Většina komplexů méněcennosti vzniká v dětství, říká psychiatrička
Potýkali jsme se nebo potýkáme se s nimi za svůj život všichni. Mindráky nám mohou ztrpčovat většinu života. Jak se s nimi porvat?
V jakém okamžiku komplexy vznikají a jak daleko mají komplexy méněcennosti k pocitům viny? I na to jsem se ptala psychiatričky Lucie Vaškové.
Kdy a za jakých okolností vznikají u lidí komplexy nejčastěji?
Komplex méněcennosti znamená, že člověk je přesvědčen, že je horší než všichni kolem něj, často o sobě příliš pochybuje. Pochybuje o svých schopnostech a dovednostech, o své kvalitě. Většina těchto komplexů vzniká v dětství. Dítě si na začátku života vytváří představu o sobě na základě reakcí rodičů na něj a následně, když je starší, od širšího okolí. Problém vidím v tom, že my dospělí děti velmi často hodnotíme (jsi líný, nešikovný, neposlušný…) a dítě se pak velmi snadno s danou nálepkou ztotožní. Já jsem ten, co není na sport, ten, co neumí matematiku, neumí artikulovat, tančit, kreslit… Rodiče své děti málo poznávají, málo zkoumají, co je pod povrchem. Dítě se nějak jeví, ale co se skrývá vevnitř, to většinou není na první pohled vidět. Často není líné, ale jenom nemá k dané činnosti motivaci. Co se týče učení, děti často narazí na překážku, s kterou si neví rady, nebo něčemu jenom nerozumí, a nemusí to hned znamenat, že nemají logické myšlení nebo nejsou na jazyky.
Když dítě nastoupí do školy, dostane se do kolektivu, začíná další důležitá etapa sebeidentifikace. Člověk je společenský tvor a vztahy jsou pro nás nesmírně důležité. Takže pro každého z nás je důležité se umět socializovat, umět vytvářet funkční vztahy. Čím je dítě starší, tím více se postupně navléká do společenských šatů. Většina z nás chce mít dobré vztahy, chceme být oblíbení. Když dítě nemá kamarády nebo není oblíbené, cítí se nezajímavě a nehodnotně. Začne se s druhými srovnávat, v učení, v oblečení, ve vzhledu. V pubertě jsou nejdůležitější vztahy s opačným pohlavím, a pokud se teenagerovi v této oblasti nedaří, nevzbuzuje zájem, vznikají hluboké pocity méněcennosti.
Liší se mindráky u obou pohlaví?
Snažíme se naplnit různé společenské ideály ve víře, že nám to zajistí šťastný a spokojený život. U žen se tyto ideály soustředí hlavně na vzhled a přitažlivost, u mužů jde celkově o výkon, to znamená o dosaženou společenskou pozici, o schopnost vydělat dostatek peněz, o perfektní sexuální výkon. Tyto ideály jsou ale velmi striktně dané, vůbec v nás nepodporují hledání naší jedinečnosti, nutí nás krčit se do uniformních škatulek. A pokud do nich nezapadáme, máme z toho různé mindráky.
Co kamuflování komplexů za falešné sebevědomí?
Jde o jeden ze způsobů, jak se s komplexy vyrovnat. Nikdo nechce být vnímán jako slabý a nejistý, většina lidi se bojí ukázat svá slabá místa a nejistoty. Proto často předstíráme falešné sebevědomí ve víře, že tak budeme víc přijímáni a oblíbení. A tak si vytváříme před okolím zeď a efekt je nakonec spíš opačný.
Jak daleko má komplex méněcennosti k pocitům viny?
Následkem nízkého sebevědomí jsme málo průbojní, málo se o sebe pereme, neumíme říkat ne, chceme všem vyhovět a zavděčit se, abychom si dobyli svou hodnotu. Nejsme schopní čelit kritice, často propadáme pocitům viny, protože se neustále obviňujeme, že nenaplňujeme své nebo cizí představy.
Co s komplexy udělá čas? Mohou se s věkem vypařit nebo minimalizovat?
Jak jdeme životem, nabíráme zkušenosti. Ženy zjistí, že i když nemají míry 90 - 60 - 90, mužům se líbí a jsou přitažlivé. Pro mnohé muže je překvapením, že se do nich dívky zamilují, i když nevydělávají miliony nebo nejsou řediteli nadnárodních firem. Čím má člověk za sebou víc zkušeností, víc si věří, ví, že něco dokázal, a postupně víc a víc zjišťuje, co je opravdu důležité a co ne. Zjistíme, že bydlet v hezkém domě je sice důležité, ale příjemnou atmosféru a rodinné teplo dům sám o sobě nezaručí. Mnoho žen postupně zvítězí nad ideály krásy a pochopí, že každá má své kouzlo právě proto, že je jiná než ostatní. Čím jsme starší, tím se méně srovnáváme, protože se můžeme opřít o své vlastní zkušenosti.
Lucia Vašková
Je psychiatričkou a terapeutkou. Specializuje se na individuální a rodinné konzultace. Spolu s manželem se zaměřuje na partnerské a rodičovské problémy, s klienty hledá, jak mohou mít partneři k sobě blíž, jak zvládat náročné situace, nebo jak ladit partnerský život spolu s rodičovským.
Jak se mindráků postupně zbavit nebo jak se alespoň naučit jim nevěnovat pozornost?
Když má člověk pochybnosti o své hodnotě, cítí se neschopně a nezajímavě, podle mě to nejde ignorovat. To je prostě v nás a tyto komplexy v sobě cítíme, ovlivňují naše chování a rozhodování. A jak se jich zbavit? Jako první krok je potřeba si tyto komplexy uvědomit a pojmenovat. Nebát se na ně podívat. Následně je potřeba hledat, kde vznikly. A jestli to, co vidíme jako problém, je doopravdy problém. Jestli doopravdy to, že něco neumím nebo nemám, je pro život důležité. Komplexy vznikají většinou v dětství, vytváříme si je díky různým představám, jací bychom měli být, co všechno bychom měli umět, abychom byli šťastní, abychom měli kvalitní život. Člověk věří, že bude mít hodnotu a lidi ho budou mít rádi, jenom když bude dokonalý a výkonný. Potřebujeme pochopit, že nikdo není dokonalý, každý máme svoje silné a slabé stránky. Že naše hodnota nestojí na tom, jak vypadáme nebo jakou máme práci, ale na tom, jak umíme fungovat ve vztazích, jak umíme překonávat překážky, jak si umíme poradit se životem a zařídit se v něm.
Když je člověk mladý, neví, na čem svou hodnotu postavit, a proto sahá ke společenským ideálům. Mladé dívky věří, že budou šťastné, když budou hubené, že si najdou dobrého kluka, když budou sexy. Zkušená a moudrá žena však ví, že funkční partnerský vztah nestojí na velikosti a tvaru jejího poprsí ani na míře její celulitidy. Čím je člověk starší, tím je zkušenější a je si víc vědom, co má hodnotu a co ne.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
