přednáším. Překvapilo mě, že studenti dost často mají o leukémii a kostní dřeni velmi málo informací, přitom si je můžou snadno najít na internetu.

Na druhou stranu, například na zdravotnických školách se pak do registru zapíše třicet nebo čtyřicet procent studentů. Ne vždy je to hned. Setkala jsem se s mladými lidmi, kteří se do registru zapsali až za pár let po mojí přednášce, nejdříve jim chybělo odhodlání, důležité však je, že nezapomněli.

Jak dokážete skoro denně mluvit o tak vážném a smutném tématu? Ne každý případ má totiž dobrý konec.

Je mi to moc líto, ale vždy raději myslím na ty případy, které dobrý konec měly. Podaří se zachránit 75 % lidí, což je mnohem více než před pár desítkami let. Výzkum jde totiž hodně dopředu a věřím, že brzy už bude leukémie běžně vyléčitelná nemoc. Bez dárců se ale nikdy neobejdeme. Protože zároveň přibývá počet diagnóz, které se úspěšně léčí transplantací kostní dřeně - například imunodeficit, těžká forma anémie a další.

Přesto - kde berete odhodlání a síly myslet tolik na druhé?

Někdy je moje práce opravdu náročná. Motivuje mě ale to, že jsem měla štěstí a můj vnuk leukémii přežil, mám tedy životu co vracet. Když si představím, kolik moje snaha může zachránit životů, hned mám zase chuť jít shánět další dárce. Ráda bych však, aby mi někdo pomáhal a časem mě i v mé snaze nahradil. Zatím se ale nikdo nepřihlásil.

Jak jsme vůbec na tom u nás v ČR ve srovnání se světem? 

Dárců je nedostatek, každý čtvrtý nemocný dárce kostní dřeně nenajde. V registru je sice zapsaných na 65 000 lidí, nedá se to ale srovnávat třeba s Německem, kde je registrovaný každý dvacátý občan. Proto je před námi ještě spousta práce. Mělo by být povinností nás zdravých pomáhat těm, co zdraví nejsou a nějakou formu pomoci potřebují. To nesouvisí s žádnou vírou, církví, politickou příslušností, stavem konta v bance a podobně. To souvisí s lidstvím. A já věřím, že většina lidí lidmi jsou.

Zdenka Wasserbauerová se za svou činnost ve prospěch bližních stala jednou z loňských laureátů  Ceny Via Bona.

Pokud znáte někoho, kdo nezištně pomáhá druhým, mění své okolí k lepšímu nebo daruje peníze na dobrou věc, podělte se o jeho příběh a nominujte ho na další ročník Nominace jsou otevřeny do 7. června 2016, nominovat může kdokoli. 

Sexy idoly 90. let. Jak hollywoodští fešáci stárnou do krásy | Video: Aktuálně.cz
reklama
reklama
reklama