Žárlivost: Kdo nežárlí, nemiluje?
Přiznejte se! Kolik z vás žárlí? A co všechno se může stát, když láska dohání k šílenství? Dá se vůbec se žárlivostí bojovat? Odpoví psycholog a manželský poradce PhDr. Petr Šmolka.
Přiznejte se! Kolik z vás žárlí? A co všechno se může stát, když láska dohání k šílenství? Dá se vůbec se žárlivostí bojovat? Odpoví psycholog a manželský poradce PhDr. Petr Šmolka.
Je jen pár výroků, za něž by se bez výstrahy mělo střílet. Ten, že: "Kdo nežárlí, nemiluje!" by mezi ně nepochybně . Abychom si ale rozuměli, není žárlení jako žárlení. Připusťme, že jsou i situace, v nichž je jaksi těžké si nezažárlit. Jak by vám asi bylo vedle někoho, kdo nezareaguje ani ve chvíli, když vás načapá jak se vášnivě objímáte a líbáte s cizím mužem? Vedle někoho, kdo vám jen zlehýnka zaťuká na rameno a nezúčastněně pronese: "Hele, až si to tady vyřídíš, tak se stav doma, já zatím něco přemáchnu!"?
V takové situaci sice neměl moc možností, jak inteligentně zareagovat, alespoň mírnou nelibost snad najevo dát mohl! Obecně řečeno, někdy je projev žárlivost docela adekvátní reakcí. Mnohem horší je však žárlivost chorobná, kdy už jde spíše o osobnostní rys. Pak je těžké si představit většího a spolehlivějšího zabijáka vztahu než právě ji.
Co všechno udělá žárlivec?
Chorobný žárlivec nepotřebuje žádný reálný důvod, nelze jej uchlácholit, on je prostě přesvědčený o své pravdě. Dokonce ani když vám tak zvaně na nic nepřijde, není to pro něj dokladem, že pátral zbytečně, ale nezvratným důkazem faktu, že pátral málo. Pouze a jen chorobný žárlivec vám bude bezdůvodně prohlížet kapsy a kabelky, lustrovat mobily či elektronickou poštu, případně vás v nedůstojném převlečení sledovat, zda jste tam, kde jste být měla.
Není snadné posoudit, zda častěji žárlí ženy či muži. V tom mezi nimi moc velký rozdíl asi nebude. I chorobná žárlivost je však naštěstí choroba léčitelná. Zvláště, pokud se nám podaří učinit první potřebný krok. Když si uvědomíme, že žárlivost je náš, nikoli partnerův problém. Dokud se budeme držet bludné představy ("neprovokuj, a já pak nebudu mít důvod žárlit"), dotud se nehneme z místa. Je totiž známo, že žárlit lze i na partnera, kterého máme 24 hodin denně pod zámkem a hlídáme jej po zuby ozbrojení („já stejně vím, na co myslíš, kouká ti to z očí").
Žárlivost: Můžete ji chemicky ošetřit!
Když už si vlastní žárlivost přiznáme, pak bychom si měli zároveň přiznat i to, že sami ji nezvládneme. V léčbě se velice osvědčuje kombinace léků a psychoterapie. Některé formy žárlivosti jsou totiž doprovázeny masivními pocity úzkosti a ty je vhodné "chemicky ošetřit". Psychoterapie se pak částí snaží nalézt zdroj žárlivosti - kde se vzala a čemu slouží.
A zároveň se na principu pozitivního posilování snaží o zmírnění jejích projevů. Pod léky, tedy bez oněch pocitů úzkosti, se snažíme absolvovat situace, které v nás běžně žárlivost vyvolávaly. Zjistíme-li, že se dají zvládnout i bez žárliveckých scén a k žádné katastrofě nedojde, pak je šance, že se časem třeba obejdeme i bez těch léků!
PS.: není pravdou, že žárlí pouze lidé citově závislí. Existuje i žárlivost majetnická, kdy jsme s to žárlit i na partnera, který je nám jinak docela lhostejný!
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
