Nedonošeňátkům pomáhá tlukot srdce rodičů a jejich hlas, říká vrchní sestra neonatologie
Nemají ani půl kila a měří kolem třiceti centimetrů, když vyjdou na svět, ale všechno vnímají a cítí. Co všechno jim pomáhá přežít a žít?
Jaké vymoženosti nabízí moderní medicína v péči o nedonošené děti? Co všechno takhle malým dětem pomáhá? Ptala jsem se Michaely Kolářové, vrchní sestry neonatologického úseku, z gynekologicko porodnické kliniky VFN Praha.
V čem všem je péče o předčasně narozené děti speciální?
Předčasně narozené děti jsou velmi křehké a bezbranné. Potřebují jemné a citlivé zacházení. Péče o ně by se dala přirovnat s lehkou nadsázkou třeba k hodinářské práci. Je zapotřebí mít výborné medicínské i ošetřovatelské znalosti, preciznost, přesnost, ale také víru v tyto děti a jejich rodiče. U dospělých se množství infuzních roztoků počítá na láhve, u nedonošených miminek na desetiny mililitru. Stejný případ je i s plenkami, kdy klasické velikosti jsou v tomto případě nepoužitelné. Z toho důvodu jsou velice užitečné plenky Pampers, speciálně vyvinuté právě pro nedonošená miminka.
Také po časové stránce je to běh na velmi dlouhou trať. Je zapotřebí obrnit se trpělivostí, kolikrát se jedná nikoliv o dny, ale o měsíce, které děti stráví na naší jednotce intenzivní a následně intermediární péče. V neposlední řadě je nutné mít pracoviště vybavené speciální technikou, jakou jsou inkubátory, přístroje pro podporu dýchání, velmi přesné infuzní pumpy, monitory, které jsou schopné pomoci extrémně nezralým a nemocným dětem. Také je třeba mít k dispozici specializovaný lékařský a ošetřovatelský tým, který se umí o nejmenší pacienty velmi dobře postarat.
Můžete srovnat péči dnes a před deseti, patnácti lety. Jaký vývoj tento obor zaznamenal?
V celé medicíně zaznamenáváme denně obrovské pokroky. Nejinak je tomu v oboru neonatologie. Právě v oblasti výzkumu a vývoje techniky jde vývoj velmi rychle dopředu a umožňuje nám nejen zachránit více dětí, ale především zvyšovat kvalitu poskytované péče s ohledem na celkovou kvalitu života těchto dětí. Snažíme se, aby vývoj miminka již mimo dělohu matky probíhal co nejvíce fyziologicky a přirozeně, což není úplně jednoduché. Nicméně zaváděním nových postupů a metod v léčbě se snažíme snížit množství rizik na nejnižší možnou úroveň. Do péče o tyto děti se pak, ve spolupráci s porodníky a dalšími kolegy, snažíme co nejdříve začlenit jejich maminky, nejlépe již od porodního sálu.
Jak se za ty roky změnili rodiče?
Neřekla bych, že by se nějak zásadně rodiče změnili. Mění se úplně stejně jako celá naše společnost. Mají jen snad jeden společný, ale významný rys a tím je přeinformovanost. V dnešní době si dokáží jednodušeji a rychleji najít informace z různých zdrojů, které se však nemusí úplně zakládat na pravdě, nebo nemusí mít souvislost se zdravotním stavem jejich miminka. Spolupráce s takovými rodiči je pak většinou obtížnější. Nicméně náš tým lékařů a sestřiček si s komunikací s rodiči dokáže velmi dobře poradit. Procházejí odbornými kurzy a školeními, mají obrovské zkušenosti, které umí uplatnit.
Přibývá předčasných porodů na základě vyššího věku rodiček, nebo vyššího počtu dětí narozených z IVF? Jaké jsou ještě další příčiny?
Přesně tak. Jak vyšší věk rodiček, tak obrovský rozvoj asistované reprodukce hrají v počtu předčasně narozených dětí velkou roli a procento předčasných porodů se zvyšuje. Nejsou však zdaleka jedinými příčinami, rizikových faktorů, které mohou vést k předčasnému porodu, je opravdu velké množství. Například mohu jmenovat nízkou tělesnou hmotnost rodičky, špatné sociální a ekonomické zázemí, absenci prenatální péče, kouření a jiné závislosti.
Od kterého týdne těhotenství se dnes děťátka podaří zachránit?
Současná medicína dokáže zachránit děti od 22. týdne těhotenství. Záchraně dětí v takto nízkém stupni těhotenství samozřejmě předchází rozhovor s rodiči o možných rizicích, která vyplývají z extrémní nezralosti plodu, a k jednotlivým případům se přistupuje přísně individuálně.
S jakými obtížemi pak ve svém vývoji bojují?
Tato otázka by příslušela spíše některému z našich lékařů, nicméně se ji pokusím zodpovědět. Nejčastější obtíže, které mohou postihnout tyto děti, vyplývají z nezralosti jednotlivých systémů jejich organismu. Čelí problémům s dýcháním a zažívacím traktem, jsou vystaveny riziku krvácení do postranních mozkových komor, vyššímu riziku infekcí, mohou být postiženy retinopatií nedonošených, neboli onemocněním nezralé sítnice oka, které může vést až ke slepotě. V rámci ošetřovatelské péče je pak snaha o zařazení prvků vývojové péče do naší běžné praxe. Využíváme metodu iniciálního doteku, orofaciální stimulace pro eliminaci problémů s příjmem potravy ústy, které mohou nastat, jelikož děti jsou často dlouho krmeny pomocí žaludeční sondy. Děti se dostávají také do péče fyzioterapeutů, rehabilitace je většinou dlouhodobá a napomáhá správnému fyzickému vývoji dítěte. Péče o tyto děti se dále dle jejich problémů individualizuje, děti se dlouhodobě sledují.
Co nedonošeňátkům kromě zdravotnické techniky nejvíc pomáhá v boji o každodenní život?
Jednoznačně přítomnost maminky, rodičů. Jejich víra, že všechno dobře dopadne, jejich tlukot srdce a klid hlasu, které mají možnost děti slyšet při tzv. klokánkování - kontaktu kůže na kůži, jejich pohlazení, pomazlení a také dar v podobě mateřského mléka. To je to nejvíc, co děti potřebují.A pak samozřejmě nesmím zapomenout na své kolegyně a kolegy, skvělý tým zdravotníků, kteří jsou profesionály na té nejvyšší úrovni, a bez nichž by se péče o nezralé děti také neobešla.
Michaela Kolářová
Po tříleté zkušenosti na neonatologickém oddělení ve FN v Motole se dostala na kliniku Zemské porodnice u Apolináře, kde působí již 23 let. První impuls pro její nadšení vyvolal lékař pediatr a zároveň neonatolog, který uměl o oboru poutavě vyprávět. Ještě před maturitou byla rozhodnuta, kterým směrem se chce ubírat.
Práce na neonatologii musí být psychicky náročná. Jak sama pracujete s vlastní psychohygienou?
Mám velkou výhodu, že v zaměstnání jsem obklopená stabilním týmem lidí, kteří jsou pro mě inspirující, motivující, pozitivní, prostě lidé, se kterými se velmi dobře spolupracuje. S těmito lidmi pak není problém vyrazit na vodu nebo na kola, zavítat do moravských sklepů nebo na lyžovačku do Krkonoš. Mám také skvělé zázemí doma, úžasného manžela a dvě děti, pomáhající rodiče. Ráda se odreagovávám sportem nebo naopak lenošením s knížkou, rovnám si myšlenky při rýpání se v zahrádce.
Jak moc vaše oddělení potřebuje práci psychologa v komunikaci personálu s rodiči?
Potřebuje ji stoprocentně. Psychologická podpora rodičů je nedílnou součástí každého neonatologického oddělení. Předčasný porod je pro rodiče vždy obrovským traumatem, jehož následky si mohu nést celé měsíce. Potřebují tedy zcela jistě speciální psychologickou péči, kterou může zajišťovat jednak psycholog, který působí na naší klinice, jednak zkušený personál, který se o miminko stará a s rodiči denně komunikuje, ale mohou to být také další pomáhající organizace. Konkrétně na našem oddělení spolupracujeme s Centrem provázení, které zajišťuje nejen psychologickou podporu odborně vyškoleným personálem, ale také pomoc ve věcech praktických, jako je možnost čerpání sociálních dávek, rodičovských příspěvků, zajištění pomoci následné péče v případě potřeby. Velmi dobrá spolupráce probíhá také s rodičovskými organizacemi, jakými jsou Nedoklubko, Apolinářská nedonošeňátka či Dobrotety, které sdružují rodiče nedonošených dětí a pomáhají především sdílením svých vlastních příběhů.
Zažíváte dennodenně sinusoidu naděje a beznaděje?
Nezažívám. Rozhodně ne dennodenně. Většinou se sinusoida, pokud bychom to tak nazvali, vlní v delším časovém úseku. Určitě však naděje převažuje nad beznadějí. Těch šťastných konců vidíme stále více a více. Přesně kopírují vývoj neonatologie v České republice, oboru, který je na špičkové světové úrovni.
Jak často se u vás na oddělení dějí zázraky?
Zázraky nepočítám. Jsou, to je důležité. Je jich hodně. Jsou inspirující a motivující v našem každodenním úsilí o záchranu každého maličkého miminka. Všechny naše zázraky můžete vidět každý rok v červnu na zahradě kliniky na setkání nedonošeňátek, kdy celé nedělní odpoledne patří jen jim a jejich rodičům. Zdravotníci tam chodí načerpat energii, smích, lásku, dovádí s nimi, skáčou v hradu, foukají bubliny, koukají na divadýlko, vyrábějí v dílničkách. A hlavně vše dokumentují, aby fotografie těchto zázraků mohly ozdobit chodby našeho oddělení a potěšit další rodiče, kteří se zde ocitnou a dají jim naději, že i oni jednou budou se svými dětmi součástí tohoto setkání.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
