reklama

Objímání stromů není pro blázny. Jeden den v lese posílí imunitu na celý měsíc

Pokud člověk pravidelně chodí do lesa a je schopný se tam vědomě oprostit od podnětů civilizace i vlastních rušivých emocí a myšlenek, má zajištěnou podporu fyzického i duševního zdraví. V dnešní době je takových lidí ale velmi málo.

Foto: Shutterstock

Šinrin-joku je název pro lesní koupel, díky které dochází ke zlepšení fyzického i psychického stavu. V Japonsku ji provozují lékaři za podpory státu už od 80. let. Za posledních deset let se dostala také do Evropy a první terapeuti získávají certifikaci také v Česku. Jak takové ponoření do lesní atmosféry vypadá a jak se může les stát vaším terapeutem?

I když může někomu znít název téměř ezotericky, lesní terapie je vědecky podložená metoda. V 80. letech si japonská vláda nechala vypracovat sérii studií, které měly za úkol najít odpověď na to, jak zlepšit zdraví obyvatel a snížit výskyt civilizačních chorob při neustávajícím nárůstu velikosti měst a počtu lidí v uzavřených prostorách. Součástí výzkumu byla také část, která měla zjistit, jak je vlastně pro člověka přírodní prostředí důležité.

"V rámci tohoto výzkumu vlastně nepřímo potvrdili, že lidské tělo je evolučně připravené na přírodní druh ekosystému. Zjistili, že většina stromů, rostlin i některých hub vylučuje do ovzduší takzvané terpeny, organické sloučeniny, které jim slouží k vzájemné komunikaci a ochraně," popisuje mi v arboretu zdravotní stránku lesní terapie Aleš Miklík těsně předtím, než mě do přírodní terapie uvede.

"Když je strom napadený škůdcem, začne vylučovat tyto látky a dá tak signál stromům v okolí, že se mají připravit na stejnou hrozbu, a zároveň jimi bojují přímo se škůdcem. Výzkum ukázal, že na terpeny reaguje také lidský imunitní systém. Zvyšuje pak výrazně aktivitu tzv. NK lymfocytů, tedy buněk, které dělají v těle úklid a zbavují se různých patogenů," vysvětluje Miklík. 

Neexistuje jeden správný způsob, jak se s lesem spojit

Lesní terapii provozuje v arboretu v Kostelci nad Černými lesy, kde v době terapie nikdo není, což může případným stydlivým účastníkům dodat odvahy. 

Nejdřív mi vysvětlí, jak bude terapie probíhat. Čeká mě několik "pozvání" a stejný počet "vzájemného sdílení" prožívaných pocitů. Pro úplné uvolnění budeme v rámci pozvání dělat aktivity, které nás mají co nejvíce zpomalit a přenést pozornost z hlavy do našeho těla ke vnímání přítomného okamžiku. Tím se nastartují určité samoobnovovací relaxační procesy, jež tělo i přetížená mysl moderního člověka potřebují.

Aleš Miklík

Aleš Miklík

  • Miklík je bývalý novinář a mediální manažer, stál u zrodu několika online mediálních projektů a naposledy působil v magazínu Forbes.
  • Zároveň je celoživotním milovníkem přírody, ve které strávil o samotě tisíce hodin, během kterých si vypracoval vlastní metody, jak pomocí intenzivního vnímání přírody zlepšovat svoje mentální i fyzické zdraví.
  • Je nadšeným praktikantem Wim Hofovy metody a dalších přírodních seberozvojových stylů. S Wimem Hofem strávil týden na zimní expedici v Krkonoších.
  • V současné době působí jako certifikovaný průvodce lesní terapií, kterou studoval v Norsku od nejlepších mentorů podle metodiky kombinující klasické japonské umění Shinrin-Yoku se západním přístupem k ekopsychologii a lesní moudrostí mnoha původních kultur.

K posílení imunity na celý týden stačí zhruba tři hodiny, popisují japonské vědecké studie. Celá naše lesní terapie má taktéž tři hodiny, přičemž čas se může variovat podle potřeby účastníků nebo průběhu terapie. Prvním pozváním je zaměření pozornosti na šest smyslů (kromě pěti základních fyzických má lidské tělo i další, které jsou spojené například s intuicí či vnímáním prostoru). Postupně se "ladíme" na lesní prostředí a způsoby, jakými se nás dotýká, voní nebo zní. Můžeme si tak stoupnout jakýmkoliv směrem a pozorujeme okolí. 

Dalším pozváním je "cvičení". Patnáct minut pomalu chodíme a všímáme si všeho, co se hýbe okolo nás i v nás. Cvičením se říká pozvání také proto, že neexistuje žádná špatná ani správná forma, jak se s lesem spojit. Je to jen vybídnutí k tomuto spojení, při kterém je důležité nechat se vést svým tělem a vnímat, co je nám příjemné. Klidně také nemusíme dělat vůbec nic, pokud to cítíme jako správné.

Cílem je zaměřit pozornost mimo problémy

Lesní terapie v tom pravém a původním slova smyslu není chození po lese s terapeutem, který vám dělá psychoterapii a les "pouze" vymění za gauč. Terapeutem je tady samotný les a cílem je naopak místo řešení problémů v hlavě zaměřit pozornost mimo ni.

Prostředí lesa bylo pro člověka přirozené, vyvíjel se v něm miliony let, ale vlivem moderního způsobu života postupně ztratil návyky pro bezstarostné a spontánní spojení s přírodou. Proto zde nastupuje průvodce lesní terapií, který formou pozvání tyto aktivity navrhuje a provádí je s vámi. "Každý z nás zná ten 'obyčejný' pocit, když vyrazí do lesa a už po pár chvílích se je schopný dostat do tzv. stavu flow, kdy se uvolní naše pozornost," vysvětluje Miklík. 

Pokud člověk podle něj pravidelně chodí do lesa a je schopný se tam vědomě oprostit od podnětů civilizace i vlastních rušivých emocí a myšlenek, má zajištěnou podporu fyzického i duševního zdraví. "Bohužel v dnešní době je takových lidí velmi málo a většinou si tuto schopnost budují a rozvíjí jinými seberozvojovými metodami, jako je například praktika mindfulness. Lesní terapie dosahuje podobného stavu vlastně jednodušeji - tím, že využívá podporu přírody, která je pro lidskou psychiku a tělo stále původním domovem," tvrdí Miklík.

Ten při lesní terapii působí spíše jako výše zmíněný průvodce než jako důkladný učitel, kterého musím následovat. Vždy mi na začátku pozvání řekne, v čem bude spočívat, a pak si jdeme každý svou cestou. Za patnáct až dvacet minut zapíská a já jej podle zvuku v lese najdu. Tahle samota mi vyhovuje, můžu se díky ní napojit na sebe samu a vnímat jen les a to, jak se cítím.

Nemusíte dělat nic, co nechcete

Konkrétní pozvání vymýšlí sám průvodce a může jich být bezpočet. Po pomalé chůzi a dávání pozornosti tomu, co se hýbe, jsem měla například zkoušet, jak různé věci v lese voní. Nebo si představit, že les je chrám a já si v něm najdu místo, kam si sednu, a budu se cítit bezpečně a budu odpočívat. Jako poslední si mám najít strom, který se mi líbí. Navážu s ním komunikaci, a pokud se mi bude chtít, můžu ho obejmout. 

Pozvání od sebe oddělují kruhy sdílení. Tehdy si říkáme, co cítíme. Pokud je nám přirozenější mlčet, nemluvíme. Sdílení nás ukotvují v přítomnosti tím, že ostatním nasloucháme, a zároveň nám pomáhají uvědomit si vlastní prožitky. Já si třeba připustím, jak mi přijde zvláštní chodit pomalu, jak jsem nejspokojenější v momentě, kdy ztratím ostatní z dohledu a můžu jen tak sama očichávat pařez nebo mech (a překonávat jakýsi pocit divnosti) a zjišťovat, jak se mi vracejí krásné vzpomínky spojené s lesem a dětstvím. Nebo si najít to své místo a jen tak si tam sedět a cítit se bezpečně a třeba si uvědomit, že si pocit domova vytváříme také především sami v sobě.

Hlína jako nejlepší antidepresivum

Podle studie švédského profesora psychologie Terryho Hartiga dokáže příroda regenerovat naši koncentraci a pozornost mnohem lépe než třeba relaxační hudba. Podobně už dříve psychologové životního prostředí Rachel a Stephen Kaplanovi z Michiganské univerzity ve svých četných studiích dokázali, že příroda je mnohem účinnější spouštěč duševních stavů flow a regenerace než jakýkoliv jiný druh životního prostředí.

K tomu lze přidat bezpočet dalších pozitivních vlivů na lidskou imunitu, krevní tlak či antistresové hormony, což prokázaly za desítky let řady japonských studií. V Japonsku ostatně státem podporovanou lesní terapii údajně vyzkoušela celá čtvrtina ekonomicky aktivních obyvatel a tomuto trendu postupně přicházejí na chuť další asijské země nebo i americké korporace, které ji poskytují svým zaměstnancům jako benefit pro relaxaci i zlepšení výkonnosti.

Celou terapii zakončujeme malým čajovým obřadem a rituálem "návratu do normálního světa". Miklík říká, že lesní terapie má člověka přivést zpátky k přirozenosti, aby se právě takto znovu naučil les pokaždé vnímat. Musím souhlasit. Být jen tak, bez konkrétního účelu nebo cíle v lese je jakási forma meditace a mindfulness, která je nám přirozená, jen jsme ji možná trochu zapomněli a přestali na ni "mít čas".

Stejně jako chodit občas po trávě bosky nebo se hrabat v hlíně. Když totiž navíc zjistíte, že bakterie mycobacteria vaccae, která žije v lesní půdě, je jedno z nejsilnějších antidepresiv, možná vám už nebude připadat hloupé se jednou týdně takto účelně v té lesní hlíně pohrabat. 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama