Smířila jsem se s rolí milenky. Přítele nedokážu opustit, i když vím, že se nerozvede
Podle statistik, nových manželství ubývá, těch co vydrží je jako šafránu, a podobné je to i s dlouholetým partnerstvím. A jakoby se tvořil nový fenomén, ženy, čtyřicet a více, žádné lovkyně majetku nebo sexuálních skalpů, ale ženy toužící po troše lásky, které se dostávají do pozice celoživotních milenek. Jde tenhle trend vůbec zastavit, a jak?
Jsem moc ráda, že vás stále baví psát mi maily se svými příběhy. Tento týden mi přišel jeden od pana Václava, ve kterém, s lehkou nadsázkou prosí, abych psala o normálních, nedokonalých lidech ne ideálních vztazích. A tak mu, s radostí, vyhovím tímto článkem.
Asi existuje jen málo žen, které by status celoživotní milenky považovaly za něco dokonalého. Jenže! "Současný trend manželství moc nepřeje, ne že by nebylo bráno jako dobrá instituce, ale mnoho párů ho bere jako přežité. V době kdy většina lidí ani nemá pořádné osobní volno a když ano, tráví ho na sociálních sítích, není v realitě lehké najít životního partnera. Ještě po dvacítce to není takový problém, ale pro současné čtyřicátníky nebo padesátníky, už je to slušný oříšek. Muži se často zaberou do práce a například po rozvodu či rozchodu už se vázat nechtějí. Ale ženy potřebují žít v páru, mají to tak říkajíc v genetickém kódu, a když to nejde jinak, spokojí se aspoň s postavením milenky a leckdy na dlouhá léta," píše ve své knize psycholožka Aneke Storm.
Příběh Tamary: Jak se žije v kůži milenky
"Byla jsem několik let rozvedená, dceři bylo devět let, měla jsem dobrou práci a dalo by se říct, že se nám nežilo špatně. Jen jsem byla čím dál citově vyprahlejší. I když mám dost zájmů a dost přátel, přišla jsem si víc a víc sama a, hlavně v pochmurných, zimních, měsících, na mě sedala opravdu příšerná depka. Samozřejmě jsem si představovala, že potkám zajímavého muže, třeba rozvedeného s dětmi a že se mi možná podaří znovu vytvořit rodinu, ale vlastně jsem tomu uvnitř sebe přestávala věřit.
Na jedné pracovní schůzce jsem pak potkala Pavla. Vlastně ani nebyl můj typ, i když je to zajímavý muž, ale od prvního setkání jsem měla pocit, že je mezi námi nějaké spojení - vazba. Bylo mi s ním hezky, ale i když jsem měla pocit, že náklonnost je i z jeho strany, nikdy mě nikam nepozval, nebo nevolal nad rámec přátelské pracovní konverzace. Asi dva měsíce po našem seznámení jsem seděla s kamarádkou na víně a vyprávěla jí o Pavlovi. Poslouchala a pak říká, "Tamaro, a na co vlastně čekáš. Snubák nenosí, je zajímavý, chytrý, přitahuje tě, co můžeš ztratit, když ho pozveš na kafe? Maximálně řekne ne, a ty budeš pořád sama". Znělo to hezky a mě vlastně došlo, že má pravdu - jsem sama, bez rande, sexu a jiskření už mnoho let. Rozhodla jsem se.
Napsala jsem zprávu a odezva byla hezká, chvíli jsme si psali pak se sešli na kávu a popovídání. Začala jsem mít pocit, že mě má rád spíš jako kamarádku na příjemné povídání a o nic víc nestojí. Asi po dvou měsících jsme byli na večeři, dali si skleničku vína a když mě doprovázel domů, skončili jsme u mě. Bylo to krásné, přesně to, v co jsem doufala, krásný sex, mazlení a povídání s mužem, který mě baví. Jenže po čase se mi řekl, že se držel zpátky kvůli manželce a dětem. Vztah s manželkou je provozní, věřím že mi nelže, protože to teď sleduji už několik let… Děti ale Pavel miluje a opustit je nedokáže. Mám pochopení dcera je pro mě vším.
Společných chvil s Pavlem je málo, ale když jsou, jsou krásné, lepší než má předchozí osamělost, každý den si napíšeme pár zpráv a já cítím, že je někdo na světě, koho zajímám. Toužím po tom, abychom byli spolu, klidně až za pár let… ale vím, že pravděpodobnější je, že skončím jako věčná milenka, nebo že se za čas rozhodne odejít. Přesto ho nedokážu opustit." napsala mi Tamara a její mail se mi tak líbil, že jsem ho zde uveřejnila skoro celý.
Je totiž naprosto typickou ukázkou, jak žijí dnešní "milenky" přes čtyřicet let. Pracující, většinou rozvedené ženy s dětmi, které mají životy naplněné přáteli a zájmy, ale jsou opuštěné a raději se spokojí s občasnou hezkou chvilkou s mužem, kterého milují, než být pořád samy…
A co na to manželky?
Většinou, když napíšu článek na téma milenka - přijde mi od vdaných žen záplava mailů, jak by mi bylo, kdyby mi manžel "zanášel" s jinou a jak to milenky mají jednoduché. Milé ženy, mám pro vás velké pochopení, nechci omlouvat nevěry, ani netleskám otcům od rodin, které okouzlí dvacetiletá sekretářka a chudák manželka, která o poměru ví, raději zavírá oči, aby nezůstala sama s malými dětmi. Nejsem tady od toho, abych soudila…
Jen mám z vašich mailů a také ze svých životních zkušeností pocit, že jsou různé typy milenek - ty které okouzlí konto nebo postavení, často o dost staršího muže, ty které si jen potřebují dokázat, že jsou sexy svůdkyně, ale čím dál více je tu typ ženy - čtyřicet a více, která touží po muži se kterým by prožila hezké chvíle, nečeká tučné konto, fantastickou romantiku a exotické dovolené.
Na vztazích se musí pracovat
"Největším problémem dnešních vztahů je to, že na nich oba aktéři nepracují. Zamilují se, vezmou se nebo spolu žijí, pořídí si děti a pak začnou žít tak, jakoby vlastně byli single, nebudují milostný život, sexuální život, žijí vedle sebe, respektují se a do určité míry i mají rádi, ale vlastně je spojují jen děti. Po deseti a více letech většinou končí i sexuální stránka jejich soužití. Upřímně není proto divné, že je statisticky více a více mileneckých dvojic, kdy jeden nebo oba jsou v manželství. Otázkou ale zůstává, jestli taková manželství za něco stojí… Z mého pohledu je ale hlavně zásadní fakt, že páry na svých vztazích nepracují není v nich žádný vývoj," říká Aneke Storm.
Uzavřela bych větou, neznámého autora, kterou jsem nedávno četla - "Co se nevyvíjí - umírá a tak je to i s láskou." A vlastně je jedno, jestli jde o lásku partnerskou nebo mileneckou. Bez toho, abychom na svých vztazích začali pracovat, samozřejmě oba v páru, nemůžeme asi čekat, že by trend věčných milenek skončil…
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
