Snažím se člověka dovést k tomu, aby pochopil, proč je nemocný, říká funkční lékař
Má něco společného medicína a brankářský post ve fotbale? Podle lékaře Jana Vojáčka, někdejšího brankáře prvoligové Sigmy Olomouc, ano. "V bráně je potřeba mít přehled o hře, dohlížíme zezadu na tým a můžeme ho řídit a směřovat," říká. S fotbalem sice skončil, ale u dohlížení a směřování zůstal. Jako zastánce funkční medicíny radí lidem nejen, jak se opět přiblížit svému zdraví.
Ještě předtím, než jste se stal lékařem, jste se věnoval profesionálnímu fotbalu. To jsou dvě velmi odlišné disciplíny, proč jste se nakonec stal medikem?
Táta je lékař, máma učitelka, takže jsem byl vždy veden k tomu, že vzdělání je na prvním místě. Zároveň byli rádi, že sportuji. Mladý sportovec předem neví, jestli to dotáhne až do první ligy, mně se to souhrou okolností povedlo. Byl jsem dost disciplinovaný a měl jsem úspěšný rodinný vzor, takže nejprve jsem zvládl skloubit hraní ve třetí lize a studium medicíny. Během zkouškového byly mezisezony, takže jsem mohl víc studovat a v průběhu roku jsem zase nemusel být na všech přednáškách. Po promoci v roce 2006 jsem zkusil naskočit do A týmu Sigmy a tu sezonu jsem si zachytal ligu.
Existuje podle vás nějaká paralela mezi postem brankáře a funkcí lékaře?
První, co mě napadá, je, že jsme odlišní. Ostatní hráči se brankářům smějí, že nejsou ani fotbalisté. Brankáři musí mít přehled, být přemýšlivější, což je podobné s lékaři. Taky víc pečují o tým, dohlíží zezadu na průběh hry, mohou radit a navigovat. Taky mají velkou zodpovědnost, protože jsou ti poslední, kteří mohou zabránit gólu. Zodpovědnost je jistě pojítkem, i když se dá těžko srovnávat sportovní stránka s lékařskou.
Vystudoval jste obecné lékařství na Univerzitě Palackého v Olomouci, později jste se rozhodl doplnit si vzdělání v USA a zaměřit se na funkční medicínu. Proč?
Během studia jsem bohužel nenašel obor, který by mě zaujal. Vždycky mě spíš zajímal celostní pohled na člověka a celostní přístup k péči o zdraví. Chtěl jsem si sednout s člověkem, mít na něj dost času, dozvědět se o něm co nejvíc a hledat, proč se mu projevují nejrůznější signály a symptomy nemocí, a společně pak hledat možnosti, jak zdravotní stav napravit. Snažím se jej dovést k tomu, aby pochopil, proč je nemocný. Každý má v sobě schopnost přiblížit se svému zdraví. Na lékařské fakultě se toho studenti o zdraví paradoxně moc nedozvědí, celé se to točí kolem nemoci a jak blokovat s jejími projevy. Proto jsem se rozhodl doplnit si tyto informace. Zabralo mi to dalších několik let po promoci.
Jan Vojáček (38 let)
- Pochází z Olomouce, žije v Praze.
- Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a Functional Medicine University, Southern California v USA.
- Od roku 2013 pracuje na soukromé klinice Endala v Praze.
- Jako lékař ve své praxi propojuje vědecké poznatky o komplexním fungování lidského organismu a individuální přístup. Za pomoci funkční medicíny vede klienty k uzdravení a duševní rovnováze.
- Letos na jaře mu vyšla kniha Umění být zdráv.
- Dříve hrál profesionálně fotbal za Sigmu Olomouc na postu brankáře.
Funkční medicína není v Česku příliš známá, řeší kontext vzniku chronických potíží a co by se s ním dalo dělat, zda existuje možnost, že by se člověk přiblížil svému zdraví. V klasické medicíně se s touto variantou nepočítá, ve funkční medicíně ano. Nelze toho dosáhnout bez převzetí odpovědnosti člověka za své zdraví a znalosti lékaře, jak zdraví pomoci obnovit.
Praktičtí lékaři na podrobnější zkoumání příčin nemocí, které by mohly pramenit například z psychických potíží lidí, většinou při počtu pacientů, které musí ošetřit, nemají čas. Jaký je v Česku o funkční medicínu zájem?
Zájem o jiný než klasický přístup tady je a roste. Jak od lidí, tak od lékařů. Máme už dost vědeckých informací, které je jen potřeba složit do smysluplného celku a umět použít v praxi. A tím nemyslím předepisování stále více nově patentovaných léků. Myslím tím využít poznatků o roli stravy, spánku, pitného režimu, pohybu, psyché, vztahů a prostředí k obnovení zdraví. Kvůli neexistenci skutečné prevence a neexistenci nauky o zdraví je tady velké množství lidí, kteří vyhledávají lékaře, a ti pak na pacienty mají minimum času. To vše by se mohlo změnit, bude-li k tomu vůle. Funkční medicína v tom může pomoci a já tu pomoc nabízím.
Za některými nemocemi se údajně často skrývá významný podíl psychosomatiky, je to pravda?
Jsme bezpochyby systém tělo-mysl a chronická nemoc je projev dysbalance v tomto systému. V těle vše souvisí jedno z druhým a to vše s naší myslí. Dlouhodobá tenze a neřešený, často nevědomý vnitřní konflikt se v čase může somatizovat. Již existuje vědní obor, který se tímto zabývá, nazývá se psychoneuroendokrinnoimunologie. Složitý
název, který vyjadřuje, jak mysl ovlivňuje zásadní regulační fyziologické mechanismy, tedy naše nervy, hormony a imunitu. Neexistuje chronická nemoc, kde by tyto regulační mechanismy byly v pořádku. Mysl tak hraje zásadní roli ve vzniku chronických nemocí.
Jak často klienti před první návštěvou tuší, že se za jejich potížemi skrývá psychosomatika?
Dnes je k dispozici již tolik informací o roli stresu na vzniku chronických nemocí, že většina klientů si je toho vědoma. Ke mně už chodí lidé připravení se sebou něco udělat. Motivovaní, často už ochotni převzít zodpovědnost za svůj stav. Já jim pak vše zasazuji do kontextu jejich životního příběhu a konkrétních výsledků testů a měření.
Co je z vaší zkušenosti nejčastější příčinou potíží lidí?
Před časem jsem se rozhodl změnit postoj. Již neříkám, že hledáme příčinu nemocí, ale její kontext. Kontext tvoří celý soubor faktorů, které na nás působí. Jak těch vnitřních, tak vnějších. Naše vnitřní postoje, přesvědčení, schémata v kombinaci s vlivem životního stylu a prostředí vytváří právě onen kontext našeho zdraví či nemoci. Vše hraje roli. Naším úkolem v procesu objasňování tohoto kontextu je přijít na ty nejzásadnější faktory v daném čase.
Co je to funkční medicína
- Orientuje se na léčení příčin zdravotních potíží, místo opakovaného potlačování jejích symptomů. Směr propojuje moderní západní medicínu, založenou na fyziologických a biochemických měřeních, s přístupy v oblasti psychologie, psychosomatiky, fyzioterapie a výživového poradenství.
- Jan Vojáček to popisuje jako přístup, kdy přijdete s bolestí hlavy, ale lékař s vámi místo pouhého předepisování léků řeší kontext, který k bolestem může vést.
- "Funkční medicína je v Česku novinka, i proto jsme založili Institut funkční medicíny a výživy, abychom dovzdělávali lékaře, výživové poradce a farmaceuty, kteří o to mají zájem. Našim cílem a snem je, aby ordinace byla v každém větším městě a aby byla ideálně zaintegrována do klasické péče praktického lékaře."
Jak často tkví problém, se kterým lidé přicházejí, v nadměrném stresu nebo v nevhodném životním stylu?
Lidé si nejsou plně vědomi, co je to stres. K zachování dynamiky života potřebujeme hormetický stres - adekvátní porci stresu, zdravou rovnováhu stresu a odolnosti. Problém je, když fyzické, chemické nebo psychické stresory začnou přetékat tento rovnovážný stav. Zbavit se stresu nelze, ale potřebujeme mít jeho adekvátní porci a lidé si sami často nejsou vědomi toho, jak porci snížit na optimální míru. Stres je přitom nejen v práci nebo ve vztazích, ale i v jídle, pohybu a taky v našich vnitřních postojích. Lidé si pak říkají, jestli mají chodit spát v osm, nejíst lepek, přestat pracovat nebo vyhodit z domu ženu nebo muže i s dětmi. O tom to ale není. Nejprve je potřeba projít procesem vnitřní změny postojů a přesvědčení a pak se z čistého stolu lépe rozhodnout, co změnit navenek.
A jak probíhá taková samoozdravná cesta zpět k rovnováze?
Při prvním sezení, které trvá zhruba dvě hodiny, se snažím dozvědět co nejvíce o životním příběhu člověka, děláme základní měření objektivních fyziologických parametrů a tím se začíná rýsovat kontext daných projevů nemoci. Funkční medicína je pak o týmové spolupráci. Já klientovi navrhnu plán, co je třeba otestovat, s kým by se měl potkat, kteří specialisté se zaměří na různé aspekty jeho zdraví - výživu, fyzioterapii či psychologii. Klient musí všemu dobře porozumět, abychom vědomě táhli za jeden provaz jako tým. Po určitém čase se potkáváme a zjišťujeme, jak cesta funguje a postupuje. Nemáme křišťálovou kouli, takže na začátku nemohu vědět, jak to dopadne. Z dostupných informací, zkušeností a vědomostí, které získám, ale mohu navrhnout postup a sledovat
odezvu.
Existuje takzvaný biologický věk, který může odrážet rizika vzniku různých chorob. Co všechno se podílí na tom, že biologický věk člověka bude stejný jako jeho reálný věk?
Biologický věk může být i nižší, nejen vyšší, a poukazuje na opotřebení organismu. V dnešní době se na něm v naprosté většině podílí vysoký výkon, dekompenzace stresu a jeho vliv na organismus nebo nejrůznější chemicko-toxické látky, které jsou skoro všudypřítomné. Je proto dobré snížit vliv těchto látek na co nejnižší procento. A to tím, že bude člověk dávat přednost například potravinám z ekologického zemědělství nebo si zařídí netoxickou domácnost a bude volit ekologické přípravky. Důležité je také uvědomit si, že "brzda a plyn" musí být v rovnováze. Přemíra plynu opotřebovává organismus, a když člověk nezná brzdu, zkracuje si život. Je ale každého volba, jak chce žít. Já se
jen snažím, aby lidé ve volbách, které každodenně činí, byli více vědomí a rozuměli tomu, jaký to bude mít následek.
Dokážou lidé sami najít rovnováhu v životě, nebo se to musí učit?
Naprostá většina lidí neví, jak ji najít. Nevědomá výchova, systém vzdělávání, hodnotový systém dnešní společnosti, neexistence nauky o zdraví a skutečné prevence, to vše je důsledkem toho, že lidé ztrácí dříve nebo později zdraví. Pokud to chtějí jinak, musí se toho mnoho o sobě naučit. To jim pomůže rovnováhu znovu získat. Většina lidí dnes neumírá "zdravá" ve spánku, ale s nějakou diagnózou, bolestí a omezeními. Může to být jinak.
V posledních letech přibývá autoimunitních onemocnění. Je to podle vás dáno lepší diagnostikou, nebo horším životním stylem?
Autoimunitní procesy jsou dány stavem prostředí, společnosti, psychiky i genetických predispozic z rodiny. Přepětí pak v kombinaci se špatným životním stylem narušuje mimo jiné střevní mikrobiom, střevní propustnost, čímž zvyšuje reaktivnost imunitního sytému na potraviny s větší mírou tvorby protilátek. Psyché vychyluje onu regulační osu nervů, hormonů a imunity z druhé strany.
Autoprotilátky pak nacházejí svůj cíl - nervy, štítnou žlázu nebo třeba střevo. A už to jede.
Nemusí to ale znamenat, že je to nevratné, jen to není jednoduché zvrátit. Přál bych si, aby lékaři neprogramovali lidi na to, že jejich nemoc je nevyléčitelná. Používají princip noceba, tedy předání negativní informace, které lidé uvěří. Stačilo by říct, že jde o proces, který není vyléčitelný léky, protože má hlubší kořeny a komplexní kontext vzniku. A tyto kořeny můžete nebo nemusíte objevovat. To není proti lékům, to je proti nekorektní komunikaci. Nevyléčí se každý, protože prohlédnout mechanismy vzniku nemoci, čím je dán její kontext a jak ho změnit není snadné. Vyžaduje to opouštění komfortní zóny a často také ochotu přestat na něčem nebo někom ulpívat. Změna léčí.
Jakou měrou se na léčení lidí podle vás podílí pozitivní myšlení?
Za den máte 70 až 80 tisíc myšlenek, mnohých z nich si přesto nejste vědoma. Nějaká část z nich je pozitivní, nějaká negativní, jsou jako mraky na obloze. Pozitivní myšlení u mnoha lidí nefunguje, protože nejsou napojeni na hlubokou víru v sebe. Pak si snaží jen něco namluvit. Důležitější než zkoušet být stále pozitivní je najít v sobě právě onu hlubokou víru, že se uzdravení může podařit. To je totiž mnohem zásadnější aspekt než jen nucení se k pozitivním myšlenkám. Pokud se podaří dosáhnout víry v uzdravení, pak už myšlenky na povrchu to nemohou zhatit, i když nebudou vždy pozitivní.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
