Neštovice, ebola a další: Jak vypadají nejhorší viry a co provedou s lidským tělem?

Španělská chřipka, známá také jako pandemie chřipky H1N1 z let 1918–1919, patří mezi nejničivější virové epidemie moderní historie. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) a Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) se touto formou chřipky nakazila zhruba třetina světové populace (asi 500 milionů lidí), přičemž zemřelo 20 až 50 milionů lidí, některé odhady uvádějí i více než 100 milionů.

Pandemie se objevila na konci první světové války a její název – „španělská“ – je zavádějící. Nezačala totiž ve Španělsku, ale kvůli tomu, že Španělsko nebylo ve válce a mělo svobodný tisk, se o nákaze informovalo dříve a otevřeněji než ve válčících zemích. To vytvořilo mylný dojem, že zde chřipka vznikla.

Virus španělské chřipky patřil do typu A, subtypu H1N1, ale oproti běžným chřipkám měl vysokou úmrtnost, a to zvláště mezi mladými a jinak zdravými lidmi ve věku 20 až 40 let. To se vymyká běžnému modelu chřipky, která nejvíce ohrožuje malé děti, starší osoby a lidi s oslabenou imunitou.

Jak se projevovala

Průběh onemocnění byl rychlý a často dramatický. Příznaky španělské chřipky zahrnovaly:

• Vysokou horečku
• Silné bolesti hlavy, svalů a kloubů
• Únavu a extrémní slabost
• Suchý a bolestivý kašel
• Krvácení z nosu, úst nebo plic
• Modrofialové zbarvení obličeje a rtů (cyanózu)
• Těžké zápaly plic, často způsobené sekundární bakteriální infekcí, která vedla k selhání dýchání a smrti

U mnoha pacientů došlo ke zhoršení stavu během jediného dne. Někteří zemřeli během 24 až 48 hodin od objevení prvních příznaků. Závažné případy často končily akutní respirační tísní a plicním edémem. Neexistovala žádná účinná léčba – antibiotika tehdy ještě nebyla k dispozici a antivirotika neexistovala vůbec.

Španělská chřipka přišla ve třech vlnách, přičemž druhá vlna na podzim 1918 byla nejsmrtelnější. Pandemie ustoupila během roku 1919, kdy pravděpodobně došlo k částečnému promoření populace a oslabení viru.

Pravé neštovice, odborně variola vera, jsou vysoce nakažlivé virové onemocnění, které po staletí způsobovalo rozsáhlé epidemie a smrt milionů lidí po celém světě. Onemocnění je způsobeno virem variola major (závažnější forma) nebo variola minor (mírnější forma) z rodu Orthopoxvirus.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) měly pravé neštovice úmrtnost 30 % u těžší formy variola major. U přeživších často zanechávaly trvalé jizvy, v některých případech i slepotu. V roce 1980 WHO oficiálně vyhlásila globální eradikaci pravých neštovic, čímž se toto onemocnění stalo prvním infekčním onemocněním, které lidstvo dokázalo zcela vymýtit – především díky celosvětové očkovací kampani.

Virus se přenášel výhradně z člověka na člověka, a to kapénkovou cestou (při kašli, kýchání) nebo kontaktem s tělními tekutinami a kontaminovanými předměty (např. ložním prádlem, oblečením). Nakažlivost začínala s prvními příznaky a trvala až do odpadnutí posledních strupů.

Průběh a příznaky

Inkubační doba činila obvykle 7–17 dní (běžně 12–14). Během této doby nebyl nakažený infekční a většinou nepociťoval žádné potíže.

Typický průběh zahrnoval několik fází.

1. Prodromální fáze (počáteční příznaky):
   • Vysoká horečka (až 40 °C)
   • Bolesti zad, hlavy a svalů
   • Únava, zimnice, nevolnost
   • Zvracení
   • Někdy duševní zmatenost
     
2. Vyrážka:
   • Začínala obvykle v oblasti obličeje a končetin, poté se šířila na trup
   • Nejdříve se objevily červené skvrny, které se během 1–2 dnů měnily v puchýře a pustuly (hnisavé puchýřky)
   • Pustuly byly hluboko uložené, bolestivé a měly charakteristický „pupek“ ve středu
   • Po 8–10 dnech pustuly zasychaly a vznikaly strupy, které později odpadly – často s trvalými jizvami
     
3. Komplikace:
   • Sekundární bakteriální infekce kůže
   • Zánět plic nebo mozku
   • U části pacientů došlo ke slepotě (po postižení rohovky)
   • Smrt nastala nejčastěji mezi 10.–16. dnem od začátku příznaků

Léčba a prevence

V době aktivní cirkulace viru neexistovala žádná účinná léčba. Terapie byla pouze podpůrná – udržování hydratace, snižování horečky, prevence sekundárních infekcí.

Nejúčinnější ochranou bylo očkování, které poskytovalo až 95% ochranu. Vakcinace používala živý virus vakcinie, příbuzný, ale méně nebezpečný virus z čeledi Poxviridae. Díky celosvětové vakcinační kampani vedené WHO mezi lety 1967–1977 se podařilo šíření nákazy zcela zastavit.

Mor, známý také jako černá smrt, je infekční onemocnění způsobené bakterií Yersinia pestis. Tato nemoc je spojována s několika rozsáhlými pandemií, z nichž nejznámější je tzv. černá smrt, která zasáhla Evropu ve 14. století (1347–1351) a zabila podle odhadů 25–50 milionů lidí, tedy zhruba jednu třetinu tehdejší evropské populace.

Původcem moru je gramnegativní bakterie Yersinia pestis, která se přirozeně vyskytuje u hlodavců a přenáší se na člověka nejčastěji prostřednictvím blešího štípnutí. Mezi nejčastější rezervoáry patřili černí krysy. Mor může mít tři základní formy, přičemž bubonický mor byl nejčastější a právě s ním jsou spojeny tzv. morové rány (nebo také boule, „bubony“).

Léčba a prevence moru

Ve středověku nebyla účinná léčba dostupná. Lidé se uchylovali k různým metodám – vypalování ran, pouštění žilou, zaklínání či modlitbám. Až ve 20. století přinesly účinnou pomoc antibiotika, jako streptomycin nebo tetracyklin, které jsou účinné zejména v časné fázi onemocnění.

Prevence dnes zahrnuje:

• Hygienická opatření a kontrolu populace hlodavců
• V některých oblastech také očkování rizikových skupin
• Rychlou diagnostiku a izolaci pacientů v případě podezření

Mor jako nemoc stále existuje, i když v omezené míře – podle WHO se ročně vyskytne několik stovek případů, zejména v Africe, Asii a Jižní Americe (např. v Demokratické republice Kongo, na Madagaskaru nebo v Peru).

Ebola, přesněji virová hemoragická horečka Ebola, je závažné, často smrtelné onemocnění způsobené virem Ebola z čeledi Filoviridae. Původcem onemocnění je několik druhů viru, přičemž nejnebezpečnější a nejlépe známý je druh Zaire ebolavirus, který způsobil nejvíce úmrtí. Virus byl poprvé identifikován v roce 1976 u dvou současných ohnisek v Súdánu a Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo), poblíž řeky Ebola, podle které byl virus pojmenován.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) a Centers for Disease Control and Prevention (CDC) se virus přenáší z volně žijících zvířat (např. netopýři nebo primáti) na člověka a následně z člověka na člověka přímým kontaktem s:

• tělesnými tekutinami (krev, sliny, moč, pot, výkaly, zvratky, sperma),

• kontaminovanými předměty (např. jehly, prádlo),

• tělem zesnulého během pohřebních rituálů.

Virus se nepřenáší vzduchem, jako například virus chřipky.

Příznaky

Inkubační doba je obvykle 2 až 21 dní, nejčastěji 8–10 dní. Osoba není nakažlivá, dokud se neobjeví příznaky.

Typické projevy onemocnění:

1. Počáteční fáze (nespecifické příznaky):

   • náhlý nástup horečky,

   • silná slabost a únava,

   • bolesti hlavy, svalů a kloubů,

   • bolest v krku.

2. Pokročilá fáze:

   • zvracení, průjem,

   • bolesti břicha,

   • vyrážka,

   • zhoršení funkce ledvin a jater.

3. Hemoragická fáze (v některých případech):

   • vnitřní a vnější krvácení (např. z nosu, dásní, v moči),

   • krvácení z očí nebo trávicího traktu,

   • krvácivé projevy často předcházejí smrti.

Smrtnost závisí na konkrétním kmeni viru a kvalitě péče. U druhu Zaire ebolavirus dosahuje úmrtnost až 90 %, průměrně se však pohybuje kolem 50 %.

Diagnóza se stanovuje pomocí laboratorních testů – PCR, ELISA nebo kultivace viru ve specializovaných laboratořích.

Léčba:
Dlouho nebyla dostupná žádná specifická antivirová léčba. Od roku 2020 WHO doporučuje použití dvou léků schválených po rozsáhlé klinické studii:

• Inmazeb (kombinace tří monoklonálních protilátek),

• Ebanga (monoklonální protilátka).

Péče o pacienta zahrnuje rehydrataci, kontrolu krevního tlaku, podpůrnou výživu a léčbu případných sekundárních infekcí.