reklama

"Předvánoční doba v obchodech je moje smrt." Ženy trpí agorafobií častěji než muži

Agorafobie by se dala zjednodušeně popsat jako strach z určitých míst nebo situací a často se vyskytuje spolu s panickou poruchou. V krajním případě může vést k tomu, že člověka v podstatě uvězní doma. Zvláštností této úzkostné poruchy je, že se vyskytuje mnohem častěji u žen než u mužů.

Foto: iStock

Odborné zdroje uvádějí, že počet pacientů, u nichž je agorafobie diagnostikována, je ze dvou třetin zastoupený ženským pohlavím. Potýká se s ní asi tři až sedm procent populace. „Ženy obecně trpí častěji než muži takzvanými neurotickými poruchami, jedná se s největší pravděpodobností o kombinaci sociálních a biologických faktorů. Svou roli hraje genetika, bez významu nejsou zřejmě ani hormonální změny u žen,“ říká k tématu psycholožka a psychoterapeutka Magdalena Koťová.

„Při cestě autobusem se mi udělalo zle, bylo mi horko a nemohla jsem dodechnout,“ popisuje své příznaky agorafobie osmadvacetiletá Roxana. „Vystoupila jsem a ulevilo se mi, od té doby se to jen nabalovalo,“ dodává s tím, že jízda hromadnou dopravou pro ni od doby, kdy ji postihla fobie poprvé, není možná.

Právě jízda hromadným prostředkem patří k velmi častým situacím, jimž se agorafobici vyhýbají. „Jedná se o strach z opuštění bezpečného prostoru domova, z pohybu na mnohdy hustě zalidněných místech, typicky nákupní galerie, kina, obchody, z cestování dopravními prostředky, z pohybu ve veřejném prostoru,“ potvrzuje Koťová. „Někdy je člověk schopen pohybovat se v těchto místech s doprovodem, často se jedná o někoho blízkého, prožitky silné úzkosti či paniky se objeví tehdy, když je sám,“ dodává.

Jak uvádí psycholožka ve své diplomové práci, agorafobie se stala pro psychologii důležitým tématem v době industrializace a pojmenována byla v roce 1871. „Původní definice se týkala zalidněných prostranství, ale i těch prázdných a rozlehlých, tak je tomu dodnes. Jedná se spíše o prostředí městské, vytvořené člověkem, o prostory takzvané moderní metropole,“ vysvětluje.

Dodává však, že se ve své praxi setkala i s lidmi, které agorafobie přepadla na výletě v otevřené krajině. To odkazuje k samotnému názvu poruchy, který vychází z řeckého slova "agora" označujícího tržiště, tedy otevřený a rozlehlý veřejný prostor. „Zažila jsem také klientku, která silně prožívala paniku, když se pohybovala sama po městě ve volném čase, nikoli však v momentech, kdy chodila po ulici v pracovní uniformě a nešla 'sama za sebe'. Poměrně typicky se objevuje strach z toho, že z místa nebude moci člověk uniknout, upozorní na sebe, zblázní se a podobně,“ říká.

Odmítáním prášku jsem si ublížila

Tato úzkostná porucha komplikuje život zejména tím, že vede k vyhýbavému chování - pokud se agorafobik vědomě, sám či s odbornou pomocí nesnaží svůj strach překonávat, začne se vyhýbat místům a situacím, které mu způsobují úzkost. Spektrum situací, do nichž se člověk s neléčenou agorafobií bojí vstupovat, se může postupně rozšiřovat.

Roxana se léčí antidepresivy, a když je léčena, tak jí podle jejích slov téměř nic není, tedy kromě toho, že nejezdí hromadnou dopravou. „Bez medikace nezvládnu běžné úkony: obchod plný lidí, spolujízda autem s někým jiným než s mým přítelem, samota,“ vyjmenovává. Hrůzu z hromadné dopravy se prý snažila na doporučení psychiatričky překonat, ale dělalo se jí zle už na zastávce.

Prášky dlouho odmítala a dnes přiznává, že si tím velmi ublížila. Nyní říká, že je to nemoc jako každá jiná a je třeba ji léčit. Po spolupráci s psychiatričkou a vysazení prášků na rok se k nim nedávno musela vrátit po prodělané anémii. „Zažívala jsem chvíle, kdy mi bylo zle i doma, myslela jsem, že umírám, musela jsem volat příteli, aby mě uklidnil, při pomyšlení, že bych šla jen do obchodu za domem, se mi dělalo mdlo, bušilo srdce a bylo na zvracení,“ vzpomíná.

Předvánoční obchoďák, moje smrt

U Lenky se, na rozdíl od Roxany, agorafobie projevila už během dospívání. "Původně se mi spustila sociální fobie při šikaně ve škole, takové záblesky už jsem pocítila někdy ve čtvrté třídě, plně se rozvinula ve třinácti letech, pak přešla plynule do agorafobie. Bylo mi patnáct a nechtěla jsem vyjít z domu,“ vzpomíná. Myslí si, že původ jejích problémů je v tom, že se kvůli šikaně na rok prakticky uzavřela doma.

I u Lenky jsou jedním ze spouštěčů hromadné prostředky. „Děsí mě prostor, ze kterého není úniku, případně tam není WC. Mám k tomu i psychosomatický problém - syndrom dráždivého tračníku,“ říká. Prvek moderní metropole, který zmiňuje Koťová, hraje v příběhu Lenky významnou roli. „Ve 21 letech jsem se přestěhovala do Prahy a tam se agorafobie plně rozjela. MHD byla mým největším strašákem, zásek v metru nebo autobus stojící v koloně mi spouštěl panické ataky, nadměrné pocení a pocit, že musím na toaletu,“ popisuje dnes 35letá žena.

Před třemi lety u ní nastalo zhoršení situace, ale nyní je stabilizovaná. „Tehdy bych nejraději chodila jen kolem baráku,“ vzpomíná. Nemoc ji prý stále ovlivňuje, ale naučila se s ní žít. Je přesvědčená, že jí pomohlo narození dcery, udržuje ji vědomí, že se o ni musí postarat. Zabrala u ní také medikace. Složité jsou pro ni spontánní výlety a ráno vždy jezdí nalačno právě kvůli syndromu dráždivého tračníku. „Nejhorší je předvánoční doba v obchoďácích, to je moje smrt,“ dodává.

Nemocní lidé, nebo veřejný prostor?

V případě agorafobie nejsou stále plně objasněny příčiny nemoci ani to, proč postihuje dominantně ženy. Existuje však několik teorií. „Z hlediska etiologie hovoří někteří autoři o úzkostné výchově, hyperprotektivních pečujících osobách, roli může hrát i traumatický zážitek v dětství, traumatizující výchova. Některé studie naznačují, že ženy bývají častěji zneužívány, ať již fyzicky, či psychicky,“ nabízí psycholožka a psychoterapeutka Magdalena Koťová některá z možných vysvětlení.

„Můžeme si také klást otázku, zda na sebe mnohdy ženy nekladou velké nároky či zda na ně nejsou velké nároky kladeny. Mohou se pokoušet vyhovět, ať již v oblasti pracovní, doma, nebo ve vztazích. Dostávají se pak do bludného kruhu nároků a závazků a strachu, že jim nedostojí,“ uvažuje.

Ve své diplomové práci se Koťová zabývala teoretickým výzkumem konceptů, které řeší příčiny toho, proč jsou ženy v euroamerické společnosti postiženy agorafobií častěji než muži. „Jde o koncepty, které zdůrazňují roli nejen fyzického prostoru, ale i sociálního. Některé koncepty pracovaly s hypotézou, že u agorafobie jde o parodii na konstrukt ženství a odmítnutí role spotřebitelky a konzumu vůbec, zřeknutí se širokého pole možností a únik ze svobody nebo reakci na opresi žen ve veřejném prostoru. V rámci pasivní rezistence pak tyto ženy zůstanou doma,“ vysvětluje psycholožka. Upozorňuje však, že tyto teorie nevychází z klinické praxe, a bere je tedy spíše jako podněty k zamyšlení.

Dodává, že když určitou nemocí trpí velké množství lidí, je na místě zamyslet se nad tím, zda není nemocná spíše společnost jako taková nebo veřejný prostor. „Když se zamyslíme nad tím, jak vypadají místa, v nichž typicky lidé trpící agorafobií zažívají strach či paniku, nejde o příjemné prostory. Jsou často plné hluku, davů, je v nich horko, agresivní světlo, málo místa či prostor není příjemně a bezpečně upraven,“ vyjmenovává.

Ve stavu, kdy nejde vylézt z postele

Koťová upozorňuje, že lidé často vyhledají odbornou pomoc až ve fázi, kdy je jejich život výrazně omezen a někteří již téměř nevylézají z postele. „Čím dříve člověk pomoc vyhledá a začne potíže řešit, tím lépe lze se symptomy bojovat, pokud je stav již chronický, je práce těžší,“ říká.

„Doporučuji zejména kognitivně-behaviorální terapii, v jejímž rámci je laskavým způsobem pracováno s postupným vystavováním se fobickým situacím, nejprve s doprovodem, pak i samostatně, a to pokud možno pravidelně. Důležité je problém i dobře zmapovat a trpící edukovat, pilířem je také práce s myšlenkovými vzorci,“ dodává psycholožka.

Mohlo by vás zajímat: Myslela jsem, že umřu a omlouvala se, že nejsem perfektní, říká Frühlingová  o panické atace

Za panickou poruchu jsem se styděla, do Paříže jsem odjela ve čtrnácti bez rodiny, byla jsem nejmladší modelka, muselo to mít následky, říká zpěvačka. | Video: DVTV, Daniela Drtinová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama