„Každý den bez bolesti je dar,“ říká Ivona poté, co porazila agresivní lymfom

Kapeme a makáme.

Na procházce venku v areálu nemocnice.

Před stříháním vlasů (měla jsem je nebarvené, tak jsme je s mamkou před prvním chemem šmikli a poslaly do nadace Dlouhovláska, kde z nich dělají paruky pro onko pacienty).

Zato když je chuť, tak je chuť obrovská. A to se pak dá do nemocnice objednat i pořádná bašta. Občas ji člověk i stihne dojíst, než se to zvrtne a musí ven.

Tady jsem si našla první hrst vlasů na polštáři, to je cca dva týdny po prvním chemičku, tak jsem se hned šla nechat od sestřičky oholit. U těchto kraťoučkých má člověk pocit jako suchý zip na polštáři.

V srpnu 2020 jsme byli s manželem v Tatrách. Funěla jsem jak lokomotiva a každé tři kroky musela odpočívat, ale vylezla jsem to, jupí!

PICC je boží, může zůstat v žíle až rok a dá se s ním dělat v podstatě všechno, i štípat dříví. Trochu tlačí do ruky, tak jsem si ho oblepovala náplastmi (zrovna měli v lékárně s tematikou Star Wars).

Musíme si to udělat hezký. Účes alá čerstvě narozené pštrosí mládě.

PICC je boží, může zůstat v žíle až rok a dá se s ním dělat v podstatě všechno, i štípat dříví. Trochu tlačí do ruky, tak jsem si ho oblepovala náplastmi (zrovna měli v lékárně s tematikou Star Wars).

Na vycházce u Adamova.

Den po propuštění z dvouměsíční hospitalizace – bobování na zahradě.

Pravidelně jsem posílala rodince fotky, aby viděli, že se mi daří dobře.

Kapeme…

Můj oblíbený obraz na chodbě oddělení, po které jsem chodila „jarní padesátku“, jak říkaly sestřičky.

Nemocniční strava je občas „žůžo“, zvlášť když člověk trpí nechutenstvím. Ale sníst se podle mého dalo skoro všechno, i když občas jen silou vůle a se sebezapřením.

Naše tělocvična. Sestry nám na pokoj sehnaly různé náčiní, když viděly, že se snažíme cvičit. Měla jsem tam od začátku karimatku, protože břišáky se začaly prověšovat. O čelo postele se dají krásně dělat.

Nalajnovaná na ozařování.

Pravidelně jsem posílala rodince fotky, aby viděli, že se mi daří dobře.

Po první sternální punkci (snažím se tvářit jako moje nemocniční prasátko General Ham). To bylo při každé hospitalizaci se mnou, taky můj nemocniční hrnek od ségry. Rituály pomáhají.

První cvičení s „krmítkem“ (stojanem na kapačky), tady jen fýzák.

Před Masarykovým onkologickým ústavem na ozařování.

Tady mi bylo fakt blbě. Ale nejhorší bylo, když jsem chytla covid, to jsem fakt myslela, že to nedám.

Takhle to vypadá na stacionáři, kam se chodí na chemíčko ambulantně. Šátek jsem nikdy nenosila, jednak mi v tom byl hic a druhak jsem chtěla inspirovat ostatní (hlavně) ženy, ať se nestydí.

V roce 2019 jsem na IHOKu oslavila narozky, Vánoce i Silvestra, všechno nezapomenutelné zážitky!

Před stříháním vlasů (měla jsem je nebarvené, tak jsme je s mamkou před prvním chemem šmikli a poslaly do nadace Dlouhovláska, kde z nich dělají paruky pro onko pacienty).

Tady mi bylo fakt blbě. Ale nejhorší bylo, když jsem chytla covid, to jsem fakt myslela, že to nedám.

Takhle to vypadá na stacionáři, kam se chodí na chemíčko ambulantně. Šátek jsem nikdy nenosila, jednak mi v tom byl hic a druhak jsem chtěla inspirovat ostatní (hlavně) ženy, ať se nestydí.

V srpnu 2020 jsme byli s manželem v Tatrách. Funěla jsem jak lokomotiva a každé tři kroky musela odpočívat, ale vylezla jsem to, jupí!

Vánoční výzdoba u mé postele – to mi nanosila postupně rodinka a kamarádi.

Vždycky, když jsem se během následujících 2,5 let vracela do nemocnice na hospitalizaci v rámci konsolidace nebo udržovací léčby a měla jsem dorostlé vlasy, něco jsem si s nimi vyvedla.

Vždycky, když jsem se během následujících 2,5 let vracela do nemocnice na hospitalizaci v rámci konsolidace nebo udržovací léčby a měla jsem dorostlé vlasy, něco jsem si s nimi vyvedla.

Před stříháním vlasů (měla jsem je nebarvené, tak jsme je s mamkou před prvním chemem šmikli a poslaly do nadace Dlouhovláska, kde z nich dělají paruky pro onko pacienty).