Penis v octu a jiné léčebné postupy sexuálně přenosných nemocí ve středověku

Zatímco privilegovaní hledali pomoc u drahých lékařů, chudí se obraceli k bylinkám a pověrám. Nedostatek účinných léčebných metod často vedl jen k neúspěšné terapii a dalšímu šíření těchto nemocí.

Války měnily hranice Evropy i medicínské postupy

Syfilis, známá také jako "francouzská nemoc", ve středověku potrápila obyvatele doslova celého světa. O tom, že tento neduh naše sexuchtivé předky trápil opravdu hodně, svědčí i fakt, že do roku 1497 tvořili pacienti se syfilidou až polovinu nemocných v londýnské nemocnici Sv. Bartoloměje.

Německý lékař a astrolog Joseph Grunpeck, který sám ve svých dvaceti letech onemocněl syfilidou, ji popsal jako "neduh ze západních břehů Galie, který byl tak krutý, trýznivý a děsivý, že nic podobného dosud na Zemi nebylo známo". Toto onemocnění se po Evropě šířilo zejména kvůli vojenským tažením. Během první italské války na konci 15. století obléhal francouzský král Karel VIII. město Neapol, a tak se se syfilidou seznámili v Itálii a posléze i ve zbytku Evropy.

Nemoc se rozšířila a způsobovala po celém kontinentu těžké utrpení a fyzické postižení. Učenci i městské úřady se v panice snažili tuto nemoc pochopit co nejvíce, aby zabránili jejímu šíření ve svých komunitách. A ačkoli syfilis byla stejně děsivá jako lepra, tehdy si ještě nikdo neuvědomoval, že se šíří pohlavním stykem.

Jistý náznak uvědomění nalezneme ve zprávách teologa Thomase Gascoigna, který uvedl, že otec krále Jindřicha IV., Gaunt, zemřel na "hnilobu genitálií a těla způsobenou častým spánkem se ženami, neboť byl velkým smilníkem".

Nemoc vepsaná ve tváři

Ve středověké medicíně, která se soustředila na rovnováhu tělesných šťáv, byl sex považován za druh vylučování. Lidé věřili, že nadměrný pohlavní styk může muže zabít, a to i když jeho partnerky byly zdravé. Během středověku byly nemoci jako lepra a další pohlavně přenosné choroby často zaměňovány s neštovicemi a spalničkami. A to zejména kvůli deformacím obličeje. Ty byly považovány za důsledek sexuálních prohřešků a malomocní byli proto považováni za hříšníky. Lepra, hrozná nemoc poškozující nervový systém, byla běžná ve 12. a 13. století a často vedla k erozi nosu a prstů a na rukou i nohou.

Lidé si vytvářeli vlastní přesvědčení, protože nevěděli nic o příčinách a způsobu šíření lepry. Jakýkoli sexuální akt, který nebyl určen k reprodukci, byl považován za nemorální, a jakýkoli přestupek proti bohu měl mít následky. Věřilo se, že nemoc je způsobena hříchem, nikoli fyzickým kontaktem. Podle anonymního Angličana žena nemusí dostat lepru, i když má sex s nakaženým, ale její další milenec může. I tehdy byli muži obviňováni z toho, že kvůli ženám vyvíjejí sexuální představy.

Ocet, smůla a shnilé dřevo

Arcibiskupovi z Canterbury Thomasi Beckettovi je připisován uzdravující zázrak, jehož se účastnil šlechtic Odo de Beaumont. Ten se stal malomocným krátce po návštěvě nevěstince. Beckett mu poradil, aby si po styku důkladně umyl penis, zabalil jej do látky a namočil do octa. Až pokud by tato opatření selhala, mohl muž použít léky. Mužům se zvětšeným penisem se také doporučovalo, aby si vředy omývali teplou vodou, aplikovali zásyp ze shnilého vyschlého dřeva a také obklad ze smolného prášku proti otokům.

Nebyl by to ale středověk, kdyby se nenašlo i několik opravdu extrémních řešení. Jeden muž měl hroznou bolest poté, co mu jeho vlastní sperma nafouklo penis. Byl vyléčen, když chirurg pomocí břitvy odřízl mrtvé maso.