„Jsem důkazem, že dobré konce existují,“ říká Soňa, která porazila zhoubný nádor slinivky

Soňa mluví se zkušeností člověka, který v těžkém období našel důvěru v sílu pozitivní myšlenky. „Je mi 72 let, žiji s manželem Milošem a bišonkem Emičkou. Mám dvě dospělé dcery, obě vdané, a dvě vnoučata,“ vyjmenovává žena zvyklá mít spoustu aktivit. Pracovala jako hospodářka dětského domova, sekretářka i účetní, pečovala o maminku po mrtvici a v nemocnici působila jako sanitářka. Když odešla do důchodu, naplno se začala věnovat zahradě, cestování, univerzitě třetího věku a studiu italštiny.

„Pan doktor po sdělení diagnózy hned dodal, že mne urychleně předá do Prahy, kde se o mne bude starat pan profesor Martin Oliverius, tak, aby se operovalo co nejdříve. To mi dalo velkou naději. Věděla jsem, že čím méně se bude čekat, tím větší mám šanci. Na operaci jsem se upřímně těšila. Říkala jsem si: ať už je to za mnou. Věřila jsem, že až to ložisko odoperují, zase se vrátím do normálního života.“

Operace, která změnila všechno

​​„Než byl stanoven termín operace, dojížděla jsem do nemocnice na předoperační vyšetření, kde zjišťovali, jak jsem na tom fyzicky i psychicky. Doporučili mi, abych se co nejvíce udržovala v kondici, protože tělo operaci lépe zvládne. Začala jsem chodit na dlouhé procházky s pejskem, cvičila a doma jsem jezdila na rotopedu. Každý den jsem si říkala, že to dělám pro sebe – abych byla připravená a silná.“ V prosinci 2020 podstoupila Soňa rozsáhlou operaci, při které lékaři odstranili část slinivky, žlučník, dvanácterník i část tenkého střeva. „Operace dopadla dobře. Pan profesor mi nepochybně zachránil život,“ říká s velkou vděčností.

Následné týdny po operaci byly složité – pobyt na JIP, velká jizva, pomalé učení se znovu jíst a komplikace s trávením. Pomohly enzymy nahrazující funkci slinivky, ale největší pomocí byla podle ní rodina. „Manžel mi byl velkou oporou. A moje starší dcera, zdravotnice, si vzala týden ošetřování člena rodiny. Pečovala o moji jizvu, vařila, byla u nás několikrát denně. Druhá dcera přijela z Budějovic, aby mi také pomohla. Věděla jsem, že nejsem sama.“

Síla myšlenky a slova

Přestože po operaci nebyly nalezeny žádné zbylé nádorové buňky, lékaři doporučili zajišťovací chemoterapii, kterou Soňa začala podstupovat v únoru 2021. „Po dvou dávkách jsem byla úplně na dně. Horečky, zimnice, plísně v ústech, ztráta váhy, omdlévání při chůzi. Moje tělo to prostě nepřijalo.“ Léčba tedy byla ukončena a pro Soňu začala cesta zpátky k fyzické síle – pomalá, nenápadná, každodenní.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: První projev tohoto onemocnění bývá i posledním. Případů rakoviny slinivky přitom rapidně roste

Je přesvědčená, že velmi důležité bylo to, jak o nemoci přemýšlela a mluvila. „Já jsem nikdy neřekla: mám rakovinu. Řekla jsem: mám ložisko, které odstraní a bude po něm. Když si nemoc přivlastníte, usadí se ve vaší mysli. Já jsem jí tu možnost nedala. K tomuto způsobu uvažování mě přivedla známá, která mi nabídla, že mi představí duchovní směr Bruna Groeninga – německého léčitele působícího v 50. letech, jehož následovníci dodnes pracují s myšlenkou, že tělo má vlastní schopnost uzdravení, pokud mu v tom nebrání strach a napětí. Nejde o slepou víru. Jde o klid. O to nepodléhat strachu. Věřit, že dobro existuje a že tělo má obrovskou sílu, když mu to dovolíme.“

Od operace uplynulo pět let. Soňa znovu cestuje – s mladší dcerou byly v Itálii už desetkrát, jezdí i na poznávací zájezdy s manželem. „Stále se snažím něco plánovat a negativní myšlenky odháním,“ dodává s úsměvem a vzkazuje všem, kdo se ocitnou v podobné situaci: „Nebojte se říct si o rychlá vyšetření a nenechte se odbýt. U této nemoci jde o čas. A hlavně – věřte, že dobré konce existují. Já jsem toho důkazem.“

VIDEO: První příznaky – lékařka Kateřina Šédová o rakovině prsu

Zdroj: Rozhovor se čtenářkou Soňou