Jakékoliv hubnutí pod dohledem mám spojené s vážením a měřením, předepsáním jídelníčku a sledováním prvních výsledků v podobě shozených kil. V mém případě tomu tak ale nebylo. Měsíc jsem byla v on-line spojení s koučkou a výživovou poradkyní Kateřinou Literákovou, jejíž konzultace nejsou obyčejnými setkáními nad zdravým stravováním.

Už dřív jsem pochopila, že hubnutí není jen o změně jídelníčku nebo zázračných pilulkách, ale ta zásadní změna se musí odehrát v mé hlavě. Právě to bylo cílem celé metody, kterou jsem pět týdnů zkoušela.

Vše začalo v karanténě

Uzavření škol, sociální izolace a povinný home office na mě coby mámu dvou malých dětí dost dolehlo. Ze dne na den jsem se stala zase mámou na plný úvazek, musela jsem zajišťovat chod domácnosti, každý den uvařit jídlo pro sebe a děti a do toho zvládat časově velmi náročnou práci v domácích podmínkách. Budu upřímná: byl to velký stres, který jsem potřebovala někde vyventilovat. Jak? Jedla jsem nárazově, ve spěchu a hlavně občas nezdravě. Pár týdnů v karanténě se podepsalo na mém těle i pár kily navíc.

Proč chci vlastně zhubnout?

Dopředu jsem u této metody očekávala, že se budu muset vážit a měřit a vše poslušně nadiktovat, abychom se do hubnutí mohly pustit. Už jen tato představa mě stresovala. Vzpomněla jsem si totiž na své preventivní prohlídky v pubertě, při kterých mi lékařka pokaždé připomínala, že mám pár kilo navíc oproti standardu a že bych měla zhubnout, abych zapadala do tabulek. Tehdy jsem ji poslechla a vrhla se do extrémních způsobů: odmítala jídlo a zavedla si přísné diety bez jakýchkoliv cukrů a tuků, později se zase přejídala a zvracela. Výsledky v podobě velikosti XS se dostavily, ale s nimi i všechna negativa, která toto nezdravé hubnutí obnáší.

Hned úvodní konzultace s on-line výživovou poradkyní mě překvapila - vyptávala se na mé duševní rozpoložení a důvody, proč chci zhubnout. Zjišťovala tím, zda je vůbec možné v mém aktuálním psychickém stavu shazovat kila. Zabrousily jsme i do mojí minulosti, aby si odbornice sestavila obrázek o tom, jak se i s ohledem na mé negativní zkušenosti s hubnutím změnil můj přístup k jídlu nebo zda jsem jídlo nezačala vnímat jen jako nutné zlo, abych přežila.

Na závěr konzultace mi po vyslechnutí mého příběhu, zkušenosti s hubnutím a touhou po štíhlém těle, navrhla dvě možná řešení: buď s ní zkusím postupovat podle sestaveného jídelníčku, ale musím se připravit na to, že moje psychika není připravená na loučení se s kily, nebo s ní zkusím během dalších pár sezení rozebrat své myšlenky a důvody, proč mé tělo nefunguje tak, jak by mělo, a co mohu udělat pro to, abych dospěla do cíle v podobě těla, které budu mít ráda.

Bc. Kateřina Literáková

koučka a členka Aliance výživových poradců

• celostní nutriční specialistka a koučka v oblasti psychologie výživy.
• Své klienty učí naslouchat moudrosti vlastního těla, najít vyrovnaný vztah k jídlu a vzít zodpovědnost za své zdraví do vlastních rukou.
• Inspiruje se tradiční čínskou medicínou a všechny teoretické poznatky přenáší do kuchyní i životů svých klientů.
• více o ní na psychologiejidla.cz

Rozum mi napovídal, abych zkusila jídelníček. Tolikrát jsem o něm četla a slyšela, že je to ten pravý klíč ke shazování nadbytečných kilogramů a následnému pocitu štěstí. Ale upřímně: v hlavě se mi ozýval hlásek, který mě lákal poznat důvody vlastního boje s jídlem a váhou. Něco mi říkalo, že tím svůj váhový a celoživotní problém konečně rozkryji. Vybrala jsem si tedy proniknout do tajů psychologie jídla.

Jak a co jím

Druhá konzultace se odvíjela v duchu vzdělávání a povídání z Katčiny strany o jídle a mém těle a mysli. Vysvětlila mi, jaký je postoj k hubnutí mého fyzického těla a mé psychiky. Zaměřily jsme se právě na mé myšlenky o těle a můj vztah k němu. Chtěla vědět, jak k němu přistupuji, zda-li na něj plivu špínu, jak je ošklivé, nebo si ho hýčkám.

Hezky mi vysvětlila, že současná teorie výživy se dívá především na správné složení všech živin, vitaminů, minerálů, ale nezabývá se tím, jak, kdy a zda nám to chutná. Ano, můžete sníst nejzdravější jídlo na světě, ale pokud ho sníte ve spěchu, neužijete si ho nebo vůbec nevypadá hezky, nedostanete do sebe živiny, které potřebujete, tělo je nepřijme. 

Co si dáváme na talíř, je ovlivněno vnitřním nastavením - výchovou, zvyky, psychikou či stresem, ale i vnějšími parametry, jako je roční období či reklama. Proto je dobré se zaměřit na tato vnitřní nastavení a zkusit je pochopit, aby člověk věděl, proč jí to, co jí. Jen díky tomu pak můžeme ovlivnit svůj způsob stravování.

Zvyky a co je třeba změnit

Třetí konzultace byla o rozebírání mého domácího úkolu, který jsem na týden do této konzultace dostala. Měla jsem se zaměřit na to, zda jím pravidelně, udělat si na všechna jídla během dne čas a u jídla nedělat nic jiného. S Kateřinou jsme pak rozebíraly, co se v mém přístupu k jídlu změnilo, když jsem si na něj udělala čas, nehltala vše ve spěchu, vychutnala si ho a hlavně se při něm nerozptylovala něčím jiným.

Musím přiznat, že ze začátku mi dával tento úkol pořádně zabrat. Musela jsem do kalendáře zařadit i čas na jídlo. Pracovní schůzky jsem proto musela často posouvat. Najednou jsem jedla společně i s mými dětmi. Teprve tehdy mi došlo, že i ony byly najednou v menším stresu, stejně jako já. Myslím, že nás najednou jídlo všechny spojilo dohromady. Užívali jsme si, že jsme spolu, a nic jiného neexistovalo. 

Co mě dělá šťastnou?

Opět jsem na konci minulého povídání dostala úkol. Měla jsem se zamyslet nad tím, co mě udělá šťastnou. Na papír si napsat takový svůj soukromý seznam štěstí. Je to totiž dobrý pomocník, abych se dokázala vyrovnat se stresovými situacemi.

Postřehy Lucie:

• Před začátkem. Před hubnutím zvažte, zda jste v psychickém rozpoložení, které shazování umožní. 
• Stres není přítel. Kvůli němu tělo nespaluje, tento stav mu říká, že je v nebezpečí a trávení je kvůli přežití odsunuto na druhou kolej. 
• Jídlo mějte rádi. I když se jedná o lehkou zdravou svačinku nebo dort na oslavě babiččiných narozenin. 
• Množství jídla. Dobré je se nepřejídat sladkým, ale kousek vám neublíží. 
• Jezte v klidu. Aby tělo jídlo správně strávilo a přijalo z něj živiny, je nutné si udělat čas na jeho konzumaci. Rozhoduje i rychlost, s jakou jídlo přijímáme.
• Pozornost při jezení. Je dobré se soustředit na jídlo samotné, obrátit na něj pozornost, jako by to bylo poslední jídlo našeho života a vychutnat si tak každý jeho kousek.
• Seznam štěstí. Napište si, co vás dělá šťastnými. Tento seznam vám pomůže zvládat vypjaté situace. 
• Čas nesnází. Když je vám úzko, použijte věci ze seznamu.
• Zohledněte chyby. Poučte s z minulosti, abyste ty stejné chyby neopakovali v budoucnosti. 
• Spouštěč stresu. Najděte své spouštěče stresu. Když je pojmenujete a identifikujete je, můžete se naučit je obejít, nebo nespustit.
   

Jsem totiž ten případ, který, když se mu něco nedaří nebo je ve stresu, sáhne po sladkém (ideální je čokoládový dort nebo kremrole) a díky tomu je mi na chvíli dobře. Pak si to ale začnu vyčítat, což zase vede k tomu, že se cítím špatně, a tak si dám další sladké, abych se zase na chvíli cítila lépe. A tak pořád dokola. Můj přehled štěstí mi tak měl podle mě pomoci s tím, abych našla i něco jiného než jen čokoládový dort, co by mi pomohlo zvládnout stresové situace.

Když jsem uvažovala, co mě kromě jídla dělá šťastnou, tak mě hned napadlo, že jsou to objetí, třeba od mých dětí, nebo když se na mě otočí a jen tak mi řeknou, že mě mají rády. Byly tam i dvě asi trochu protichůdné věci, občas jsem totiž šťastná naprosto sama se sebou (a třeba knížkou), jindy zase potřebuji společnost lidí, které mám ráda (pobavit se s nimi a uvolnit se). Posledním pomocníkem pak je cvičení. Zaběhat si na trenažeru nebo se jen uvolnit při józe. Určitě bych toho našla i víc, ale tohle mi přišlo nejdůležitější.

Podívala jsem se svým démonům do očí

Když už víte, co vás udělá šťastnou, tak byste se naopak měla podívat i na to, co jsou vaši spouštěči stresu a napětí. Proto jsme se při páté, poslední konzultaci v rámci tohoto projektu s Kateřinou věnovaly právě jim. Podívala jsem se do minulosti i do současnosti a identifikovala je. Musela jsem je pochopit, abych přijala celou historii svého odmítání jídla tak, jak je, a nedávala si ji za vinu. S koučkou jsme řešily, co se mi tělo skrze ně snaží říct.

Bylo přínosné se na to všechno podívat s člověkem, který mě kolem spouštěčů stresu provedl a vysvětlil mi, co mohly způsobit v mém vztahu k jídlu. Tedy, občas jsem si říkala, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem dělala, co jsem dělala, ale Kateřina na to moc hezky poznamenala, že jsem v té chvíli vycházela z dostupných vstupních informací a nemá cenu si nyní cokoliv vyčítat. Teprve s odstupem času se člověk může podívat na věci s nadhledem a pochopit, co dělal špatně. A že toho u mě bylo! Teď už jen zbývá to neopakovat…

Pokud bych měla celou tuto metodu shrnout, určitě se hodí pro lidi, kteří nechtějí jen tak rychle, nárazově zhubnout. Spíše pomáhá pochopit, že se skrze jídlo můžeme mít rádi - svou mysl, stejně jako vlastní tělo. Když tedy sami dojdete k tomu, že začnete milovat jídlo a svůj život tak, jak je, vaše tělo vás pak za tento přístup bude milovat na oplátku a začne s vámi spolupracovat.

Milým bonusem navíc, ačkoliv jsem to vůbec neočekávala, byla shozená skoro dvě kila bez omezujících a mučivých diet. Jedla jsem stejná jídla jako předtím, jen jsem začala víc pronikat do tajů své mysli a naučila se mít jídlo ráda. Moje cesta ale pokračuje.