Včera po mně letěla večeře. Čím po sobě házíte vy?

Včera po mně letěla celá večeře. Manželka se tak rozčílila kvůli mému pozdnímu příchodu z práce, že guláš se šesti skončil na zdi v jídelně.

Foto: Profimedia.cz

4. 11. 2013

Včera po mně letěla celá večeře. Manželka se tak rozčílila kvůli mému pozdnímu příchodu z práce, že guláš se šesti skončil na zdi v jídelně. A to u nás není vůbec nic neobvyklého. Většinou se tomu pak jen zasmějeme, ale je pravda, že to občas trochu leze do peněz, a také - jak to potom vysvětlovat dětem, že?

Víte co, moje žena je totiž cholerička. Strašně snadno se vytočí, a to pak vzduchem létají nejen nadávky různého kalibru, ale také předměty. Jakmile něco zahodí, případně to rozbije, hned se jí uleví. Takže na jednu stranu si říkám, že je to vlastně lepší, než kdyby byla ten typ, který týden mlčí a dívá se na vás ukřivděně, přičemž za žádnou cenu neřekne, čím jí člověk vlastně ublížil.

Takže aby bylo jasno, nechci si stěžovat, jen jsem si řekl, že také přispěju svojí troškou do mlýna a povím vám, s čím vším se dá žít. Když si na to člověk zvykne a bere partnera takového, jaký je. Každý z nás má totiž něco. A moje báječná žena je holt vzteklá.

Už tekla i krev

Budiž jí k dobru, že za celou dobu, co spolu jsme, tedy dlouhých osmnáct let, měl její výbuch jen třikrát trochu extrémní podobu. Poprvé, když si vzteky rozbila nový mobil za patnáct tisíc, podruhé, když po mně hodila velkým těžkým kovovým klíčem a já se tentokrát nestihl uhnout - rozřízl mi kůži těsně pod pravým okem.

No a naposledy včera - když po mně mrštila tím gulášem. Rozbitý talíř vem čert, ale budeme muset znovu vymalovat a nechat vyčistit náš světlý gauč.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Tak jí to všechno vystrašilo, respektive její vlastní chování ji tak vyděsilo, že proplakala celou noc a večer se asi hodinu omlouvala dětem, jaká je hrozná máma. Ty si z toho naštěstí dělají spíš legraci, ale je mi jasné, že to, jak máma hází po tátovi večeři, si budou pamatovat celý život.

Asi to jediné mě na tom všem doopravdy mrzí. Ale víte co? Včera v noci se kála natolik, že se mě dokonce zeptala, jestli nemá začít chodit k nějakému doktorovi, když je "evidentně na hlavu". Řekl jsem jí, že to může zkusit.

Pomůže doktor?

A přivedlo mě to na zajímavou myšlenku - možná, že když partnerovi hned všechno nevyčítáte a máte jistou snahu se s jeho negativními vlastnostmi smířit, možná k tomu poznání, že by se sebou měl něco dělat, nakonec přijde sám od sebe.

Ale radši to neberte jako návod, přece jenom nám to trvalo osmnáct let. No a taky si říkám, že když se někde u doktora zbaví téhle vlastnosti, co když vylezou na povrch nějaké další a ještě horší?!

Není nakonec lepší nechat se občas praštit tou malou pěstičkou, která spíš polechtá, občas v letu chytit polštář, ovladač k televizi nebo třeba jablko? Obzvlášť, když u nás doma dusno vážně trvá jen pár minut a pak je vzduch zase krásně čistý?

A vůbec, kdo z vás po někom něco vzteky nehodil, ať zvedne ruku!