Existuje láska na celý život? Vzala jsem si svého prvního kluka, teď je mi třicet a…
Na tohle téma mě před nedávnem přivedla kolegyně. Je vdaná za svou lásku ze střední, má dvě děti a její život mi vždycky přišel jako z nejrůžovější lovestory. Jenže… zdá se, že opak je pravdou.
Budu jí říkat třeba Martina, protože o publicitu v tomhle směru kupodivu vážně nestojí. "Víš na začátku to bylo skvělé, on byl kluk, kterého všechny holky chtějí a já byla plná snů a představ o tom, jak život funguje. No jenže ony ty představy v patnácti moc realitě neodpovídají, že," vyprávěla mi ve vinárně a čím přibývalo vypitých sklenic (tak hrozné to nebylo do litru jsme se vešly), tím byla sdílnější.
Nakonec je to vlastně jednoduchý příběh, krásná holka a kluk se zamilovali, vyspali, užívali si a ve dvaceti měli první dítě. Trochu neplánovaně, ale vlastně to nevadilo, protože spolu byli už pět let. Za dva roky přišlo druhé dítě a nebyl čas na přemýšlení, pořád se milovali, budovali kariéru a navzájem si pomáhali.
Za mě "zvenčí", super život. Jenže zevnitř to začalo být jiné, ona začala mít pocit, že tak nějak neměla na vybranou, že si nic neužila. "Já ho milovala a svým způsobem miluju. Ale najednou mi zacinkala třicítka a začala jsem mít pocit, že jsem vůbec nepoznala život. Jen ten rodinný. Kamarádky cestovaly, měly spoustu přátel, bavily se a já? Děti skoro v pubertě, na cestování ani jinou větší zábavu peníze nebyly a poznala jsem v posteli i životě jen jednoho chlapa!" Zakončila náš večer tímhle hodně upřímným prohlášením Martina.
Happy end se nekonal
Asi za týden po vinné zpovědi mi Martina napsala, že nebyla tak úplně upřímná, že jse vlastně jejich vztah začal hatit před dvěma lety, kdy mu přišla na nevěru. Podle všeho s kolegyní z práce. Když na vše přišla, tvrdil že ho kolegyně prostě svedla a on nedokázal odolat, protože v životě měl jen ji. No trochu alibismus, řekla bych, ale stalo se a Martině se rozbil její pohádkový svět.
On je asi hodný chlap a šlo opravdu jen o jediný úlet, jenže ona najednou začala pociťovat, že ji v životě chybí hodně věcí. Nechci být špatným prorokem, ale bojím se, že tahle láska už hory nepřenese. Otázkou je, jestli za možný konec jedné velké lásky může nevěra, která všechno nastartovala, nebo pocit, že jsme si toho ještě tak moc neužili.
Umíráme moc pozdě…
No a když už se přede mnou začalo odvíjet takové zajímavé téma, zapátrala jsem po dalších upřímných, kteří mají vztah se svou první láskou. "Takové ty vztahy na celý život, to bylo dřív, když lidé umírali v pětačtyřiceti a ani se nestačili koukat po jiných," sejmul mě cynicky Kryštof, který ovšem žije už dvacet let se svou kolegyní z práce, prý první láskou. Před ní měl jen jednu holku, a dost nezávazně, jak mě informoval.
Cynický tedy Kryštof je, protože je to podle něj jediná možnost jak přistupovat k životu. "Hele, já miluju mou ženu i dceru a nechci myslet na to, že bych podváděl. Podváděl pro mě rovná se rozváděl, a to nechci. Dělám si teda srandu, když se mě lidi ptají jestli mě život s jednou ženskou nenudí a tak. Nechci lhát, jasně, na světě je spousta krásných ženských, ale já mám tu svou a nebudu rozbíjet to, co jsme léta budovali," vyprávěl Kryštof a já si nenápadně utírala slzu, protože tohle je asi odpověď, kterou chce slyšet každá z nás...
S vírou to jde líp
Fakt je, že dnešní mladá generace se zase vrací k trendu mít děti a rodinu do třiceti od kterého se ta moje generace z pochopitelných důvodů "málo jsme si užili" odchýlila. Zvláštní skupinou byli vždycky věřící páry, třeba katolíci, kterých pár znám. Naposled se jedni známí "mlaďoši" brali po mnohaleté známosti. Jemu je dvacet pět a jí tuším o dva méně. Mají se rádi, klape jim to a věří v sebe i v Boha, tak snad jim to vyjde. I když já sama jsem pro zlatou střední cestu a myslím si, že se není kam hnát a není špatné poznat pár vztahů, než se člověk rozhodne "pro ten pravý", je mi ale bližší se vzít s vírou, než střídat partnery jak ponožky, pořád chtít někoho zajímavějšího, lepšího a vlastně už ani nevěřit, že někdo takový existuje.
"Prosím tě, ty jsi naiva, láska po pár letech opadne, přijde nuda a pak se lidi nedokážou ubránit. Si vem, jaká je to životní vzpruha, když se člověk nečekaně zamiluje, tahle tvoje osudová láska patří do osmnáctého století…," jako vždy mě setřel můj kamrád Jarda, protože jestli je někdo expert na vztahy, je to tedy on.
Takže Jardo, dík, já ale na osudovou lásku pořád věřit chci!
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
