reklama
 

Po sedmi letech objala muže, který jí zachránil život

"Vážila jsem pětatřicet kilo, ležela v nemocnici a neměla jsem sílu zmáčknout tlačítko na mobilu, abych zavolala domů - hlavně dceři Vendulce," vypráví Petra o nejtěžších chvílích svého života.

Foto: Isifa/Thinkstock

"Vážila jsem pětatřicet kilo, ležela v nemocnici a neměla jsem sílu zmáčknout tlačítko na mobilu, abych zavolala domů - hlavně dceři Vendulce," vypráví o nejtěžších chvílích svého života Petra Mauerová (39) ze Žacléře.

Co předcházelo těmto dramatickým okamžikům, na které Petra nikdy nezapomene? "Po těle se mi dělalo stále víc modřin. Šla jsem na vyšetření a doktorka mi pak volala, abych si pro výsledky přišla s manželem. Dobře věděla proč," pokračuje Petra.

Diagnózu jsem skoro nevnímala

Bylo jasné, že to je hodně vážné. Myelodysplastický syndrom je těžké onemocnění krve, které bez úspěšné léčby přechází v akutní leukémii.  "Když mi sdělila diagnózu, úplně jsem přestala vnímat. Jen jsem se dokázala zeptat, kolik mi ještě zbývá času," vypráví dál Petra a ještě dnes se jí láme hlas. Vždyť jí bylo teprve 32 let a doma měla vymodlenou dceru, na kterou s manželem tak dlouho čekali! 

Doporučujeme: Druhá šance: Daniela žije se srdcem v kabelce

Lékařčin hlas byl plný soucitu, ale z jejích slov přesto mrazilo. "Odpověděla mi, že jedinou šancí na  uzdravení je transplantace kostní dřeně, pokud se najde vhodný dárce." Nemoc poprvé udeřila, když čekala Vendulku. Hned jak se malá narodila se začala léčit. Ale nepomohlo to. Pak už mohla jediné: čekat na toho, kdo vezme její osud do svých rukou.

Poslední naděje

Vhodný dárce kostní dřeně je zcela jedinečná osoba, jež se s nemocným shoduje v mimořádně složitém systému tzv. transplantačních znaků. Tyto znaky jsou dědičné, a proto se pro pacienta hledá vhodný dárce nejprve mezi jeho sourozenci. Bohužel pro většinu nemocných vhodný dárce mezi příbuznými neexistuje…

Poslední nadějí pro těžce nemocného je pak cizí člověk, který se jako dobrovolník nechal zapsat do registru dárců kostní dřeně a jehož transplantační znaky jsou zcela náhodně podobné znakům pacienta.

V případě Petry tomu tak bylo: v rodině se nikdo vhodný neobjevil, a tak lékaři hledali v registru dobrovolníků. Dárce se pro Petru v Českém národním registru dárců dřeně skutečně našel, a dokonce stoprocentně shodný! Transplantace proběhla po půl roce od vyřčení hrozivé diagnózy.

Den nula rozhodne

Pacienti stráví před transplantací v nemocnici týden a během této doby dostávají chemoterapii nebo ozařováni, aby se zničila jejich vlastní dřeň. A pak přijde den nula, jak se mu běžně na hemato-onkologii říká, kdy mu jsou infuzí podány krvetvorné buňky od dárce.

"Vlasy mi po chemoterapii začaly vypadávat hned druhý den. V puse se mi udělaly vřídky a úplně jsem ztratila chuť k jídlu. Když jsem pak večer ležela s infuzí a kapaly mi do žil nové krvetvorné buňky, které ráno odebrali z kostní dřeně mému dárci, vůbec jsem netušila, co bude dál. A to bylo dobře, protože to nejhorší teprve přišlo," vzpomíná Petra.

Slabostí neudržela lžičku

Tři měsíce po transplantaci kostní dřeně byly pro Petru kritické. Vnímala všechno, ale tělo bylo tak zesláblé a vyčerpané, že jenom ležela, neměla sílu ani jíst. Dostávala umělou výživu a lékaři jí slíbili pustit domů, až začne sama jíst.

"Jenže to nešlo. Pořád mi bylo na zvracení. Jakmile jsem polkla první lžičku polévky, požádala jsem, aby mě pustili domů na revers. Věděla jsem, že mi to pomůže, protože jsem byla na dně nejen fyzicky, ale i psychicky. Potřebovala jsem se manžela a dcery dotknout…" Hned pak se Petra začala postupně uzdravovat, a každý den jejího "nového života" v ní rostla touha poznat toho, komu za něj vděčí.

Zachránce života

Petřino přání poznat člověka, jenž jí zachránil život, se plnilo postupně. "Nejprve na hematologii svolili, abych mu jejich prostřednictvím napsala dopis. Věděla jsem jeho křestní jméno a také mi směl poslat fotografii. Ale jinak nic víc! Dárcovství je totiž anonymní." Seznámit se mohou za podmínky, že pacient je už hematologicky zcela zdravý a oba dva po celou dobu od transplantace jeví soustavný zájem poznat toho druhého.

K osobnímu setkání mohlo dojít až po sedmi letech, když lékaři Petře sdělili, že její dřívější diagnóza už neplatí! Poprvé se se svým zachráncem Jaroslavem Henzlem z Rakovnicka viděli na slavnostním večeru Poděkování dárcům, který se každý rok koná v pražském Obecním domě. Bez slz a pevného objetí se to neobešlo.

Pokud máte často pocit, že svět kolem vás je jedna hrůza za druhou, lidé jsou na sebe horší než zvěř a hůř v mezilidských vztazích být nemůže, právě vám je určen tento příběh. Skutečný příběh!

Lidé jsou báječní!

"Přišla jsem k němu, pohladila ho po tváři a do ucha mu zašeptala děkuju, i když to slovo ani nevystihuje, jak moc jsem mu vděčná a budu napořád," přiznává Petra. I Jarda měl slzy na krajíčku. Přesto - nebo spíš právě proto - mu připadalo, že nejen dával, ale že i on sám byl obdarován.  "Přál bych všem, aby dárcovství také zažili, protože se ten pocit se slovy ani popsat nedá. Udělal jsem to rád."

Možná byste chtěli stejně jako Jaroslav dát svému životu ještě další rozměr. Podívejte se v tom případě na www.kostnidren.cz/registr.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Leukémie: Pomůžete zachránit lidský život právě vy?

12 úplně nových věcí o mozku

7 věcí, které vedou k depresi. Dejte si na ně pozor

 

Sexy idoly 90. let. Jak hollywoodští fešáci stárnou do krásy | Video: Aktuálně.cz
reklama
reklama
reklama