Fatální nespavost: nemoc, při které oči zavřete až po smrti

V roce 1983 dorazil na neurologickou kliniku Boloňské univerzity 53letý muž jménem Silvano s vážnými poruchami spánku. Doprovázel ho příbuzný, lékař, který tušil, že v rodině se dědí vzácná a podivná porucha spánku. Silvano si stěžoval, že noci tráví téměř beze spánku.

Až do svých 52 let spal naprosto běžně – pět až sedm hodin v noci a krátký šlofík po obědě. Když ale přišel do nemocnice, dokázal v noci naspat sotva dvě až tři hodiny. Začaly se objevovat první příznaky – úbytek libida, o měsíc později zácpa, slzení očí a horečka. Další měsíc přinesl ještě těžší fázi: spal už jen hodinu denně a začal mít bizarní sny, které prožíval jako skutečnost. V jednom z nich se ocitl na vlastní korunovaci – vstal z postele a salutoval.

Tři měsíce po prvních příznacích už Silvano nedokázal vůbec usnout běžným způsobem. Jeho řeč se stala nesrozumitelnou, živé sny přicházely čím dál častěji a extrémní únava mu bránila vést normální život. Stav se přitom stále zhoršoval. Dezorientace se prohlubovala, zhoršilo se mu dýchání a začal se pomočovat.

Po osmi měsících od nástupu nemoci Silvano vykazoval nekontrolovatelné pohyby, často doprovázené výkřiky. Přidaly se i horečky, strnulost a svalová ztuhlost. Na podněty reagoval už jen velmi slabě – pouze na ty nejsilnější. Lékaři mu zjistili infiltraci v plicích, ale ani antibiotika nezabrala. Devět měsíců po objevení prvních příznaků Silvano upadl do kómatu a zemřel.

Po Silvanově smrti byl proveden rozbor jeho mozku – stejně jako později i mozku jedné z jeho dvou sester, které podle lékaře Roitera zemřely na stejnou nemoc. Pitva odhalila šokující nález: v některých částech thalamu chybělo až 95 % neuronů. Místo nich zůstala jen poškozená, nefunkční tkáň.

Thalamus, tedy hrbol mezimozkový, hraje klíčovou roli v celé řadě tělesných funkcí – mimo jiné i v regulaci spánku a bdění. Ukázalo se tak, že pacienti pravděpodobně nebyli schopni usnout jednoduše proto, že jejich mozek postupně ztratil schopnost uvést tělo i mysl do stavu spánku.

Prášky na spaní nebo jiná sedativa v takových případech nemohou pomoci – ty sice usnutí usnadňují, ale nedokážou ho navodit, pokud samotný mechanismus v mozku selhává. Přes tento pokrok však tehdy lékaři stále netušili, co přesně ničí tkáň v thalamu a spouští celý proces.

Výzkumný tým vedený Rossellou Medori se rozhodl v pátrání pokračovat a zaměřil se přímo na rodinu, kterou nemoc postihla. Analyzovali lékařské záznamy 288 členů této rodiny napříč šesti generacemi – a potvrdili, že nemoc je skutečně dědičná.

Během výzkumu testovali žijící příbuzné a porovnávali nálezy v mozcích zemřelých členů rodiny s mozky pacientů trpících jiným dědičným onemocněním mozku – Creutzfeldt-Jakobovou nemocí. Výsledek byl jednoznačný: za vznikem fatální familiární insomnie stojí priony – infekční bílkoviny, které poškozují mozek.

Bílkoviny, které ničí mozek

Priony – přesněji infekční prionové bílkoviny – jsou relativně nedávným vědeckým objevem a stále o nich víme překvapivě málo. První zmínky o jejich existenci se objevily v 60. letech, ale teprve v roce 1982 byla jejich existence oficiálně potvrzena. Jde o lehce pozměněné bílkoviny, které se za normálních okolností v lidském těle běžně vyskytují, ovšem po své proměně se začnou chovat jako infekční agens.

Každý z nás má v mozku tzv. prionové bílkoviny (označované jako PrPc), i když jejich přesná biologická funkce zatím není úplně jasná. Nebezpečí nastává tehdy, když se tato bílkovina přemění na vadnou formu (PrPsc) – tu si lze laicky představit jako „zkroucenou“ verzi původní bílkoviny. Tato změna má zásadní důsledky: poškozené priony nejen že samy přestanou plnit svou funkci, ale navíc dokážou přetvářet i zdravé bílkoviny na svou vadnou kopii.

Tímto způsobem se začnou v mozku řetězově šířit, přičemž jejich likvidace je extrémně obtížná. Jsou totiž mimořádně odolné – snášejí vysoké teploty i běžné sterilizační metody a odolávají i enzymům, které tělo běžně používá k odbourání poškozených bílkovin. Následkem toho dochází k nevratnému poškození mozkové tkáně – buňky odumírají a postižené oblasti se mění v nefunkční „mrtvou hmotu“.

Podle Společnosti nemocniční epidemiologie a hygieny (SNEH) jsou priony původcem celé řady vážných neurodegenerativních onemocnění, a to jak u lidí, tak u zvířat. Stojí například za nemocí šílených krav, scrapie (klusavkou) u ovcí nebo za nemocí kuru – vzácným onemocněním zaznamenaným pouze u některých kmenů na Nové Guineji, kde vzniklo v důsledku rituálního kanibalismu.

Zatímco v těchto případech se priony do těla dostávají z vnějšího prostředí (např. potravou), u dědičných onemocnění – jako je například fatální familiární insomnie (FFI) – je příčinou genetická mutace. Italští vědci odhalili, že za FFI stojí změna v genu PRNP, který kóduje prionové bílkoviny. V důsledku této mutace začne mozek sám produkovat vadnou formu PrPsc, která se pak dál samovolně šíří a ničí nervovou tkáň.

Nemoc bez naděje na přežití

Fatální familiární insomnie je vždy smrtelná. U některých pacientů smrt přichází náhle, za plného vědomí. Jiní nejprve upadají do vegetativního stavu, ve kterém setrvávají až do konce. Délka přežití závisí na průběhu nemoci – v rychlejší formě pacienti umírají zpravidla za 8 až 11 měsíců, pomalejší varianta může trvat až 31 měsíců.

Zda nemocného nakonec zabije samotná degenerace mozkové tkáně způsobená priony, nebo totální vyčerpání organismu v důsledku dlouhodobého spánkového deficitu, zůstává stále nejasné.

Zdroj: pmc.ncbi.nlm.nih.gov, sciencedirect.com, bbc.com